Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
ukol do pana cestini
absurdni,vidte lidickove ze jeste pisu domaci ukoly ale co naplat snad jednou prijde mesias ...
Bylo nebylo ,já si to pamatuji tak matně ,bylo to asi tím překrásným sluníčkem ,co na naše mastné hlavy po tak dlouhé době vykouklo ,či to bylo potom pivu ,co jsem si dal na lačno ,tak či onak život se zdál úplně nádherný. Mé biocasiohodinky ukazovaly něco kolem navrátu ,a tak jediné co mi zbývalo ke štestí, bylo dopravit mé unavené tělo do postýlky. Šel jsem chvíli sám ,když tu náhle se vynoří známý obličej.Byl to Jan Neveselý ,kterého jsem dlouho neviďel ,ale kdysi jsme bývali dobrými kamarády.
“Ahoj”,pozdravil jsem ho.
“Jé čau, tebe sem už dlouho neviděl ,víš co se mi teďkom stalo ?”,opětoval.
“Né to nevím,to netuším”,přiznal jsem a přitom jsem se snažil napodobit medvídka Půa.
“Došla mi barva do tiskárny a ti ,no prosě ti týpci za to chtěli dvanácset ,víš co je to peňez ?”,stručně zhrunul situaci.
“Vím”,odpověděl jsem.
“A to si jako pořád dýcháš v takovým klidu jó,když tam po ulici běhaj takový týpci ,co tě žebračí jó ?”,posťěžoval si.
“Když venku je tak pěkně”,vysvětlil jsem.
“Jako jak pěkně ?”,poťouchle se dotázal ,a když to dořekl, tak vypadal jak oslík Lijáček.
“Se koukni .Sluníčko svíti,lidičkové se usmívaj a tak”,jsem řek.
“Hmm, no víš že mě to vůbec nenapadlo , asi stárnu”,přiznal se.
“Asi jó”,odpověděl jsem.
Začala na mě padat příjemná únava a pod její tíhou jsem se už dokázal jen přiblble hihňat.Atmosféra tohoto dne se rázně dotkla i Honzy ,a tak bylo krásné pozorovat jak se jeho kamenmě zapšklý obličej pomalu mění v něco ,co by chtěl mít každý doma.Šli jsme tam ,kam nás naše nožičky vedly a po cestě jsme si vykládali spoustu pěkných věcí.
Po ňejaké (těžko zjistitelné) době jsme došli k úseku ,který jsme si velmi zkrátili přechodem přes trávník.
“Chuligáni , holoto jedna “,prapodivně na nás vyprskl jeden stařík.
Já jsem se uhihňul ,ale stařík to nebral moc srandovně ,a tak se na nás začal řítit s čaganem a bojovým pokřikem “Co je tu k smíchu ty holomku !”,který pravděpodobně nacvičoval jestě během první světové války.S pocitem ,že nás strašně zajmá ,jak vzniklá situace vyšumí jsme se zastavili,abychom počkali ,až se stařík doplíží.Inu kdybychom to neudělali ,nebyli bychom nuceni poslouchat 20 minutový rozhovor staříka.Sice během těch 20 minut přes tu trávu přešlo dalších 15 lidí,ale to už bylo jedno ,protože stařík měl svou oběť ,do které mohl hučet ,a tak jsme se dozvěděli o tom ,jak moc velcí holomci jsme ,jak má rád svou trávu a jak se jeho vnučka teď dostala na vysokou.
Bylo celkem marné vysvětlovat , že hádka o procházce po trávníku je velmi nesmyslná ,když je dnes tak pekně a radostně. Ale stařík si furt mlel svou a tak jsme se otočili a opět odebrali na cestu. Z dálky se jenom ozývalo : “chuligáni ... rostete pro šibenici ... holoto ... no viděla jste to paní Okurková ?”.
Šli jsme dál ,ale slunce už tak pěkně nehřálo.Honza zase nadával na ty týpky a já pomalu začal na to ,že nám mladým a ještě živým nikdo starší nerozumí.Potom mě citát ,který jeden můj úchylný příbuzný tetoval krávám na břicho hned vedle nápisu “Milka” nepřipadal zas tak cizí,zněl totiž : “ Žij svůj sen. Lidé, kteří tvrdí, že to nejde, by neměli rušit ty, kdo to dělají.”.
Písmák