Doby

Už mám dost těch politických závarů,

prvním vlakem zajedu si do varů.

Tam si koupím nějáký nový doklady,

snad na to nepřijdou naše úřady.

Potom zdrhnu, za zádama chlupatý,

na hranicích obě pěsti zaťatý.

Když to vyjde skusím sehnat malej dům,

musím věřit mým německým sousedům.

A když si tam taky lidí necení,

skončím zbytek života ve vězení.

Emigrace,

nová práce,

musím věřit v štěstí.

Mít dost prachů,

beze strachu,

bez úderů pěstí.

Nová doba je už dávno načatá,

už nade mnou nevisí pěst zaťatá.

Však nad něčím zůstává dál rozum stát,

nevím, zda mám brečet nebo se jen smát.

Aspoň máme ve svých činech svobodu,

beze strachu dopustím se podvodu.

Možná skusím pár daňovejch úniků,

bez výčitek ženu zem do zániku.

A když na mě kápnou nic se neděje,

za prachy se každej soudce usměje.

Bez zdrhání,

bez mrhání,

konečně mám štěstí.

Mám dost prachů,

beze strachu,

bez úderú pěstí.