No tak to by bylo!

„No, tak to by bylo“:řekl si polohlasem. Neštvalo ho ani tak to, že ta šála mu absolutně neseděla, jako spíše skutečnost, že kdykoliv si jí s odporem omotal kolem krku, cedulka se značkou výrobce svítila svou špinavou bělobou a sdělovala světu:“Má šálu Benetton, má šálu Benetton“. Ono to bylo stejně jedno, našel jí v hospodě; přesněji řečeno zbyla tam na něj, když jako poslední odcházel (nějaký nebožák si ji omylem vyměnil za jeho prastarou smradlavou černou šálu) a dalo by se říct „vydělal“, kdyby by na tom záleželo.

Šály nesnášel, ale podzim začínal a doby, kdy se zajímal o oblečení, dávno minuly. Jak čas ubíhal, jégry a ribano se mu staly věrnými přáteli. Celá ta snaha dbát o to jak vypadá stejně nepřinesla kýžené ovoce, tak co.

Otevřel vrata od domu, vyšel ven a zrovna začínalo pršet. Nijak ho to nepřekvapilo. Popršívalo celý den a jen tu a tam vysvitlo slunce, ale tento pokus o prozáření chmurného dne zemřel mlád, aniž jeho krátký beznadějný život zanechal v myslích lidí nějakou vzpomínku.  Vykročil. Kam? To tedy opravdu nevěděl. Domů? Jestli se tomu brlohu dalo říkat domov,  tak to bylo poslední místo kam by chtěl jít. Nechtěl si kazit zbytek, beztak už mizerného, dne tím, že by šel „domů“.  Myšlenka na hospodu se objevila v jeho mozku naprosto okamžitě. Bylo to jako Pavlovův reflex: světýlko nuda se rozsvítilo a mozek vydal pokyn nohám na cestu do hospody. Pár piv, trocha tlachání, o půlnoci poslední tramvají domů, padnout do postele, ráno vstát a do práce. Už dávno vzdal pokusy něco dělat., tvořit, zajímat se o něco. Ve všem byli jiní lepší a co udělal, neuspokojovalo ani jeho, natož aby se o to někdo zajímal. Jo, do hospody by šel, ale platit by musel někdo jiný. Peněz moc neměl. Nikdy neměl peníze. Stejně nic nechtěl. Jen kdyby na ten život bylo. Najíst se, napít, to mu stačilo. Každopádně hospoda nepřipadala v úvahu. Sakra. „Vyrazím si na procházku!“:pomyslel si.  No, na procházku. Procházka pro něj neměla smysl. Byla to jenom chůze. Vždycky šel mechanicky jako robot, oči upřené do chodníku mírně vytočené nahoru, aby viděl nohy chodců dřív, než do nich vrazí. Ale hlava se tím pročistila a o to šlo. Vyrazil. Šel dolů Žitnou a ze zvyku nahlédl do výlohy sex-shopu. Krátce se zasmál slipům „rudý býk“ a pokračoval dolů k Vltavě.

Na mostě ošklivě foukalo. Přitáhl si odřené sako blíže k tělu a pokusil se ho zapnout, což se mu, navzdory tlustému svetru, nakonec povedlo. Šáhl si do náprsní kapsy a po krátkém zápase, vytáhl cigarety, která propadly děravou podšívkou až do klopy saka. Zkřehlými prsty vyndal sirky a zapálil si napůl vysypanou startku. Blaženě natáhl laciný dým. Ledový vítr se stočil a odnesl mu kouř do očí. Zamrkal a začal slzet. Ukoptěným kapesníkem si otřel oči a před sebou uviděl vrch Petřín, ten vřed na tváři města. „Co na Petříně?“: zeptal se sám sebe. Co jinde? Jako by si mohl vybírat. Jako by byla jiná, lepší alternativa. Pokračoval. Měl chuť dopřát si trochu povyražení (udělat si radost, jak říkala jeho babička) a zabrousil k lanovce. Lanovku nesnášel. Nikdy nepochopil smysl petřínské lanovky. Co si pamatoval, tak nahoře nic nebylo. Obludné zrcadlové bludiště s „komnatou smíchu“ mu připadalo spíše jako důvod zůstat dole.

(Pokračování příště(?))