Pagátka o smutném chlapci

Miloval ji. Miloval ji víc než cokoliv na světě. Znal ji teprve krátce, ale pokaždé když ji spatřil, když zaslechl její zpěvavý smích, v okamžicích, kdy ucítil její vůni, jeho srdce tlouklo jako o život. Noci a noci snil o tom, jak se jakoby náhodou potkají, jak by mohl proběhnout první polibek. Snil o její překrásné tváři, čokoládových očích, jemných vlasech, zapamatovával si všechna její gesta, pohyby. Zapamatoval si i její úšklebky, když ji několikráte potkal a pokus o rozhovor ztroskotal na jeho nešikovném jazyce. Jeho nohy ho přestaly poslouchat, ruce byly neustále v pohybu, žmoulal cosi v prstech, nebo jimi vířil vzduch, cítil se celý nesvůj s vyprahlým jazykem a krkem zaplaveným. Nevěděl kam s pohledem, těkal z očí na její krk, hruď, až se dostal na zem, kde nejčastěji zakotvil – ale to již ona odcházela. Styděl se, snad jen nedokonalé prokrvení zabraňovalo, aby se červenal.

Dnes, stejně jako jiný den, procházel dvoukilometrovou „zkratkou“, jen aby ji znovu potkal. Těšil se na její pohled. Snad bude zase usměvavá, snad se ji ve škole dařilo. A i kdyby, je překrásná když se nudí nebo zuří. Její zuby jako perličky, vyceněné a šklebící se na každého. Usmál se. Přidal do kroku, tady někde se musí vynořit a on jí z povzdálí doprovodí asi sto metrů do jejího domu. Každý den se vrací přesně v 15.30 odpoledním autobusem. Jde dvě minuty dvacet vteřin okolo panelových domů a poté jde minutu ulicí, než odbočí ke vchodu. Celou minutu měl na to, aby ocenil její krásné šaty, nový účes nebo jen jak je hezky namalovaná. Co bude mít na sobě dnes? Snad modrou vestu a bílé kalhoty, ty které jí tak sluší Jak musí být překrásná, když jde na nějakou slavnostnější večeři. Ach jo. ? Co jí řekne? Zase jí poví: „Ahojky slečno.“ A ona se usměje a odpoví: „Ahojky pane.“ Ona se snad vždycky usmívá. Kdepak je? Je 15.33 a ona nikde. Že by se hodinky zpozdily? Blbě je natáhl? Přiložil je k uchu, tikají. „Dobrý den. Prosím vás, kolik je hodin? Aha, díky.“ Má dvě minuty zpoždění. Copak se stalo? Že by měla něco důležitého ve škole? Nebo ji jen ujel autobus? No, další jede za pět minut, to není takový problém. Zaslechl zvuk sirény. Copak? No, mám ještě dvě minuty, můžu se kouknout. Popoběhl směrem k vysokým panelovým domům.

Poprvé nechtěl uvěřit svým očím. Zastavil se, jak přimrznut. Zděšeně se díval. Rozběhl se, aby po pár krocích opět zastavil. „Pane.“ Nebyl schopen slova, pohybu. Stál dvacet metrů od ní a nebyl schopen jediného. Oči měl vytřeštěné a cítil, jak se mu derou slzy. Doktor stál u těla a rychle pohyboval rukama ze kterých mu mizel tlakový obvaz. „Bože!“ Nosítka už byly na zemi. „Raz, dva, tři.“ Rychlý přesun, teď zvednout. Majáček, houkačka, kola na štěrkovém podloží zahrabala. Pár kroků, další. Noha se nechtěla pohnout. „Hajzl, jeden. Taková zelená škodovka to byla. Kalil to tudy aspoň devadesát a chudák holka nestačila ani uskočit. Vyřítil se jak blázen, odhodil ji, a ani nezpomalil.“ Policista si poznamenal číslo vozu do bloku, zatímco jeho kolega fotografoval a sebral pár střepin do igelitového sáčku. „Děkuji madam. Ale neznala jste ji?“ Pokrčení  starých ramen bylo odpovědí. „Neznal ji někdo?“ Policista se rozhlédl po ulici a jeho pohled zastavil na bezradném chlapci. „ A co ty?“ „Karolína. Karolína Modřínová. Bydlí tady kousek.“ Muž se pokusil o příjemnější tón. „A můžeš nás tam dovést?“ Poznámka do bloku. Chlapec se otočil a šel. Zaklepání. Zvědavé pohledy. Hysterický pláč. Spěch, chvat, nasedali do auta, zažeh, divoká jízda do nemocnice. „Odkuď jí znáš?“ Pár hadiček, několik doktorů a sester. Slovo Zázrak v nesprávných ústech. Rozčarování, smutek, zlost, nenávist. Otec prošel kolem dveří. Opět, znovu, znovu. Zaťaté pěsti. Klouby bílé jak smrt. Dostat ho do rukou. Bílý plášť. Smutek. Život? Smutek. Pramínek naděje. Nula. Jedničky, nuly, svět se změnil do jediného pramínku naděje. Přerušená páteř. Nuly.

Z nemocnice odcházel v devět. Dnes se jí poprvé dotknul. Cítil její křehké prsty. Cítil slabé srdce, pumpující krev do odumírajících nohou. „Bože.“ Nechali ho. Sledoval ji. Sledoval tvář bez výrazu. Cítil jak se mění. Dosud zakletý ve studenta. Jeho život byly jedničky, dvojky, trojky, krize otázka čtyřky. Cítil jak se mu osud hroutí pod rukama. Ve fantazii byl kosmickým hrdinou – pilotem těch nejlepších terranských stíhačů. Byl stratég, žoldák, podnikatel, zabiják, řidič. V realitě? Trest domácí vězení, odměna pár bankovek na blbosti. Teď neměl nic. Neseděl v žádné technické novince, neměl v ruce páku, u prstů klávesnici. Nemohl nic, NIC! Žádná cesta, jen naděje. Naděje, která mu pod rukama slábla a tenčila se každou hodinou. Snad poprvé v životě plakal. Stál u okna, tvář mu olizovaly pozdní paprsky slunce a slzy se bez zábran kutálely z očí, obeplouvaly koutky úst, padaly na prsa aby se vsákly do mikiny. Stál tam a plakal. On, který si říkal, že bude drsný. Že bude povznesený. Že bude jaký byl. To se zvrtlo. Stál tam. A sledoval zástupy vozů, jak přelévají asfaltové koryto řeky. Vzpomněl si na jeden z textů jakési hudební skupiny: Darkness imprisoned me, all what i see, absolute horror, I cannot live, I cannot die…. Miloval ji, miluje ji. Miluje ji víc než cokoliv. Nevěděl co to slovo znamená. Nevěděl, nikdy nevěděl, co to znamená. Jen kdesi v koutku duše cosi cítil. Cítil a nedal to znát. Nevěděl, neměl potřebu to říci. Cítil, jak se celé jeho vnímání mění. Neměl cíl, to již neplatí. Měl zásady, to již neplatí. Dbal zákonů, to již neplatí. Nikdy neplakal, to již neplatí. Miloval tak moc, tak že to nemohl vyjádřit slovy. Miloval tak příliš, že jediná míra, která v něm našla srovnání, byla nenávist. Cítil ji. Znal ji. Znal ji z mládí, kdy ho starší kluci zvali kreténem a v mučení byli obzvláště vynalezaví. Znal jí ze školy, kdy překrývala šedé odpoledne. Znal ji. Nebránil se jí. Svaly, které se již kdysi kamsi ztratily, opět začaly plnit svou funkci. Srdce zrychlilo. Plíce míchali vzpurnou krev se smradlavým vzduchem desinfekce. Nenávist - to je ta reakce. Akce vzbuzuje reakci. Reakce je přirozeným vývojem akce. Mozek pracoval, ale myšlenky neproudily. Jednoduché zákony, stejné jako ve fyzice. Tu měl rád. Akce – reakce. Nemůže nic dělat, nemůže se povznést nad problém, nemůže se od toho odpoutat, nemůže… prostě nemůže nic dělat. Nenávist, to je to jediné co může dát. Skleněné dveře u východu téměř rozbil prudkým nárazem. Necítil nic. Nenávist se stala jeho součástí. Slunce zapadalo a v jeho očích zapalovalo ohně.

            „Ahoj. Můžeš mi s něčím pomoci?“ Pokývnutí. Krátký telefonát. Adresa naškrábaná na kousku papíru. „Díky.“ Zavřené dveře. Ještě jednou se klouby dotkly dubového dřeva. „A kdyby něco. Víš, chtěl jsem ti říci…. Chtěl jsem ti říci…. Ale nic. Zapomeň…“ Místo slov rozloučení se rozeběhl domů. Rychle, otevřít šuplík, než otec dojí večeři. Odsunout pár hadrů, nahmatal krabici. Kousek vedle. Vzal další dvě. Zaklapl. „Ahoj tati, za chvíli jsem zpět.“

            Beretta sedí v ruce naprosto skvěle. Dva zásobníky rozhodně nebude potřebovat. Procházel ulicemi aby si pročistil hlavu, ale bylo to marné. Ona. Ona v nebeských šatech, ona s květinou, ona na ulici, ona se směje, ona v nemocničním pokoji, její chladné prsty, její nicneříkající tvář. Lékař, rodiče, bílé pokrývky a bílé stěny. Šeď paneláků, čerň ocelových mraků, chlad pistole. Zahlédl je. Dva muži. V náladě. Nasedají do vozu. Proběhl vchodem na odlehlejší stranu, kudy museli projíždět. Kontrola – zásobník, OK. Náboj v komoře, OK. Natáhnout závěr, OK. Dech, OK. Srdce, Maximum. Deset kroků k ulici. Studený vítr ve tváři. Šest, nadechnout, vydechnout. Studený motor ještě nemá ten tah. Tři. Cítí světla zprava. Stojí tu. Asfalt je trochu navlhlý, ale jinak je svěží. Předpažit, zamířit, vůz ještě zrychluje. Řidič asi přes zamlžené sklo nevidí chlapce v černém. Ochromující rána. Obraz v paměti, světla, díra ve skle, nábojnice dva centimetry od hlavně. Další stisk, další, další, další, další, vůz se motá jak opilý, levá, pravá, levá, pravá, plyn na podlaze, hlava na volantu, spolujezdec strhává vozidlo před postavou. Tělo je nadneseno nárazníkem a jen se letmo dotkne levé strany vozu. Náraz do stojícího vozu. Motor zaškytne, ale pracuje dál. Řve na plné obrátky. Mladík leží na asfaltu a cítí jeho chlad. Chlad. Nenávist neodešla. Zůstala. Milovat, nenávidět. Neznal jiné rozměry, spíše tu nenávist. Asfalt je čím dál studenější. Snad tu nenachladnu proběhne mu hlavou, když skelným zrakem sleduje kaluž krve, která se mu tvoří před tváří. „Bože! Vidíš! Lidská spravedlnost pracuje. Nepotřebujeme tě! Ty hajzle. Nejsi o nic lepší než my!!“ Záblesk úsměvu. Neumře přeci zbytečně. Houkačka? Jen ta kaluž mu děla starosti. Měl jsem si vzít starší věci. Určitě mám potrhané kalhoty. Byly nové. Dostal je k narozeninám. Měl by si příště dávat větší pozor. Co se to děje? Kde to jsem? Proč je taková zima?

Nikdy nebude litovat, to již neplatí.

Před několika minutami. „Ahoj Franto! Puč mi klíčky, já si sjedu domu. Zase mi ta kráva blbá přendala prkenici do druhé bundy. Jo, jasně že si dám bacha. Na flojdy já seru, dyť mně znáš. Dík, za chvíli jsem tady…“