NETYPICKÉ SPORTOVNÍ ODPOLEDNE-3

 „Tak kdo si skočí jako první?“ Optal se.

„No, já jsem zjistil, že tchýně má zrovna dneska ty narozeniny. Já budu muset …“ Ozval se pan Dlouhán.

„Až skočíte!“ Řekl rozhodně pan Bělásek a vrazil mu do rukou tyč.

Pan Dlouhán se váhavě rozeběhl. Bylo na něm vidět, že je rozhodnut vysoko posazenou laťku přeskočit. Tyč se nebývale ohnula, když  zahájil skok.

„Jééééé …Chyťte měééééééé…“ Vykřikl vyděšeně pan Dlouhán poté, co byl prudce vymrštěn do výše. Vzápětí začal opisovat ve vzduchu velký oblouk.

„Pane Havlíku, běžte ho najít a změřte, jak daleko dolétl. Možná to bude rekord v nové disciplíně.“ Řekl pan Bělásek.

„No jo, ale já nevím ani kam dopadnul.“ Mínil pan Havlík.

„Určitě ne na Mars. Běžte!“

Pan Havlík rychle odešel  a už se nevrátil.

„Tak kdo bude další?“ Zeptal se po chvíli pan Bělásek.

„Na mě začíná jít průjem.“ Ozval se pojednou pan Bezoušek.

„Okamžitě vykliďte prostor, než ho zamoříte!“ Vykřikl pan Bělásek a pan Bezoušek bleskově odběhl.

„Nemohli bychom tuhle disciplínu vynechat?“ Zněla má otázka.

„To ani omylem. Jste na řadě!“ Řekl  mi a já náhle svíral v rukách tyč. A tak jsem se rozeběhl. Po chvíli mi neuniklo, že běžím zcela mimo. Tyč s laťkou zůstaly za mnou. Já se otočil a opět se rozeběhl. Mou snahou bylo konec tyče „zapíchnout“do země. Nějak mi to nevyšlo, neboť konec tyče vnikl do zmrzlinářského vozíku pana Zmrzlíka. Tyč mě přesto katapultovala do vzduchu. Blížící se laťku jsem dobře viděl. Brzo se mi ocitla v rukách a letěla se mnou. Dopadnutí na trampolínu bylo příjemné. Jakási skákající postava na ní po mém dopadnutí nedobrovolně převzala štafetu laťky a za křiku i s ní vzlétla do výše. Já po odrazu od trampolíny začal letět zpět. Místem dopadu se stal zmrzlinářský vozík.

 „Vy jste mi zničil zmrzlinu!“ Rozkřikl se pan  Zmrzlík.

„Ale je dobrá.“ Řekl jsem mu lízajíce na sobě nabalené všechny druhy zmrzliny. To se však panu Zmrzlíkovi vůbec nelíbilo.

„Bělásku! Já tě rozstřílím!“ Rozkřikl se náhle na stadion vběhnutý pan Bláha s puškou v ruce. Pan Bělásek v obličeji zbělal a dal se rychle na úprk.

„Kdo mi zničil prádlo?!“ Rozkřikla se pojednou správcová stadionu paní Mantinelová, což bylo znamení, že i já se mám dát na útěk.

„Kam pak. Ten vozík mi zaplatíte!“ Zahulákal na mě pan Zmrzlík.

Já už raději na nic nečekal a vzal nohy na ramena.

„To je on, co se mě snažil osahávat!“ Vykřikla běžící žena a já v ní poznal tu osobu z trampolíny. Velmi brzo za mnou běžel dav naštvaných lidí a pro mě nastala poslední disciplína v podobě přessídlištního běhu.