Monolog bankovky

"No, co vám budu povídat! Ležím si pěkně v teple, v suchu, ve tmě … a pak se to stalo!

Ten můj byt, tu těžkou ocelově lesklou skříň, jednoho dne s námahou kdosi otevřel a vnitřek oslnilo nepříjemně ostré světlo zářivky. Musela jsem rychle přivřít obě oči! Chvíli mě osahávaly něčí chlupaté ruce, které mě pak strčili do takové mašinky, kde nás bylo moc a studené kovové pracky nám nemilosrdně a děsně rychle plácaly do zad. Ještě teď si vzpomínám na to cvak, cvak, cvak, cvak, cvak. Prý nás přepočítávali! Css! Jsem si připadala jako úspěšný obránce NHL, kterého fanoušci po příjezdu do rodné vísky plá-ca-jí-bo-dře-po-zá-dech. Mezi námi, nechutný zvyk. Ale copak tohle se dělá s dámou?! Ještě teď mám modřiny!

A vrchol všeho byl, že nás svázali! Představte si to! Namačkali nás všechny k sobě! I starou Bertu, co smrdí potem a pivem. No, nic ve zlém, ale já si o Bertě myslím své! Ta už určitě prošla rukama spoustě chlapů. Mezi námi, nejspíš o sebe nikdy moc nedbala.

No, a s touhle JÁ se mám tulit! Ech!

Nadšena jsem nebyla. Ale ona Berta je zasejc na druhou stranu dobračka a jedno vám řeknu, zjistila jsem, že umí vyprávět zajímavé příběhy. Ještě mi nedopovídala historku z hospody, kde se mohla utopit v pivě a oddělili nás.

___________________________________________________________________________

A najednou mě ten můj bere s přepážky, několikrát mě překládá v ruce a pak pečlivě zastrkuje … považte… do kapsy kalhot! Hned tam a jen tak! Odporné! Cítím, jak rudnu. Tak… tak tohle už je moc! Nezdvořák!

Je tu teplo a těsno a” (nasaje vzduch) “a docela nelibě to tu páchne. Zlatá Berta!

Při každém kroku …au…mi mačká hlavu…au… a … au… co má být zase tohle?! Bóže! Kam mě to vede! Tady je ale lidí a ten hluk a kouř a čpí tu pivo a kořalka! No, fuj! Tak tady nebudu! Okamžitě pojď pryč! Vždyť támhle v rohu se perou a tenhle chlápek tady, no ten snad dočista umřel! Nebo, že by jen spal? Ale tady? V tomhle rámusu? Vyloučeno. Umřel. Proboha, ale proč ho neodvezou? To je nedůstojné.

Hele, kam to jdeš? No, přece si nesedneš k němu? No, haloooo! Lidi, on jde vážně k té mrtvole! A jak ji plácá do ramene! Tenhle zlozvyk se musí vymýtit!

Aha. Ještěže tak! Není to tak docela mrtvola.

___________________________________________________________________________

Aspoň se mnou nemusel tak praštit o stůl! Úplně mi vyrazil dech, necita!

A pak jsem se skoro utopila v pivě a několikrát upadla na zem a něčí bota mi na břiše vytvořila zcela nový vzor, který pak částečně překryla ještě zelená skvrna od něčeho tuze nedobrého, co pálilo na jazyku.

Dost pozdě v noci mě sebral ten tlustý výčepní, zavřel do krabice od pohorek a mistrným patrně léty zdokonaleným pohybem špičkou sešmatlané polobotky zašoupl pod postel. Ráno mě odnesl do banky.

A znovu ty nemilosrdné kovové pracky, s tím nehloupějším zlozvykem na světě, co by se měl vymýtit. Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak! No, co vám budu povídat!

A pak jsem se žuchnutím dopadla těsně vedle Berty. Špinavá, potlučená, pomačkaná a dobře si vědoma toho,” (opatrně se očichává) “jak páchnu pivem.”