O nekonečnosti duše

vlastně to ani o ničem není, ale...

"Až ti bude nejhůř, vzpomeň si na mě holčičko..", řekl mi tenkrát ve snu. Jak jsem ho za to měla ráda! Jak ho za to mám ráda! Často jsem na něj vzpomínala a často na něj vzpomínám... Nepřišel. Od té doby jsem ho jen párkrát zahlédla koutkem oka v některých obzvlášť děsivých nočních můrách. Vždycky se usmíval. A já svůj strach pokaždé přeměnila ve zlost a vztek. Na něj. Až teď vím, že mě z nich probouzel. Jednou jsem rozšlehala vajíčko a vylila ho na chodník v očekávání věštby. Zakázala jsem všem, aby ho smyli, a tak se postupně změnilo v prach a zmizelo. Pochopila jsem, že takhle postupně zmizí všechno. Přestala jsem věřit v nekonečnost duše. Stala jsem se "člověkem" a začala "žít". Tedy: stýkala jsem se s lidmi, poměrně pravidelně jsem jedla i spala sama i nesama. A vlastně mě to vcelku bavilo. Pokud se to takhle vůbec dá vyjádřit. Zamilovala jsem se. Ze zamilovanosti se vyklubal podivný nádherný stav závislosti. A ty noce! Bože ty noce!! Tak naprosto intenzivní, že se téměř nedaly přežít. V té době jsem ho neviděla, dokonce ani náznakem v parku či metru. Za pár let, s dětmi a vráskami, jsem ho potkala. Seděl osaměle na lavičce se skloněnou hlavou. Nějak jsem věděla, že se jmenuje Alexandr Sakurajský. Přisedla jsem si. Nepohnul se. Po pár hodinách se zvedl a odešel. A já začala znovu věřit v nekonečnost duše.

---