Sonda do duše obyvatel města s cukrovarem

Český Brod je divný město. Skoro to ani město není. Počtem obyvatel a statusem sice ano, ale tak nějak postrádá obvyklý městský ráz. Na železniční trati Praha-Kolín ho poznáte velmi snadno. Když se ve stanici otevřou dveře vlakové soupravy, cestující sotva lapá po dechu. Zápach linoucí se z nedalekého cukrovaru je nezaměnitelný. Hnijící jezírka odpadu po zpracování řepy obohacují ozón vskutku extraordinárním způsobem a vtiskují mu tak charakter nechtěné jedinečnosti.

Opřený o schránku České pošty v jedné českobrodské ulici pozoruji, kdo vlastně žije za hradbami tohoto ve středověku důležitého města. Na první pohled se zdá být vše obyčejné, tedy až na již zmíněný všudypřítomný zápach. Ale už na ten druhý se všechno jeví docela jinak.

            Za roh budovy na protějším chodníku zahnuli tři chodci. Jenže, dva z nich jdou o berlích. Mají totiž zlomené končetiny. Dva chlapci, jeden se zlomenou pravou, druhý s levou nohou, šinou si to svým lazaretním tempem následováni zřejmě svou matkou. Za jejich zády se po silnici blíží žena na kole a už z dálky volá: „No, to je rodinka!“ A přidá pár hlásek hrdelního smíchu.

            Doprovodím je očima k zatáčce, za kterou mi všichni mizí. Přímo proti mně si to lázeňským krokem vyšlapuje holohlavý Róm se šiškou salámu v jedné, a břitvou v druhé ruce. Jenom polknu. Když mě míjí, všimnu si, jak naučenými tahy odkrajuje s pečlivostí chirurga jedno kolečko za druhým.