Manon a blázen

"Tak na ex" vykřikla Manon a sprázdnou sklenkou se svalila do křesla. Změnila se za tu dobu, co jsem ji neviděl. Byla krásnější, to ano, ale...

           Dívala se opilýma očima a bez jediného slova si svlékla blůzu. Zvedal se mi žaludek z toho pohledu.

           Pod průsvitnou kůží jsem spočítal žebra a prohlížel jsem si její srdce. Přicházela blíž a náhle se rozplynula. Probudil jsem se.

           Vím, zdálo se mi o Manon, ale v poslední době mi už nemávala z balkónu. Šílel jsem, byla přeci moje a nevinná, krásná. Vytratila se její něha.

           Vypil jsem tedy čaj a aby se neřeklo, oblékl jsem si kabát a vyšel ven. Snad do práce, ani nevím. Omámila mě vůně jasmínu, bílé balkóny a ticho.

...Znovu tu stála...

...Scházela ze schodů protějšího domu...

...Nastavená náruč...

...Čekala na mě...

...Přišel jsem k ní...

Ráno našli muže, ležel pod srázem, ruce rozpřažené a na rtech mu pohrával úsměv...