Žena ve válce

Žena ve válce

Jmenuji se Francois a mým snem bylo od dětství stát se lékařkou. Nakonec se tak i stalo. Po ukončení studia jsem se
v roce 1936 vrátila do rodné Remeše, kde mě přivítala pouze matka a bratři.
Otec zemřel. Abych nezatěžovala rodinu, postavila jsem se na své nohy a otevřela
si vlastní ordinaci.

Zpočátku jsem se setkávala
s odporem a posměchem, mnoho lidí nevěřilo doktorovi, který nosí
sukni. Ale asi za dva roky jsem měla své stálé zákazníky, hlavně ženy. Snažila
jsem se všemi prostředky se zrovnoprávnit s muži. Neúspěšně. Zvláště jeden
z nich se rozhodl, že mi ze života udělá peklo. Jednou se malému chlapci stala na ulici
nehoda. Šla jsem kolem a povinnost mi velela zasáhnout. Ale ten odporný chlap mě
zastavil a vykázal mě pryč i přes můj. Než dorazil mužský lékař, bylo již pozdě.
Ten chlapec se mi stal symbolem zášti mužů vůči ženám.

Asi rok poté se stala věc, která
ovlivnila milióny životy. Vypukla nová světová válka. Francie se jako velmoc
postavila agresorovi, ale velký účinek to nemělo. Samozřejmě i mě válka
postihla. Na 9. května jsem byla pozvána na kongres lékařek v Calais.
S dvoudenním předstihem jsem tam vyrazila.

Kongres se nesl v duchu
nadcházející války. Při cestě jsem viděla vojáky naší i anglické armády. Všichni věděli, že teď
jsme to my, kdo se stane terčem Hitlerova útoku. A bylo jen na nás, zdali se necháme.

Den po kongresu vstoupila německá armáda do Nizozemí a Belgie. Napadlo mě: "Děje se tu to samé, co v minulé
válce?" Železnici i silnici využívali vojáci k přesunům. Nebyla možnost
jet domů. Anglickou armádu zatlačili Němci k moři, obkličovací kruh se
zužoval. Musela jsem se dostat z Calais.

Nad hlavami nám přelétavaly německá
letadla a střílela do všeho, co se na zemi hýbalo. Dovolili si lítat tak nízko,
že ze střechy domu by bylo možné se dotknout podvozku. Byla jsem
v přístavu, kde mě však nikdo nechtěl nalodit. Náhle přeletěl nízko německý
letoun a z kulometu chtěl pokosit běžící skupinu vojáků. Uskočila jsem do vody a i vojáci
se skryli. Jeden byl ale raněn. Rychle jsem vylezla z ledové vody a šla k němu. "Jsem lékařka,
pomohu vám!" volala jsem na něj. Voják byl střelen do nohy. Popadla jsem svou sukni a utrhla
z ní pruh látky, kterým jsem mu nohu ovázala. Ale Němec sedící
v letadle byl důsledný. Zatímco již voják vstával, vrátil se nepřátelský letoun a jen na poslední
chvíli mě voják přikryl svým tělem. Ve vzteku jsem popadla vojákův automat a
stiskla spoušť na letadlo. Asi jsem zasáhla nádrž, neboť letoun se již nezvedl a
v letu explodoval. S úlevou jsem si oddychla, stala jsem se součástí války, budu škodit
Němcům. Pořád jsem hledala loď, na kterou bych mohla nastoupit a odjet do Anglie. Náhle kapitán jedné odplouvající
lodě zvolal: "Můj bože, žena. Rychle naskočte!" Rozběhla jsem se a
skočila na loď. Kapitán mě v letu zachytil a vytáhl na palubu. "Co tu
děláte, ženská?" ptal se mě. "Jsem lékařka, mohu vám pomoci,"
odpověděla jsem. "No, jak myslíte, ale pro ženu je válka moc nebezpečná,"
řekl. "Pro muže je to stejně nebezpečné, jako pro ženy," namítla jsem.
Jen pohodil hlavou. Později jsme dopluli do Anglie. "Máte kam jít?" optal
se kapitán starostlivě. "Půjdu k armádě. Určitě potřebují lékaře,"
řekla jsem sebevědomě, ale byla ve mně malá dušička. Kapitán se na mě váhavě
podíval. "Vy teda máte odvahu," řekl uznale.

Vystoupila jsem na molo a přešla
přístav. Napadlo mě, že ani nevím, kde je tu velitelství. Naštěstí se všude
kolem hemžili vojáci. "Nevíte, kde je tu velitelství?" zeptala jsem se
jednoho z nich. "Jděte tam, kde všichni běží," odpověděl mi. Tak jsem
tedy následovala vojáky. Zastavili mě na vrátnici. "Kam jdete?" zeptal se
mě ostrý hlas. "Jdu za velitelem. Jsem lékařka a mohu vám pomoci,"
odpověděla jsem. "A to si jako myslíte co? Že má čas a že čeká jen na
vás?" odpověděl mi pohrdavě. A pak se otočil k vojákovi, který se za ním houpal na židli: "Hej, Johne,
zaveď tady paninku do skladu, ať tu nepobíhá v těch svých hadrech."
Voják se zvedl. "Pojďte se mnou," vyzval mě a já jsem šla. "Já jsem
John Staffer a vy?" ptal se po cestě. "Francois," odpověděla jsem
krátce. "Aha, takže jste z kontinentu, že? A co tady děláte? Válka není
místo pro ženu," pokračoval. "Ani pro muže," odpověděla jsem. "A proč
tedy přicházíte do armády?" ptal se dál. "Jsem doktorka, myslím, že
takové tady potřebujete, nebo se pletu?" odpověděla jsem. Byl překvapen,
když jsem mu řekla o své profesi. "Mnoho žen není doktory."Dorazili jsme do skladu, kde mi vydal
obyčejnou uniformu anglické armády a pušku. "Řeknu o vás majoru Wrightovi, až
se do toho převléknete, hlaste se tam. Jo, umíte anglicky?" zeptal se. "Tak trochu, ze školy,"
řekla jsem. "To je dobře, major neumí francouzsky," řekl.
"Pojďte ukážu vám kasárna," nabídl se. Došli jsme tam a John ukázal
na jedny dveře. "Támhle je volná místnost, tam se převlečte," ukázal mi dveře a odešel. Opravdu, žena to ve válce nemá lehké.
Poprvé jsem si oblékla kalhoty a mohla jsem vyrazit. Ale kde je ten Wright? Vyšla jsem ven a oslovila jednoho vojáka:
"Kde najdu majoraWrighta?" Při pohledu na mě se
uchichtl, ale vysvětlil mi cestu. "To je, co? Ženská v uniformě. Nad tvé chápání!"měla jsem chuť mu říci, ale upustila jsem
od toho. Major byl přednější.

Zaklepala jsem na dveře jeho kanceláře a
po výzvě vstoupila. "Dobrý den, majore, já jsem Fra…" řekla jsem svou angličtinou, ale on mě
přerušil. "V pořádku, vyprávěl mi o vás desátník Staffer. Posaďte se," vyzval
mě."Tak vy byste chtěla pomáhat armádě?" zeptal se. "Ano,
jsem lékařka, ráda vám pomohu," řekla jsem. "Máte diplom?" zeptal
se přímo. "Ne je doma, v Remeši," svěsila jsem hlavu. "To
zas tak nevadí, my zde potřebujeme každého, kdo je schopen udržet v ruce
nůž,"řekl skoro pohrdavě. "Prosím?" zeptala jsem se. "Orientujete se doufám v chirurgii?"
pokračoval dál. "Samozřejmě," přikývla jsem. "Dobrá,
pošlu vás za vaším kolegou do ošetřovny," řekl.

Pomalu jsem vstoupila dovnitř. Bylo tam všude bílo a čisto a hlavně pořádek a ten nebyl v mé ordinaci častým
hostem. "Dobrý den, posílá mě major Wright jako posilu,"
řekla jsem do prázdna. Za stolem cosi zarachotilo a vynořil se starší muž
v komických brýlích a velmi malého vzrůstu. "Vítám
vás. Vy jste ta nová posila? To se tedy major předal. Byla jste někdy u
doktora?"zeptal se. Byl čas ho poučit. "Ano, byla, já jsem lékařka," utrousila
jsem. Uznale se na mě podíval, dokonce bych řekla, že snad i trochu nevěřícně. Po
chvilce mlčení vyhrkl: "Já jsem Jack, a tady je mé království." "Francois,"
podala jsem mu ruku. "Omluvte ten nepořádek, já se stále nemohu dostat k tomu, abych to uklidil,“ povídal.
„To nic není, měl byste vidět mou ordinaci,"odpověděla
jsem mu se smíchem. "Nu pojďte, ukážu vám svou ordinaci,"
vybídl mě. Jeho smysl pro pořádek byl fantastický. Kdybych ho byla o půlnoci
probudila, tak vyjmenuje všechna léčiva na poličce podle pořadí a ani jednou se
nesplete. Já měla často problém nalézt lahvičku, kterou jsem ještě před chvíli
držela v ruce.

Když jsem večer v kasárnách ulehla
na své lůžko v místnosti pro dvacet vojáků, kde jsem byla sama jediná,
napadlo mě, jak budou Němci postupovat na Anglii, která je ostrovem. "Zastavíme
je!" slíbila
jsem si. Myslela jsem co asi dělá matka a bratři beze mě a jak se snášejí
s Němci. Usnula jsem až k ránu. Ráno Jack v ordinaci vykládal
německé plány o útoku na Anglii. "Budou
nás chtít vyčerpat leteckými útoky, ale my nesmíme polevit!" vykládal
"Evropské národy na nás spoléhají!"
Celé léto jsme díky těmto náletům měli dostatek práce. Postřelení, popálení od
hořících trosek a jiní. Musela jsem také působit jako psycholog na deprimované
majitelé trosek, které zbyly z jejich domů. Všude bylo tolik utrpení a
bídy. A jen kvůli válce.

V červenci přišel velitel a řekl:
"Sousední základna žádá o uvolnění lékaře, všichni jejich jsou mrtví. Kdo z vás tam
půjde?" "Já. Já tam půjdu pomoci," vyhrkla jsem rychle. Oba muži na mě nechápavě civěli. "Dobrá,
jak myslíte," neskrýval svůj obdiv nad mou odvahou.
Svých slov jsem rozhodně litovat nemusela, začalo velké škození Němcům. Sbalila
jsem si svých pár švestek a jela na sousední základnu. Byla trochu větší a také
tam startovalo více letadel. Tam se také stala moje největší záškodnická akce
německé říši, na kterou asi v životě nezapomenu.

Právě jsem přecházela přes letiště, když
se nad našimi hlavami objevily německé bombardéry. Jeden z vojáků mě rychle
táhl za rukáv do úkrytu. Výbuch jednoho ze strojů odhodil jeho pilota na zem.
Viděla jsem řadu kulek, jak se k němu blíží z jednoho nepřátelského
letounu. Chtěla jsem se tam rozběhnout, ale ten voják mě stále držel za ruku.
"Pusťte!" vykřikla jsem."Je mrtvý!" křičel.
Viděla jsem však, jak pohnul rukou. Vytrhla jsem se tomu vojákovi a běžela tam.
Proud kulek se neustále blížil, ale já byla rychlejší a odstrčila pilota z dosahu.
Vytrhla jsem mu zbraň a pokusila se o stejný zásah, jako v Calais. Ale
chybila jsem. Nicméně můj pohled utkvěl na připraveném letadle. Popadla jsem
vojáka a v náručí ho odnesla do plechového přístřešku. Pak jsem se otočila.
Ten nepřátelský letoun tam stále otravoval. Rozběhla jsem se k letadlu a
vylezla dovnitř. Napadlo mě, že nevím, jak se to ovládá, ale nechtěla jsem se
vracet. Pomačkala jsem nějaké knoflíky a páčky, v motoru to zachrčelo a
letadlo se začalo hýbat. Nasadila jsem si masku a zatáhla za jednu páku. Letoun
se začal zvedat. Mé první nalétané
minuty probíhaly dost krkolomně, ale s trochou štěstí jsem za chvíli měla
jedno německé letadlo přímo před sebou. Zbývalo zjistit, co je kulomet. Zadívala
jsem se na jednu podivnou páku v červené bužírce. "To bude ono,"
řekla jsem si a stiskla. "Ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta!" zachrčel
kulomet a nepřátelský stroj padal k zemi. Pak jsem provedla obrat, o kterém
ani nevím, jak se mi to povedlo a vracela se k základně. Najednou se skoro
přede mnou vynořil Messerschmit a pustil se sebevražedně proti mně. "Pozdravuj
toho tvýho fürhera!"řekla jsem zlostně, než jsem do něj pustila dávku z kulometu. Když jsem
proletěla nad základnou spustila jsem kulometný oheň do dotírajících Němců,
kteří rychle prchali pryč. Ohromně jsem se bavila. Když jsem zahnala poslední
Německý stroj, nastalo přistání. To už rozhodně zábavné nebylo. Naši dole
tušili, že budu chtít přistát, a tak rychle odstraňovali zbytky letadel a
předměty na dráze. Z hangáru vyjelo letadlo a startovalo ke mně. Pilot na
mě mával sněhobílým padákem. Ale já chtěla dosednou na zem. Sestoupila jsem, a
přesto, že všichni mávali, abych se o to nepokoušela, dosedla jsem na plochu,
ale letadlo letělo stále rychle. Hledala jsem na zemi brzdu, která tam přece
musí být. Už jsem ji našla, podívala se ven a viděla asi několik desítek metrů
přede mnou jednu letištní budovu. Prudce jsem zatáhla za výškovou páku a zvedla
letadlo znovu do výše. Bylo to o fous. Raději jsem rychle letěla za letadlem
s padákem. Přiletěla jsem co nejblíže to šlo, zatímco se pilot snažil
vystrčit výhodně padák. Plápolal dozadu a tak jsem mírně zpomalila a natahovala
se pro něj. Avšak Němci se znovu objevili a jeden přímo proti nám, nehodlal
uhnout. Naneštěstí se mi zasekl kulomet. Rychle jsem letadlo zvedla, totéž
udělal pilot druhého. Znovu jsme se přiblížili. Zachytila jsem padák a táhla ho
k sobě. Oblékla jsem si popruhy, když v tom byl přede mnou znovu ten
Němec. Rychle jsem vyskočila a nechala letadlo letět přímo proti němu. Byl to
frajer, neuhnul, protože si myslel, že to udělám já. Já ale už byla mimo letadlo
a rozevíral se mi padák. Ladně jsem dosedla na zem a zdálo se, že celé
osazenstvo základny běží ke mně. Tolik chvály jsem v životě nezažila.
Velitel mě pak přede všemi vyznamenal medailí statečnost, hrdinství a odvahu.
Byl to nezapomenutelný pocit. Dva tisíce mužů zvolalo ženě "Hurá!"
za její chrabrost. Nikdy bych to nečekala a kdyby mi to někdo řekl před válkou,
nevěřila bych.

Letecká bitva o Anglii skončila
naším vítězstvím. Poprvé byli Němci poraženi a možná i já tak trochu přispěla
svou troškou. Ale bojovat jsme museli ještě dlouho.

Za necelý rok přepadlo Německo Sovětský svaz. Nedobře vyzbrojená sovětská armáda musela dlouho ustupovat.Ale německá armáda měla souzeno prohrát.
Při bitvě u hlavního města poprvé vyhráli Rusové. I když pak museli další rok
ustupovat, ten geniální protiútok jim vše vynahradil. Pak už nikdo nepochyboval
o vítězství našich zbraní. V té době se v Anglii již příliš mnoho
nedělo. Námořníci vedli ponorkovou válku, ale na naší základně byl oproti
předchozím letem klid. Dostala jsem přezdívku Postrach Říše
za svůj první let v letadle.

V březnu 1943 jsem se setkala
s de Gaullem, který vedl francouzský odboj. De Gaulle si mě vyžádal a já
jela až do Londýna, kde sídlil. Když jsem k němu vstoupila, překvapila mě skromnost vybavení jeho kanceláře. A
za stolem seděl obyčejný muž v uniformě řadového vojáka a i když měl určitě
tucet medailí a řádů, asi je měl, stejně, jako já, schované někde, kde nebyly
vidět. Já se také svou medailí nechlubila, byla hezky hluboko v kapse.
"Posaďte se," vyzval mě de Gaulle. "Slyšel jsem o vašich činech, jste obdivuhodná žena,"
řekl. "Snad byste měl mluvit v jednotném čísle, bylo to spíše unáhlené jednání,"
>odpověděla jsem. "Myslíte?" opáčil. "Každopádně máte můj obdiv,"
řekl a vstal ze židle. "To co se teď dozvíte, by mělo zůstat mezi námi, mohu se na to spolehnout?"
zeptal se náhle. "Samozřejmě," přisvědčila jsem. "Možná
jste již slyšela, že se chystá vylodění v severní Francii, jako reakce na
úspěchy sovětských vojsk. Toho vylodění se mají účastnit i jednotky Svobodné
Francie. Když jsem se o vás doslechl, hned jsem začal zvažovat vaší účast na
této akci. Takový lékař, jako vy, je v armádě neocenitelný, ale vše záleží
jen na vás," vyklopil na mě. "Já,… ráda se zúčastním…, kdy se má akce konat?" blekotala
jsem. "Přesné datum je tajné, ale mohu vám říci tolik, že to bude co nejdřív, chceme totiž být
v Berlíně dříve, než Rusové. To, že se vylodíme, donutí Němce rozdělit síly
a postup sovětů se zrychlí," vysvětloval. "Není snad jedno, kdo porazí Němce?"
namítla jsem. "Není," řekl důrazně.
„protože ten, kdo porazí agresora, bude mít větší vliv a může řídit mírovou
konferenci. Nemůžeme dovolit rozšíření komunistického učení. Je v našem
zájmu, aby k tomu nedošlo. Rusové teď mají příležitost a my máme
příležitost jim to překazit. Tedy vzhůru do toho! Otázka je, jestli s vámi, nebo bez vás,"
řekl a opřel se rukama o stůl. "Víte, moc se v politice nevyznám, ale dejme tomu, že se mnou můžete
počítat," přikývla jsem. "To jsem potěšen,"

Následovala kontrola mých lékařských
znalostí a dovedností i způsobilosti k vylodění. K závěru zkoušek jsem
se dozvěděla o dalším velkém sovětském vítězství. Tehdy Rusové vyhráli na tanky
a německému velitelství byla vzata fáma, že Rusové v létě válčit neumějí.
V září jsem byla připravena na provedení operace. Největší překvapení pro
mě bylo to, že když jsem dostala doporučení k invazi, vrátila jsem se zpět
na základnu a nedělo se nic. To bylo nad míru divné, ale vzhledem k tomu,
že jsem měla mnoho práce, tak jsem na celou věc zapomněla.

V květnu 1944 se na základně
objevilo naleštěné auto, kterému salutovali i nejvyšší velitelé základny. Jenže
z okna ordinace nebyl dost dobrý výhled ven, takže jsem neměla ponětí, oč
běží. O chvíli později přišel ke mně plukovník ve zvláštní uniformě, a žádal mě,
abych šla s ním. Ta uniforma nebyla ani tak divná, jako mě povědomá. A brzy
jsem přišla na to proč. Sotva jsem si stačila sbalit věci, už mě táhl do auta. A
tam byl de Gaulle. "Termín vylodění se blíží," řekl jen a pak jsme asi dvě hodiny jeli na nějakou přímořskou základnu, kde de
Gaulle prohlásil: "Tak to je jedna z mnoha základen, odkud bude provedena největší vyloďovací
akce v dějinách války," řekl tak pyšně, že bych mu snad v té chvíli přála porážku. Později jsem
však zjistila, že si vítězství zasloužil.

Krátce poté mi přidělili námořní
uniformu a ještě jednou mě prověřili v medicíně. Pak jsem musela do
kasáren, kde jsem byla jednou ženou mezi dalšími 19 muži. "Jako růže mezi trním," nadechla
jsem se a vstoupila. Vojáci byli celkem slušní, i když pár poznámek si mohli
odpustit. Podle toho, co mezi sebou hovořili, jsem vyvodila, že vylodění bude
provedeno někdy v červnu, ale přesné datum mi nikdo
neřekl.

Ovšem nad ránem čtvrtého června mi bylo
vše jasné. O organizaci armády by se dalo říci, že byla dobrá, ale zase ne
dokonalá. Nicméně, nalodila jsem se na správnou loď, což je u lékaře důležité.
Pak by totiž na jedné lodi bylo méně a na jiné více šamanů, jak nám vojáci
přezdívali. Pak jsme rychle vypluli k francouzským břehům, do Normandie,
kde nás nikdo nečekal. Cesta mi připadala dosti dlouhá a nepohodlná, ale vždyť
to byla teprve má druhá plavba, takže se daly čekat problémy. Tu noc bylo moře
velmi rozbouřené a já přemýšlela, co to znamená, zdali signalizuje prohru naši,
nebo německou.Na druhý den dopoledne jsem po mnoha letech znovu vstoupila na francouzskou půdu. Nabrala
jsem si trochu pobřežního písku do kapsy a vykročila pomoci raněným vojákům.
V Normandii jsem stále měla dost práce. Naše divize Gold měla značné ztráty
a také dost raněných, většinou to však byly jen lehké případy, také odpadlo
léčení popálených hasičů, jako v Anglii, ale je nutno říci, že
v Anglii rozhodně nebyl takový příšerný hluk, jako zde. S ošetřováním
raněných se však stala další příhoda.

Zrovna jsme chtěli postoupit
s polní nemocnicí, neboť fronta byla už pěkně daleko, což znesnadňovalo
přepravu raněných, a jak říkával náš pomocník, když se muselo přistoupit
k nějakému řešení z jiné strany: "Když
nemůže hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře." Ovšem
zrovna, když jsme se blížili k bojujícím, provedli Němci protiútok, při
kterém naši nemocnici málem dostali. Kolem nemocnice se bránilo asi třicet
vojáků, já, doktor, náš pomocník a řidič. Co čert nechtěl, k bránicím
dopadl granát, který těžce zranil velitele těch třiceti vojáků. Rozběhla jsem se
pro něj a pomocník mě následoval. Přece jsem však byla u raněného dříve a
poslala do dotírajících Němců pár dávek z jeho zbraně. Společně jsme
raněného uchopili a kryti palbou ostatních jsme ho odnesli na stůl. Zranění
vypadalo zle. Museli jsme z raněného vytáhnout střepinu granátu, jinak by
to nepřežil. Pomocník vyběhl informovat ostatní vojáky o aktuální situaci,
zatímco lékař již raněného uspával morfiem. Asi třicet vojáků odráželo útok
německé pěchoty ze všech stran a my zatím uprostřed válečné vřavy mohli začít
s operací. Boj uprostřed lesa byl velmi nepřehledný a vojákům se asi
nebojovalo dobře, alespoň nám se operace dařila. Střepina ve vojákově těle měla
velikost palce a bylo dobře, že jsme ji vytáhli, měl v břiše poškozená
játra, musel do zázemí. Přikročili jsme k šití.Palba venku zatím sílila. "Musíme
pryč, Němci mají posily!" vpadl do nemocnice jeden z obránců. "Můžeme
jít, jsme hotovi, ale musí co nejdřív do zázemí, tady mu už víc nepomůžeme,"
odpověděla jsem. "Dobře, tak běžte tamtím směrem, asi dvěstě metrů odtud je lovecká
chata," ukázal směr. "Jak to můžete vědět?" namítla jsem. "Já
to tu znám!" vysvětloval. Lékařské vybavení nemocnice jsme museli zanechat na místě, nebyla možnost ho
vzít s sebou. Pomocník s doktorem vzali raněného na nosítka a běželi
tam, kde měla být ta chata. "Ústup!" zavolala jsem na vojáky a běžela za doktorem. Voják, který chatu znal vytáhl
klíč, zavěšený na trámu a vešli jsme dovnitř. "Tady nám dají pokoj," usadil se
jeden voják. "Ale na jak dlouho?" zapochybovala jsem. Raněného jsme položili na jedinou postel, která tam byla.
Pomalu se stmívalo a raněnému přestávalo účinkovat morfium. Našla jsem
petrolejovou lampu a požádala doktora o zápalky. Zapálila jsem ji a rozhlédla se
po všech koutech. "Naši se musí brzo vrátit," doufal jeden z vojáků. "Počkat, musí tu být zbraně, je to lovecká chata!" vyskočil
další. "Ale Němci tohle zabavovali," zchladil ho jiný. "Ale
tady jsou zbraně dobře schované!" zazubil se ten, co to tu znal a odešel do vedlejší místnosti, odkud bylo slyšet lámání
prken. Po chvíli přišel zpět, měl v ruce tři pušky a plné kapsy nábojů.
"Tak, na tohleto zapomněli," položil výzbroj na stůl. Přistoupila jsem ke stolu a vybrala si pušku
s dalekohledem. Prohlédla jsem si ji a otočila se na vojáka: "Naučíte
mě s tím pracovat?" Naučil mě i měnit zásobník na pět ran a také mi poradil finty při zacilování.
Napadlo mě, že s takovou puškou můžu dělat ostřelovače a likvidovat Němce,
kteří se objeví příliš blízko chaty. Vyšla jsem po schodech nahoru, do podkroví.
Nikde nic, jen malá díra ve střeše, jakoby právě pro mou pušku. "Potřebovala
bych svíci," řekla jsem si a za chvíli se u mne objevil jeden z vojáků se svíčkou.
"Vy jste mě slyšel?" divila jsem se. "Ano, a docela dobře," odpověděl.
"Hej, vy tam dole, slyšíte mě?" zvolala jsem. "Jo!" byla
jednohlasná odpověď. To bylo dobře, neboť to usnadňovalo komunikaci.

Skoro celou noc jsem ležela nahoře
s puškou na líci, ale opatrnost mi nedovolovala usnout. Skoro již svítalo,
když se mi zdálo, že jsem něco zahlédla. Zaměřila jsem to v puškohledu. Byl
to německý válečný kříž. "Jsou tam Němci!" řekla jsem směrem dolů. "Kde
přesně?" vyštěkl kdosi a dole se vojáci dali do pohybu. "Tam
u toho suchého dubu, já jednoho zastřelím!" řekla
jsem a poslala do kříže kulku. Na jediný výstřel mi byla odpovědí veliká salva.
"Sakra, těch tam ale je," klel kdosi dole. Rychle jsem střílela do řad nepřítele, který opustil ochranu
tmy a chtěl chatu dobýt. Také z oken pode mnou sršely kulky. Naše obrana
byla dobrá, Němci se museli stáhnout zpět do příšeří. Byli však mazaní. "Francois,
rychle sundejte toho Němce z té košaté lípy!" křikl
někdo dole. Ihned letěl dolů. Další měl otřepaný nápad s granátem. Granát
však obratem letěl ven a ten, který ho hodil, jím dostal přímo do kebule. Další
řešení viděl jejich velitel v tom, že někdo může vlézt do chaty po
stromech, kryt prudkou palbou. Naštěstí si stále nevšimli hlavně mé pušky, která
čouhala ven. Na tu doplatil i ten odvážný Němec. Začalo vycházet slunce. Dole se
o něčem radili, ale přes rachot pušek jsem nic neslyšela. Náhle nahoru vyběhl
jeden voják s hadrem. Dlouho štráchal v temném koutě, až se mu
v ruce objevilo dlouhé bidlo, ke kterému začal připevňovat hadr. "Co
to děláte?" zeptala jsem se. "Docházejí nám náboje. Chci připevnit naši vlajku na to bidlo, to zapíchnu do komína, aby
naši věděli, že jsou zde obklíčení, chápete?" vysvětloval. "Tady
je moje zbraň, všichni musíte prudce pálit, nebo mě sundají!"
řekl a začal šplhat ke střešnímu okénku. Spíše to byl jen takový zasklený otvor,
ale on se tam protáhl a kryt naší palbou umístil bidlo do komína. "Teď
nezbývá, než doufat, že jsou naši blízko, a že si toho brzo všimnou," oprášil si ruce a sešel dolů.

Před polednem jsem už usínala, vždyť jsem poslední dobou vůbec nespala. Naštěstí mě čas od času probrala střelba,
která kolem chaty utichala jen na několik krátkých minut. Měla jsem pocit, že
jsem zaslechla hukot motorů. Naskýtaly se dvě možnosti, buďto naši, kteří nám
jdou na pomoc, nebo německé posily. "Hej, jede sem něco, ale nevím, na čí je to straně,"
řekla jsem dolů. "Dobrá, tak já se podívám!" ozval
se někdo zdola a za chvíli vylezl za mnou nahoru s loveckým dalekohledem.
"Kryjte mě, ti šílenci budou pálit jako pominutí!" řekl a střešním oknem lezl ven. Byl mazaný, schoval se za komín, z té
strany, kde nebyla ani německá noha. Po chvíli lezl dolů. "Tak
co?" ptala jsem se nedočkavě. "Jsou tam! Asi půl kilometru na západ, ale stále jdou dopředu, a asi tu naši vlajku
vidí!" oznámil. To byla po dlouhé době dobrá zpráva. Zdálo se mi až neuvěřitelné, jak dlouho
odoláváme několikanásobné přesile.

Večer již byl blízko, když kdosi dole
zvolal: "Jdou naši, slyším naše zbraně!" Další dobrá zpráva. A skutečně, za chvíli jsem i já viděla, jak západním směrem bojuje
britská jednotka. "Naši jsou na západě, nestřílejte tam!" vykřikla jsem. Vstala jsem se svou puškou a seběhla dolů. Všichni tam byli
v pořádku. Přitiskla jsem se k jednomu oknu a začala střílet Němce
z blízkosti několika metrů. "Rychle se musíme spojit s Brity!"
vykřikla jsem. Všechny hlavně se obrátily směrem k hlavnímu bojišti a
usnadnily tak jednotce přístup do chaty. Dveře chaty se rozletěly a s nimi
vletělo dovnitř několik vojáků. Ten, co se postavil jako první, se zeptal:
"Kdo tady tomu velí?" Nikdo nic neřekl, a všichni koukali na mě. "On," ukázala
jsem na našeho pacienta. V tom vlítl dovnitř jejich velitel. "Madam,
seržant John Staffer, k vašim službám!" zasalutoval a mě bylo do smíchu. Vždyť tenhle mě přivedl do armády. "Seržante,
za mé služby se nestalo nic neočekávaného!" odpověděla jsem. Ostatní civěli na nás dva a nic nechápali. "Díky
Francois, přebírám velení," řekl a začal rozdávat rozkazy.

Díky této pomoci jsme chatu uhájili a navíc se nám povedlo zachránit život zraněnému veliteli. Za hrdinský lékařský
výkon jsem dostala Hippokratův čestný diplom opravdového lékaře, který také
dostali pomocník a doktor. Brzy poté byla dobyta Paříž a Německo svůj život
počítalo na dny. Po nějaké době jsem se dostala do Remeše. Nejmladší bratr mě
vítal už ve dveřích, matka, která byla nemocná, až vevnitř. "Ty
moje Francois, kdes byla tak dlouho?" radovala se, že mě opět vidí, ale pak posmutněla. "Francois,
brácha je v Říši, odvedli ho před několika dny," řekl můj bratr. "Žádný
strach, já jsem Postrach Říše, podívej co mám!" ukázala jsem mu svou medaili. "Jé,
kdes to vzala?" ptal se. "Dostala za odvahu," odpověděla jsem mu a otočila se k matce: "Já
ti ho najdu!" řekla jsem jí a rozloučila se. Podle toho, co říkali Němci, zajatí v Remeši, prý
byl odveden do dolu v jižním Německu. Než jsem se však stačila
z Remeše odjet, bratr se našel, byl vězněn v jedné přilehlé vesničce.
Matka mě už do války nechtěla pustit, ale já musela. Na vlastní žádost jsem se
dala převelet ke Stafferovým mužům, se kterými jsem také dobyla Berlín.
V den našeho konečného vítězství jsem s ním rozmlouvala: PProč
jsme to vlastně nevyřešili diplomaticky?" "Já bych byl také pro toto řešení, ale
ono to není tak jednoduché. Lidé si myslí, že získat moc je tak snadné. Ale
není, jenže by bylo dobře, aby se ostatní z této porážky poučili. Nepotřebujeme
už další války. Ale nám válka dala jeden druhého." řekl.
"To je pěkné, ale mohlo se tak stát i jinak, ne Johne?" zeptala
jsem se a on jen pokýval hlavou. Hleděl do krajiny, zničené válkou a měl
v hlavě budoucnost. Jak snad obnovíme poškozené a jak udržíme mír.

Po válce jsem se vrátila do své ordinace
a žila stejně, jako před válkou. Brzy se však rozkřikly moje zásluhy, a tak si
mě ostatní alespoň více vážili. A to nebylo k zahození. "Že
to šlo i bez války,"říkala jsem si, když jsem si lepila na zeď svůj diplom. "Šlo,
ale teď už nezbývá doufat, že se nic podobného nebude opakovat." řekl John. Měl pravdu, před námi čekala dlouhá
budoucnost.