Není rum, není šturm

            Hlavu mám celou zaklíněnou v ledničce. Čtyři hodiny odpoledne a já ještě neobědval. Něco bych si uvařil, ale zvládnu jen čaj a míchaný vajíčka. Ty jsem měl k snídani. Takže jedinou možnost teď představuje studená kuchyně. „Nakládanej hermelín, veselá kráva, šunka, sádlo, jogurty…“ vyjmenovávám si jednotlivé potraviny, když na se na ně zaměří můj zrak. Nakonec ledničku zaklapnu. Vždyť ani nemám hlad, tak co. Z porcelánové mísy na stole si vezmu jablko a zakousnu se do něj. Pořádně se najím až ráno. Budou vajíčka.

            Stále mám ale dojem, že mi v lednici něco chybí. Přemýšlím, na co mám chuť, když  nemám hlad. „Jo, to by šlo,“ napadne mě a šáhnu za závěs pro nákupní tašku. Pohled na hodinky mi prozradí, že je za pět minut šest. Zavírají v šest. Takže to nestihnu. Tašku vrátím za závěs a jdu se radši natáhnout na postel. Jsem docela unavený a tak se mi klíží oči. Klid netrvá dlouho.

            Zazvoní telefon. Představím se.

„Nazdar,  nezapomněl si zejtra na tu akci?“

„Na jakou akci?“ zeptám se.

„Takže zapomněl,“ Ozve se na druhé straně.

„Já…,“ vymýšlím si.

„To si nech pro někoho jinýho,“ útočí hlas.

„Já zejtra nemůžu, musím babce na zimu naštípat nějaký dříví.“

„Co to kecáš, vždyť je březen…“

„Na příští zimu…,“ hlesnu.

„To počká ne?“

„Já nevim, fakt tam musim, dala mi kilo,“ přiznávám.

„Ty vole, za kilo bych dříví neštípal,“ řekne hlas opovržlivě.

„Já taky ne…“

„Vždyť si říkal, že jsi za to dostal kilo…,“ nechápe hlas.

„Jo, ale ještě ho nemám, slíbila mi ho,“ bráním se.

„Ty se vykašleš na akci kvůli prachům, který ještě ani nemáš v ruce?“

„Jo, ty prachy potřebuju, jsem švorc, dneska jsem ani nemohl jít nakoupit,“ lžu.

„Hm, to je blbý, tak nic, měj se,“ řekne hlas a ze sluchátka se ozve přerušovaný tón.