O krásE

Ráno.
Nádherné jarní ráno,
ze kterého se nikdo
nedokáže těšit.
Všichni spěchají do práce.

Dneska jsem viděl
první rozkvetlý strom.
Lidi chodili kolem
a on
tam jen tak stál
a kvetl.
Nikdo se na něj nepodíval.
Jenom já.
On to věděl
a proto se
na mě
usmál.
Musel jsem jít.
Mával mi na rozloučenou.
Nikdo si toho
nevšiml.
Ani toho trávníku,
chodníku nebo
vycházejícího slunce.
Nikdo neviděl
život,
jeho záři,
jeho paprsky.
Jeho krásu,
která umí pohladit
jen na duši.
Krásu svěžího zeleného lístku
zachvívajícího se ve větru,
krásu horské bystřiny
proplétající se mezi kameny,
krásu načechraného oblaku,
který pomalu odkrývá slunce,
krásu vonící květiny,
kterou nemůžu utrhnout,
aby nepřestala vonět,
krásu teplého letního vánku
hrajícího si v korunách stromů,
krásu malého pírka,
vznášejícího se ve vzduchu,
krásu toho,
že tohle skoro nikdo nevidí.
Velice zřídka
se objeví krása
všech těch běžných
věcí kolem nás.
Těch věcí,
které nás
dělají námi.
Velice zřídka si uvědomíme,
co všechno jsme my
a co všechno děláme proto,
abychom
se změnili.