Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Rivce

06. 04. 2000
3
0
1592
Autor
slavek

Ne z ďábla bychom se měli strachovati, vždyť člověk sobě ďáblem může býti nejhorším

Říká se, že ticho je vražedné. Ne, opravdu nevím, jestli je to pravda, ale šum dozajista vražedný je. Šum několika desítek lidí, tísnících se v malé místnosti, čekajících co se bude dít. Šum strachu, razignace, šum bolesti a nepochopení. Šum vzpomínek. A možná, že to ani nebyl šum. Byla to spíše vůně (nebo zápach??). Vůně, ve které se mísila lidská sounáležitost s lidským sobectvím, vůně, ve které zápasila láska s nenávistí. Vůně marnosti. Lidé věděli co se stane, nebo to tušili. Strach byl ohromující, jako nějaká všeobjímající pěst obrovské ruky, ze které není úniku. A ač to bylo naprosto neuvěřitelné, i tento strach nakonec povolil. Už to snad nebyl přímo strach. Stala se z něj jakási nejistota.. Jistota v nejistotě. Mrazivá hrůza. Jakési čekání. Prostor se změnil. Vnímání času a prostoru se posunulo kamsi jinam. Čas se zpomalil. Rozum náhle pracoval na jakési vyšší frekvenci, s vyšším výkonem, průzračností, jako kdyby se duše všech lidí v místnosti spojily a snažili se vybojovat tento poslední marný boj se ctí. Profesor Kasselberg seděl v rohu té malé místnosti. Jeho oči, vždy tak bystré byly nyní zapadlé kdesi hluboko v kostnaté tváři. Tmavé kruhy pod očima a kalný pohled svědčily o veliké únavě. O rezignaci. Myšlenky kdesi volně plynuly. Nakonec se dostaly do rodného Německa. Vždy tuto zemi považoval za svůj domov a nepřestal ani teď. Vzpomínal si, jak se politická situace začala rapidně měnit a z profesora na vysoké škole se rázem stala nežádoucí "osoba". I slovo osoba je diskutabilní. Byl vlastně ještě méně.. Byl žid. A teď seděl tady a čekal. Zlomený zničený stárnoucí profesor. Před očima se mu vybavily obličeje jeho studentů. Podvědomě vytlačená slza stékala po vrásčité tváři. Myšlenky se vrátily ke studné lavici, na které právě v tomto okamžiku seděl bývalý profesor skoro nahý. A takřka ve stejné chvíli kdosi vydal rozkas a někdo druhý stisklo startovací knoflík. Těžké, speciálně nastavené dieslové motory začaly vykonávat svojí smrtonosnou práci....
Sarken
13. 04. 2000
Dát tip
nevím co říkat už si někdy brečel v knihovně? Děkuju za to, že nezapomínáš znovu stojím na Terezínském apeláku bezmocná proti vzpomínkám duchů ještě jednou dík je to skoro trapný, ale tip

slavek
11. 04. 2000
Dát tip
snažím se :-)

Bibša
10. 04. 2000
Dát tip
... jsem ráda, že se fracíš...

Rivka
08. 04. 2000
Dát tip
No... radost zrovna nemám, v tom se Bříza nemýlí - ale děkuju... DĚKUJU... slov se nedostává...

slavek
08. 04. 2000
Dát tip
Rivečko, já děkuji Tobě. Možná to ani nevíš, ale tato povídka byla inspirována jednou Tvojí, mnohem lepší

Print
07. 04. 2000
Dát tip
Slávku!!!:-))) Rivka bude mít radost!!! Já jí mám taky!:-)

Saša
07. 04. 2000
Dát tip
Slávku ... přešlo tolik různých let na vzpomínky závoj slét a přesto zas a znova v myslích tanou stejná slova ... nejhorší na tom je, že ten startovací knoflík s největší pravděpodobností stiskl bývalý student toho profesora ... Slávku, jak tě mohu pohladit po duši ...

Merle
07. 04. 2000
Dát tip
!ť*

slavek
07. 04. 2000
Dát tip
Omlouvám se za několik hloupých překlepů.. Skoro nejtrapnější z nich je: "rozkas.... " Nějak jsem to nevychytal :-((

Bříza
07. 04. 2000
Dát tip
zdá se to až nepochopitelné, co všechno JE člověk ... neformuloval bych to tak, že mám radost ...

Jákob
06. 04. 2000
Dát tip
Maš bohužel úplnou pravdu a máme tendence na to zapomínat

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru