Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRivce
06. 04. 2000
3
0
1592
Autor
slavek
Říká se, že ticho je vražedné. Ne, opravdu nevím, jestli je to pravda, ale šum dozajista vražedný je. Šum několika desítek lidí, tísnících se v malé místnosti, čekajících co se bude dít.
Šum strachu, razignace, šum bolesti a nepochopení. Šum vzpomínek.
A možná, že to ani nebyl šum. Byla to spíše vůně (nebo zápach??). Vůně, ve které se mísila lidská sounáležitost s lidským sobectvím, vůně, ve které zápasila láska s nenávistí. Vůně marnosti.
Lidé věděli co se stane, nebo to tušili. Strach byl ohromující, jako nějaká všeobjímající pěst obrovské ruky, ze které není úniku. A ač to bylo naprosto neuvěřitelné, i tento strach nakonec povolil. Už to snad nebyl přímo strach. Stala se z něj jakási nejistota.. Jistota v nejistotě. Mrazivá hrůza. Jakési čekání. Prostor se změnil. Vnímání času a prostoru se posunulo kamsi jinam. Čas se zpomalil. Rozum náhle pracoval na jakési vyšší frekvenci, s vyšším výkonem, průzračností, jako kdyby se duše všech lidí v místnosti spojily a snažili se vybojovat tento poslední marný boj se ctí.
Profesor Kasselberg seděl v rohu té malé místnosti. Jeho oči, vždy tak bystré byly nyní zapadlé kdesi hluboko v kostnaté tváři. Tmavé kruhy pod očima a kalný pohled svědčily o veliké únavě. O rezignaci.
Myšlenky kdesi volně plynuly. Nakonec se dostaly do rodného Německa. Vždy tuto zemi považoval za svůj domov a nepřestal ani teď. Vzpomínal si, jak se politická situace začala rapidně měnit a z profesora na vysoké škole se rázem stala nežádoucí "osoba". I slovo osoba je diskutabilní. Byl vlastně ještě méně.. Byl žid.
A teď seděl tady a čekal. Zlomený zničený stárnoucí profesor. Před očima se mu vybavily obličeje jeho studentů. Podvědomě vytlačená slza stékala po vrásčité tváři.
Myšlenky se vrátily ke studné lavici, na které právě v tomto okamžiku seděl bývalý profesor skoro nahý. A takřka ve stejné chvíli kdosi vydal rozkas a někdo druhý stisklo startovací knoflík.
Těžké, speciálně nastavené dieslové motory začaly vykonávat svojí smrtonosnou práci....
nevím co říkat
už si někdy brečel v knihovně?
Děkuju za to, že nezapomínáš
znovu stojím na Terezínském apeláku bezmocná proti vzpomínkám duchů
ještě jednou dík
je to skoro trapný, ale tip
No... radost zrovna nemám, v tom se Bříza nemýlí - ale děkuju... DĚKUJU... slov se nedostává...
Rivečko, já děkuji Tobě. Možná to ani nevíš, ale tato povídka byla inspirována jednou Tvojí, mnohem lepší
Slávku ...
přešlo tolik různých let
na vzpomínky závoj slét
a přesto zas a znova
v myslích tanou stejná slova
...
nejhorší na tom je, že ten startovací knoflík s největší pravděpodobností stiskl bývalý student toho profesora ...
Slávku, jak tě mohu pohladit po duši ...
Omlouvám se za několik hloupých překlepů.. Skoro nejtrapnější z nich je: "rozkas.... "
Nějak jsem to nevychytal :-((
zdá se to až nepochopitelné, co všechno JE člověk ... neformuloval bych to tak, že mám radost ...