Proč?

Jen plamen svíčky, ve větru klátící se ze trany na stranu. Nevydá ani hlásku, ani nestojí v pozoru, ani nezemře ve žhavé lávě světlého vosku. Právě barva této svíce je jedinečná, taková meruňková. V záplavě ostatních vyjímá se skutečně nezvykle. Vše je ponořeno do tmy, jen němé stíny zapalují další a další vzpomínky. Stojím tiše, ruce spojené za zády, oči zavřené.....vracím se do dětských let. Nejsou to jen dětská léta, zamýšlím se nad svým životem...kam spěje? Je snad na nějaké cestě... kam vede?

Kousek ode mne jsou slyšet jemné vzlyky. Malé něžné děvčátko, s dlouhými zlatými vlásky, co jsem potkával každý den, rozdávalo své široké úsměvy se svou dětskou nevinností a nikdy nekončící energií. Na to, že okolo hřiště mohou pobíhat děti, by měl myslet každý. Řidič toho tmavého fordu na to jistě už nezapomene. Teď stojí opodál, v temném stínu jednoho z neupravených pomníků. Oči má zarudlé, ruce se klepou a na čele mu vyrazil pramínek potu. Roztěkanýma očima pozoruje mladou ženu, která zoufale hladí fotku své dcery upevněnou na pomníku. Už to není ta teplá hebká tvářička s rozcuchanými vlásky - je to jen chladný kámen........ Po její tváři se kutálejí veliké slzy. Jako koryta pro ně se do její tváře vryly vrásky a celý obličej jakoby zestárl. Její jediná dcerka, její zlatíčko....

Pomalu se zvedala od hrobečku. Najednou ji píchlo u srdce. Zapotácela se. Zničehonic přiskočil onen muž a svými silnými pažemi ji zachytil. Tiše poděkovala a hluboce se mu zadívala do očí...tolik bolesti tam viděla. Tolik bolesti a tolik pochopení, láskyplné oči.V těch očích jako maličké plamínky tančila vina, občas jeden vybuchl v mohutný žár a ne a ne ustat. Vinu ale ta žena neviděla  -  nechtěla ji vidět!!!

Chtěla jen svoji dcerušku....