STARÁ LÁSKA NIKDY NEREZAVÍ

STARÁ LÁSKA NIKDY NEREZAVÍ
Jo, musím přiznat, že Petra byla vždycky kočka. Nikdy nezapomenu na to, jak chodila po škole a celou tu zatracenou a hnusnou budovu prozářila. Prostě inteligentní a krásná holka. Zatímco já si vždycky připadal jak černý kotě, který leží na prahu zarostlý vilky. Prostě nic moc, brejličky, sem tam nějakej ten uhřík a ještě asi tak 150 věcí, který by se mi dali vytknout. Zatímco Petra, no proste báseň. Byla idolem každýho, všichni se s ní chtěli kamarádit. Všichni včetně mě. Chtěl jsem být po jejím boku, chtěl jsem si s ní jen nezávazně povídat, aby se na mě usmála, já ji doprovodil domů… Ale copak to šlo? Vždyť symbol krásy a všeho nebude s někým tak průměrným. Jen když jsem ji potkal na chodbě, tak jsem začal koktat, určitě jsem i rudnul. Sakra. Jak malej. Vlastně, já jsem byl v tý době ještě malej, ale co, tak jsem byl ještě menší. Jednou přišla moje šance, Petra ke mně byla nuceně přisazena. To víte, moc se jí nechtělo. Ale já se rozhodl, že se pokusim nějakým způsobem na ni zapůsobit. Když se vedle mě posadila, tak jsem ucítil její parfém. Špitla jenom ahoj. Ona promluvila a dostala mě tím, promluvila na mě, to znamená, že mě akceptovala. Začal jsem v jejích očích žít. Bože, když si na to dnes vzpomenu, tak se až stydím, co jsem byl za vola. Tenkrát se jen Petruška točila okolo mé hlavy. Byla pro mě světem a světlem. Začala mě ale vysávat, to myslím doslovně. Byl jsem její figurkou na hraní. Když potřebovala někoho, kdo podpořil její připitomělej nápad, tak jsem tam byl vždycky já a když si potřebovala z někoho udělat srandu, tak jsem tam byl překvapivě také já. Nejhorší bylo, že mi to z počátku ani nevadilo, spíš naopak, byl jsem pyšný, že jsem po jejím boku. Po boku, spíš za její prdelkou. Nojo, jenže i naivní blbeček se někdy probere, někdy dřív a někdy později. V mém případě to bylo spíš později. V době, kdy se naše trojtřídka rozešla, prostě každej šel svým směrem. Po celkem vysvobozujícím rozchodu mé třídy jsem si dával na takový „Petrušky“ pozor!!!!!!!! Tu mrchu jsem vídal jenom občas, už jsme se pak ani nezdravili, nemělo to pro nás stejně smysl. Pak se přestěhovala někam do Německa. Nejspíš zbalila nějakýho pracháče. Několik let jsem o ní  neslyšel. Ale teď po třiceti letech jsem ji potkal. Nemusím Vám doufám říkat, jaká je dneska. Je to prostě ta samá, krásná Petruška, která na mě po té dlouhé době zase stejně přitahuje, jak na tý základce. Ono není divu, vždyť chlap se v tomhle věku stává zase klukem.
Tak já si jdu teď zabalit svejch pět švestek, na lednici ještě podepíšu papír k rozvodu a hurá za PETRUŠKOU.

---