Záhadné prázdniny na Bystřičce

I.

                Dunění taneční hudby z nedaleké diskotéky se rozléhalo nad spícím kempem. Stáhl jsem zip hlavního vchodu našeho stanu a spatřil spící postavu. Tiché, až roztomile naivní chrápání protínalo monotónní zvuk techna. Posvítil jsem na tajemnou postavu reklamní baterkou, kterou jsem nosil stále u sebe. Neidentifikovatelný tvar slabého světla odhalil tvář dívky. Trošku sebou škubla, ale zvuk vycházející z jejich úst neustal. Klekl jsem si, abych mohl vejít do stanu a neznámou dívku vyrušit ze spánku.

                „Vstávej,“  šeptl jsem. Převalila se na bok a otevřela oči. Posadila se a jakoby nepřítomně se podívala na mě.

                „Jsi v cizím stanu,“ pronesl jsem trochu ironicky. Znovu si lehla. Bylo na ní vidět, že toho dnes vypila víc než dost. Za svými zády jsem uslyšel hlasy přátel, kteří tady byli se mnou.  Tomáš, Aleš, Pavla a Radka. Když mě spatřili, jak se svou legrační baterečkou lezu pozpátku ze stanu, dali se do smíchu.

                „Vypadá to, že v našem pánském stanu máme dámskou návštěvu,“ přerušil jsem jejich posměch.

„Aha, tak proto jsi odešel tak brzy,“ usoudila alkoholem posilněná Radka.

                „Houby, nějaká opilá holka sem vlezla a nechce se jí ven.“

Následoval výbuch smíchu. Musel jsem se přidat. Vykřikl jsem tu větu tak nahlas, že to muselo probudit všechny, komu se v kempu podařilo usnout.

                Tato výprava, kterou jsme spíš sami pro sebe nazvali čundr, ač měla s klasickým kempováním společné jen spaní ve stanu, přišla jako blesk z čistého nebe. Minulý týden mi zavolal Tomáš, že jeho rodiče odjeli na měsíc mimo Evropu a nechali doma auto. Stačilo jen obvolat pár známých a vyrazit. Kromě Radky, která má svého přítele v Jižních Čechách, odkud všichni pocházíme, jsme toto malé dobrodružství pojali jako lov na partnery. Tomu, že nikdo z party nechce mít nic společného s jiným z nás, nasvědčovalo i to, že jsme spali odděleně.

                Podíval jsem se na hodinky, které ukazovaly pár minut po půl čtvrté. Hudba utichla a my stáli před stanem, jako pětka blbečků.

                „Tak co?“ rozhoupal se po chvíli Aleš, jehož skleněné oči prahnuly po spánku. Nejhůř z nás na tom byl Tomáš, který to přehnal ve všech směrech. Ač mu bylo téměř devatenáct, nebyl zvyklý na podobné výlety. Snad proto bylo z jeho hlasu znát  takové nadšení, když se mi povedlo dát dohromady partu lidí, kteří by jeli, našel kemp a nabídl se, že budu řídit. Přestože je Tom nejstarší, nemá řidičák a snad proto, že mi svěřil řízení vozu jeho rodičů, dostal jsem na starost i ostatní věci. Byl to jeho nápad a jeho auto. Teď tu stojí opřený o Pavlu a Aleše a čeká, co se bude  dít.

                Znovu jsem si klekl a vsoukal se do stanu, abych se pokusil nezvanou nocležnici probudit a dovést ji do jejího stanu. Byla oblečená, jako by se také vrátila z diskotéky. Její tělo zahalovaly modré džíny a krátké růžové tričko nad pupík. Vzal jsem ji za rameno a zatřásl s ní. Ostatní, kromě Tomáše, sledovali, co se vevnitř děje. Posadila se a já jí opět namířil svítilnu přímo do očí. Zamžourala a svým líným zívnutím naznačila, že by ještě ráda pokračovala ve spánku.

                „Ahoj,“ začal jsem, „Spletla sis stan.“

Nevypadala, že by ji to udivilo, ale jak jsem již řekl měla popito a konverzace s ní nebyla jednoduchá.

                „Nespletla, já tu žádný stan nemám.“

Neubránil jsem se úsměvu. Zavřela oči, na kterých se ještě udržela vrstvička make-upu a svou blonďatou hlavu s kudrnatou hřívou zabořila do mého spacáku. Za jiných okolností bych za to byl vděčný, ale tento okamžik patřil spíše k méně příjemným.

                „Hele, nechci být neslušnej, ale mohla bys ses odtud vystěhovat? Přece jenom je to náš stan a rádi bychom šli spát,“  promluvil jsem o poznání vážněji, abych svým slovům dodal důraz.  Bylo vidět, že také zvážněla.

                „A nemůžu tady zůstat do rána?“ zeptala se hlasem, který téměř vzbuzoval lítost. Vysoukal jsem se ven a pomohl jí dostat se také na vzduch.

                „Můžeš přespat v autě,“ přidal se Aleš, přičemž se tázavě podíval na Tomáše, jestli s jeho návrhem souhlasí. Bylo to víceméně zbytečné. Jediná jeho starost byla v tuto chvíli udržet se na nohou.  Vyměnili jsme si s Alešem souhlasné pohledy a pomohli nezvané návštěvnici do auta. Sklopil jsem opěradlo téměř do vodorovné polohy  a dveře auta se spící blondýnou uvnitř zavřel. Schoval jsem klíče do kapsy a vešel do stanu. Alkoholem zapáchající vzduch pocházející od  dívky dobré náladě nepřidal. Tomáš už spal  jako špalek, zatímco Aleš se teprve vracel z nedalekých toalet. Název toalety je v tomto případě možná přehnaný. Hodilo by se spíše          pojmenování 00, které je trefnější.

                „Fuj! Smrdí to tu jako ve chlévárně.“

                Aleš měl oblibu ve slovech, které sám vymýšlel. Někdy si některé ze svých slov zamiloval natolik, že jej používal skoro pořád. Ať již to bylo méně či více vhodné. Mám-li být upřímný, převzal jsem tento zvyk od něj. Často se tak stávalo, že jsme se začali najednou smát a nikdo netušil, odkud zdroj naší skvělé nálady pochází. Byli jsme sehraná dvojka, která měla stále důvod k úsměvu ve tváři.

                „Jo, chtělo by to vyvětrat.“

                S těmito slovy jsem otevřel vchod do stanu, který Aleš před chvílí pracně zavřel. Nevědomky jsem kopl do spícího Tomáše. Jeho přerušené chrápání  a vysoký hlásek vycházející z jeho  spánkem zkřivených úst nám dal důvod k výbuchu smíchu, který jsem v sobě dusil již dobrou  půlhodinku.

                Radčino veselé chichotání na chvíli přerušilo hlasité oddechování spolubydlících. Otevřel jsem oči a protáhl se, přičemž jsem málem protrhl vnitřní plachtu našeho stanu.  Pod Tomovou  hlavou jsem objevil své toaletní potřeby a vydal se směrem k umývárnám.

                „Dáš si čaj,“ zeptala se Pavla s úsměvem od ucha k ucha, když jsem se vrátil s rolí toaletního papíru pod paží.

                „Díky.“

                „Díky ano nebo díky ne?“ pokusila se o vtip.

                „Jo, dám,“ odpověděl jsem, aniž bych postřehl vtipnou podstatu.“ Co naše nocležnice?“

                „Nevím, neodvážila jsem se do auta ani nakouknout.“

                Do hovoru se vmísila Radka. Vysoká bruneta s uhrančivýma zelenýma očima. Šortky těsně pod zadek neodhalovaly  jen její dlouhé olivové nohy, ale také kus jejího exhibicionismu. Horní díl plavek, který měla právě na sobě, tento povahový rys ještě podtrhával a chlapeckou partu pár kroků od nás nenechával v klidu.

                „Ta holka je divná,“ pronesla Radka s neskrývaným odporem k neznámé dívce.

                „Co tě k tomu vede...“

                „..kromě toho,“ skočila mi do řeči Pavla, “že se nám usalašila ve stanu, okupuje nám auto a ještě nevylezla, je úplně normální. A navíc páchla jako starej toaleťák.“

                „Ježišimarjá, no a co? Tak se opila a spletla si stan, kvůli tomu ji-“

                „Je tu řeč o mně?“

K dřevěnému stolu nedaleko od ohniště si přisedla  sedmnáctiletá blondýnka, ve které bych jen stěží  hledal vandračku, která přespává v cizích stanech. „Půjčila jsem si mýdlo a čisté oblečení jsem našla v batůžku, co mám u sebe,“ řekla rychle, když si všimla mého udivení nad její proměnou. Radka s Pavlou si rádoby nenápadně cosi špitali do ucha..

„Nebojte, za chvíli jsem pryč, nezůstanu vám na obtíž. Chtěla jsem vám-“

                Z našeho stanu se začali soukat Aleš s Tomášem. Dělali u toho děsný rámus. Nejdřív začal klít Tomáš, když objevil své mokré boty a Aleš hned po něm, když zjistil, že mu jeho mobilní obydlí „posral pták,“ jak se záhy dozvěděli všichni kolem.  Legrační chůzí přišli k až k nám a posadili se naproti sobě.

                „Nedělej si s tím starosti, rádi ti pomůžeme,“ snažil jsem se jí pozvednout povadlou náladu, když krátké představení mých přátel skončilo. Přestože Radka nedala svůj nesouhlas znát, byl jsem přesvědčen, že se  ji má nabídka pobouřila.

                „Jsem Míša,“ představila se po chvíli trapného mlčení a nekonečného vyměňování úsměvů. Představil jsem jí své přátele a vyslechl dojemný, snad i pravdivý příběh končící v našem stanu.

                „Asi před týdnem jsem vyrazila na kole po Česku. Rodiče mi dali svolení a peníze na cestu, tak jsem vyrazila z Bruntálu, kde bydlím a zamířila  sem – na Valašsko.“

Vyprávěla pomalu a tak poutavě, že dokonce i naše dvě slečny naslouchaly a nedávaly na sobě znát odpor k cizí osobě, která teď byla středem pozornosti. Tady na Bystřičce, kde byla jedinou zábavou noční diskotéka, přišlo takové rozptýlení vhod. Po třech dnech hraní mariáše a žolíka jsem i já byl rád, když kdokoliv jiný převzal mou roli baviče. V kempu Pod hrází se toho skutečně moc nedělo. Denní výlety k přehradě nás již omrzely, jelikož voda nedosahovala teploty potřebné k tomu, aby se do ní naše civilizací zhýčkaná těla ponořila. Kouř vycházející z našich hrníčků provoněl blízké okolí mátovou vůní našeho čaje. Usrkl jsem a naslouchal slovům dívky.

„Přespala jsem ve ValMezu a včera pokračovala až sem. Dorazila jsem do hotelu hned u přehrady. Ubytovala jsem se a  převlékla se z cyklistického dresu do civilu. Kolo mi zamknul recepční někde v hotelu.“

Z lesa     obklopujícího celé údolí se ozvalo melancholicky znějící zavytí toulavé zvěře.  Mrkl jsem po svých přátelích,  kteří si udělali pohodlí a upíjeli ze svých hliníkových hrníčků. Dívka se zadívala směrem k lesu.  Vršky stromů přecházely v temně modrou barvu ranní oblohy.  Oblaka blížící se k nám varovala před deštěm. Pohled na sever byl skutečně nahánějící hrůzu. Míša se odmlčela a po několika vteřinách nepřítomného pohledu opět pokračovala: „Chtěla jsem se projí po okolí, přešla jsem po hrázi a vydala se na druhou stranu nádrže.  Nic tam nebylo, jen malá pláž, na které jsem nenašla ani živáčka, tak jsem se pokračovala směrem do lesa. Šla jsem po svahu nahoru. Za chvíli se začalo nad lesem smrákat, chtěla jsem ještě stihnout diskotéku v hotelu, ale upadla jsem a narazila si ruku.“

Vyhrnula si rukáv dlouhý rukáv své teplákovky a odhalila poraněné předloktí.

„Zvedla jsem se znovu na nohy, ale něco mě strhlo na zem. Ztratila jsem vědomí a...“

Na její hezké tváři se objevily slzy. Chtěl jsem se zachovat jako kavalír, ale rusovlasá dívka menší postavy, Pavlína, jí podala papírový kapesník. Přisedl jsem si k Michale, abych jí demonstroval svou náklonnost. Přitulila se ke mně a já jí objal kolem ramen. Neušla mi gesta kamarádů ani sarkastické úšklebky obou děvčat.         

„Nevím co se dělo potom,“ pokračovala roztřeseným hlasem, „probudila jsem se na palouku uprostřed lesa. Byla noc a já na sobě měla jen lehké oblečení. Ani mě nenapadlo, že s sebou nesu svůj batůžek. Třepala jsem se zimou a strachem. Vydala jsem se směrem, který mě náhodně napadl a došla až do kempu. Měla jsem štěstí, na druhé straně jsou jen lesy. Zalezla jsem do volného stanu a nepřemýšlela, co bude dál...“

                Její slova utichla a já opět začal vnímat dění kolem. Zvonění telefonů oznamujících příchozí zprávy a povykující děti hrající si s míčem. To byl stereotyp našich dnů tady. Měl jsem tušení, že to se teď změní.

II.

                Den proběhl jako každý jiný. Jediným rozdílem bylo, že se náš počet zvýšil na šest. Přes Bystřičku se přehnal liják, který jakoby zázrakem nechal naše oblečení uvnitř stanů suché. Jediným řešením, jak přežít déšť ve zdraví a v teple bylo ukrýt se do hotelové restaurace. Při té příležitosti jsem pomohl naší nové přítelkyni sbalit si věci, které si schovala v toyotě. Večerní počasí se již sice obešlo bez z nebe padající vody, ale obloha stále hrozila svou děsivou barvou. Znovu jsem se zamyšleně podíval na les. Nad obzorem proletěl netopýr. Na zádech jsem ucítil husí kůži a s pocitem děsu, vycházejícího z příběhu dívky, která se rázem stala objektem mého zájmu, jsem se otřásl.

                „Vážně nepůjdeš s námi?“ zeptal se mě s nehraným zájmem Tomáš. Rukou si projel své kudrnaté vlasy a  čekal na odpověď.

                „Nemůžu ji tady nechat samotnou,“ odvětil jsem.

                „No, nutit tě nebudem,“ nechal se Tom snadno odbýt.

                „Doufám, že jí neublížíš,“ pronesla Radka se svou přirozenou ironií.

                Díval jsem se za svými přáteli, jak jejich postavy mizí v šeru. Vklouzl jsem do stanu, kde ležela Míša a četla si jeden z mých časopisů. Měl jsem radost, když jsem si na její tváři všiml úsměvu.

                „To je poprvé, co s někým spím po jednodenní známosti,“ zavtipkoval jsem soukajíc se do spacáku.

                „Já taky,“ usmála se Míša.

                „Máš kluka?“  vychrlil jsem ze sebe již dlouho připravovanou otázku. Její úsměv se ještě víc rozzářil.

                „Ne. a ty?“

                „Ani kluka ani holku,“ snažil jsem se neztratit kontrolu nad svým chováním.  Rozhoupal jsem lampičku zavěšenou na vnitřní konstrukci stanu. Její tajemné světlo dodávalo tomuto místu romantiku. Přisunul jsem se a přitulil se k Míše. Svým objetím mi dala najevo svůj souhlas. Políbil jsem ji do vlasů a čekal na její reakci...

                Šramot za stanem mě přinutil otevřít oči. Jen krátkou chvíli trvalo, než si zvykly na tmu. Podíval jsem se vedle sebe a Michaela nikde. Byla jedna hodina po půlnoci. Dostal jsem strach. Vyšel jsem ven a zamířil ke sprchám. Prohledal jsem celý kemp, ale má milá nikde. Nemohl jsem se ubránit opětovnému pohledu k lesu. Mraky zahalovaly měsíc v úplňku a jejich tajemný pohyb se s náporem větru zrychloval.  Kousek pod nimi se černá masa stromů v mých očích měnila v místo hrůzy. Nikdo z party se ještě nevrátil. Tlumená hudba prostupovala okolím mnohem méně zřetelněji než jindy. Najednou se z místa, na které jsem před chvílí zaměřil svůj zrak, ozval výkřik. Potlačil jsem strach a vydal se ven z kempu. Mým cílem byl palouk uprostřed tajemného lesa...

                Po několika nekonečných minutách chůze mezi stromy, jejichž stín dopadal na měkkou deštěm zmáčenou zem, jsem se zastavil. Snažil jsem se zjistit odkud výkřik vyšel. Zaposlouchal jsem se do depresivního ticha prostupujícího prostorem kolem sebe. Nic. Jen ticho, které bylo na takové místo až příliš nezvyklé. Neslyšel jsem pohyb zvěře ani hlas sýčka. Nic. Podíval jsem se před sebe a spatřil v dáli dvě zářivě rudá světla. Vypadala jako obrovské oči. Klopýtal jsem výš a výš. Zakopával  jsem o kořeny a snažil se nepřipouštět si strach prostupující celým mým tělem. Dva rudě zářící body se blížily a já se ani neodvážil pomyslet na to, co se bude dít.  Měl jsem obavu z pohledu, který se mi naskytne, až se k onomu místu dostanu.

                Zvedl se vítr. Najednou se začaly koruny stromů nade mnou kymácet. Vzhledl jsem vzhůru a ztratil rovnováhu. Upadl jsem a zachytil se o mohutný kmen smrku.               Světla se k sobě začala přibližovat, až se spojila v jeden obrovský bod. Čím blížeji jsem paloučku byl, tím větší horko mě obklopovalo. Byl jsem už na dosah, když obrovský zdroj energie zmizel. Zrychlil  jsem, abych se na místo mezi stromy dostal co možná nejrychleji. Opět jsem byl vděčný, že u sebe stále nosím baterku se znakem olomouckého fotbalového klubu. Opřel jsem se o strom a těžce oddychoval. Jeho nerovný povrch kmenu a malé větvičky se mi zaryly do svetru, ve kterém jsem opustil stan. Najednou jsem ucítil zápach ohořelého dřeva a zaslechl šramot. Rozsvítil jsem svítilnu a pohlédl před sebe. Spatřil jsem ležící postavu s rukama nataženýma před sebe. Byla to Míša...

                „A pak jak jsem ho zašlápla. Ještě se hýbal, ale už bylo jistě po něm. Prostě paráda. Nevím, co bych dělala, kdyby mě ta potvora probudila v noci,“ dokončila svůj příběh o boji s pavoukem Pavla. Byla svým způsobem hodně dětinská. Její představy o pohádkovém princi, který stále nepřicházel se již několik let nehodlaly vyplnit, a proto  jsme všichni  věřili, že tato vyjížďka na Valašsko její hledání úspěšně ukončí. A když ne, za pokus to stálo.

                „Ten dýdžej je totálně neschopnej, pronesla znuděná Radka, když se již po páté z reproduktorů ozval poslední hit letošního léta české chlapecké formace.

                „Smím prosit,“ osmělil se po chvíli přihlouplého tancování kolem našeho stolu jeden ze zdejších chlapců. Radka na něj udělala vyzývavý pohled a mile se usmála.

                „Ne, nesmíš,“ odpověděla nečekaně.

                Zmatený mladík se odpotácel pryč a Aleš s Tomem se dali do smíchu. Hudba zrychlila a čtveřice se vydala na parket. Tancování v kruhu záhy přerušilo ticho a tma.

                „Vypli proud,“ ozval se někdo od baru.

                „Skvělý, zrovna jsem se začal bavit,“ vykřikl Tomáš vycházeje z budovy hotelu, v němž se každý večer diskotéka konala.

                „Přece to ještě nezabalíme,“ povykoval Aleš.

                Jejich kroky nezamířily zpět do kempu, který své jméno dostal pro svou polohu. Ležel v údolíčku pod přehradou. Přátelé se vydali na druhou stranu. Šli mlčky po silnici a pozorovali přírodu kolem sebe. Po jejich levé straně se odrážel měsíc v klidné vodě přehrady. Byl to krásně romantický pohled. Tomáš s Pavlou na sebe letmo mrkli a začalo se hlasitě chichotat. Pro Toma to bylo znamení, aby se k Pavlíně přiblížil. Najednou se začal chovat jako šašek. Intimní kouzlo okamžiku pominulo, když ze svého hrdla opět vypustil jeho identický smích.

                Za zády party se rozsvítila světla a za několik krátkých minut se opět ozval hlas dýdžeje upozorňující na opětné zahájení jeho one-man-show. Čtverka přátel však směr chůze nezměnila. Prošli kolem dalšího kempu, kde se zábava nesla v jiném duchu než v hotelu opodál. Country písničky se linuly až k jejich uším. Pokračovali po  cestě, jenž kopírovala břeh  a doufali, že se dostanou do kempu, kde na ně nečekal nejen stan a teplé spacáky, ale také nepříjemné překvapení.

                Dlouhými kroky jsem přeběhl ohněm zničený palouk. Stébla spálené trávy poukazovala na zdroj obrovského žáru.  Ožehlá kůra okolních stromů tuto skutečnost jen potvrzovala. Vzal jsem téměř bezvládné tělo své přítelkyně do náruče. Snažila se mi něco sdělit, ale vůbec jsem ji nevnímal. Byl jsem v šoku. Nesl jsem ji nočním lesem. Něco se tu ale změnilo. Na jasné obloze se měsíc vystavoval v celé své kráse jako ve výkladní skříni, z dálky se ozývaly hlasy  nočních ptáků a tajuplné ticho vystřídal šelest, který byl lesu vlastní. Okolní příroda opět ožila. Znovu jsem klopýtal  tmou. Kořeny stromů se mi pletly pod nohy. Doběhl jsem do kempu a položil Míšu na lavičku nedaleko umývárny. Tupě hleděla do neznáma. Neměl jsem ani tušení, co v takovém případě dělat.

                „Míšo,“ šeptal jsem, „haló.“

                Nic. Obával jsem, že to budu muset udělat. Zavřel jsem oči a uštědřil jí facku do obličeje. Podívala se na mě tázavým pohledem, ale nepromluvila ani slovo. Pomohl jsem jí do sprch a pustil vodu. Teplá voda již netekla, musela tedy posloužit studená. Proud ledové vody jí zmáčel vlasy a stékal po její tváři v malých potůčcích, které se tříštily o staré kachličky na zemi.  Na chvíli jsem Míše namířil sprchu přímo mezi oči. Otočil jsem kohoutkem a v náruči ji odnesl k ohništi. Odběhl jsem do stanu pro ručník a položil jí ho na mokrá místa. Byl jsem přesvědčen o tom, že se netřese jen chladem. Přes ramena jsem jí přehodil svou bundu a za pomoci suchého lihu se snažil rozdělat oheň. Na tuto činnost byl odborníkem Aleš, který si teď s největší pravděpodobností užívá na tanečním parketu. Povedlo se. Navlhlé dřevo za pomoci několika kostek bílé látky se za chvíli rozhořelo a já se mohl vrátit k dívce, kterou v minulých dnech potkávala jen hrůza a strach. Ještě se třásla, ale počáteční hysterie vycházející z děsivého zážitku již pomalu odcházela.

                „Proč...,“  dostala ze sebe tichým hlasem.

                „Klid, bude to v pořádku,“ snažil jsem se svým slovům uvěřit, ale nějak to nešlo. Sám jsem byl otřesen ze zážitku, který nás před chvílí potkal. Byl jsem rád, že mě neopustil zdravý rozum a věřil, že se z toho Míša dostane.

                Stejně jako včera i dnes jsem uslyšel smích svých přátel. Otočil jsem a se všiml si nemalé změny. Tomáš držel Pavlínu za pas přihlouple se na ni usmíval. Za normálních okolností bych tomu věnoval větší pozornost, ale prioritou číslo jedna byla v tuto chvíli Michaela.

                „Á, naši milenci si dělají táboráček,“ prohodil snad až závistivým tónem Aleš. Nově vzniknuvší pár mu na náladě příliš nepřidal a tak mu nezbývalo, než pronášet hloupé řeči. K jeho vtipu se však nikdo nepřidal, protože mezitím se skupinka přátel přiblížila natolik, že si nikdo z nich nemohl nevšimnout našich utrápených tváří.

                „Co se...,“  zajímala se Radka.

Vztyčeným ukazováčkem na rtech jsem jí však naznačil, že další slova jsou zbytečná. Nechtěl jsem Míšu vyrušit z polospánku, ve kterém se právě nacházela. Opřela svou hlavu o mé rameno a potichu dřímala. Ráno snad budeme moudřejší. Doufal jsem, že se dozvím jednou pravdu, ale jistý jsem si nebyl.

                Radka s Alešem se posadili naproti nám a pozorovali strhanou tvář a ohořelé vlasy mé dívky.

                „Co se sakra stalo?“ šeptl Aleš.

                „To vůbec netuším,“ odpověděl jsem  po pravdě a zahleděl se na vršky stromů, za nimiž se za chvíli objeví slunce a sním snad i pravda o dnešní noci...

III.

Sluneční paprsky se začaly zabodávat do ranní rosy a souhra kapek vody a ostrého světla proměnila na chvíli kemp v ukázkovou práci nejnápaditějšího umělce, přírody. Ptáci poletovaly nad stany a svým švitořením dávali najevo své nadšení z nadcházejícího dne. Poslední žhavé uhlíky se proměnily v popel a nad kruhovým ohništěm se pozvolna zvedal dým, aby se za chvíli rozplynul v chladném vánku. Jen otisk mé dlaně na tváři Michaely prozrazoval, že noc nebyla tak klidná jako ráno. Nasál jsem kus té atmosféry kolem  a snažil se uvěřit, že noční událost byla jen zlým snem. Pozoroval jsem probouzející se nocležníky a tiše jim záviděl jejich bezstarostnost ve tvářích. Pomalu jsem vstal, abych si v nedalekém bufetu odbyl svou denní dávku kofeinu. Míša se opřela o spací pytel, který nám v noci přinesla Radka. Ani jsem jej nevytáhli. Spali jsme ve vzájemném objetí a hřáli se vlastními těly. Vrátil jsem se s kelímkem plným tmavé tekutiny. Usrkl jsem a posadil se naproti spící dívce. Pohled na nebe sliboval krásný slunečný den. Podíval jsem se na displej svého mobilu, který jakoby zázrakem celou tu hrůznou příhodu přežil bez nejmenší újmy. Zprávy od rodičů, spolužáků a přátel jsem rychle přeskočil a se zájmem se vrhl na aktuální informace.

„Dnes polojasno, ve vyssich polohach bourky * Z tabora na Vsetinsku zmizely za nejasnych okolnosti dve divky * Nemci zadaji zastaveni...,“

Dál jsem již nečetl. Zpráva o zmizení  dívek v nedalekém táboře mi dala podnět k uvažování. Snažil jsem se dát si vše dohromady, ale okolnosti byly natolik bizarní, že jsem to nakonec vzdal.

„Zdar,“ pozdravil mě neznámý chlapec o pár let mladší než já, „prosím tě, co se tady v noci dělo?“ zeptal se mě se spikleneckým úsměvem ve tváři. Jeho snad dvoumetrová postava zastínila slunce dopadající na má záda.

„Co tím míníš?“ odpověděl jsem otázkou a na mém obličeji se usadil kamenný výraz. 

 Na jeho familiérní výraz a plácnutí po zádech jsem neměl ani nejmenší náladu.

„Hele chlapče, běž si za svýma kamarádama a mě nech na pokoji,“ odpálkoval jsem jeho trapně předstíraný zájem.

„Takže mi to neřekneš. Viděl jsem nějaký světlo, jak pozvolna klesalo támhle do lesa,“ ukázal na místo, kde jsem včera prožil nejhorší okamžiky svého života.

„To mě začíná zajímat. Posaď se,“ vybídl jsem jej.

Mezitím se již začala probouzet Míša. Na jejích rozcuchaných vlasech ulpěly zbytky popela, ale ve skutečnosti nebyly vůbec opálené, jak se zdálo v noci. Posadila se a civěla na nás, jak mluvíme o včerejší noci.

                „Viděl jsem něco padat z nebe. Myslel jsem, že je to meteorit, ale těsně nad lesem se to skoro zastavilo a klesalo to dolů jako vrtulník.“

                „A pak...“ prahnul jsem nedočkavostí po nových informacích.

                „Pak jsem tě viděl pobíhat po kempu s tou, ehm, baterkou,“ neodpustil si narážku na mou modrou kapesní svítilnu.

                „Byli to mimozemšťani, určitě,“ snažila se zvýšit hlas Míša potlačujíce pláč, „museli to být oni. Já...“

                „UFO?“ vykřikl mladík a běžel za svými přáteli podělit se o nevšední zážitek.

                „Vyšla jsem ze stanu a šla  k WéCéčku. Rožnula jsem a otevřela dveře od  kabinky. Zvedla jsem prkýnko a z mísy na mě vyletěla zářící koule. Musela jsem ztratit vědomí, ale pamatuju si, že jsem jako raketa proletěla kempem, mezi stromy, lesem až k palouku, pak jsem zahlédla jakési postavy,“ vyprávěla  příběh, kterému jsem mohl jen stěží uvěřit.

                „Ty mi nevěříš!“ vykřikla při pohledu na mě.

                „Já nevím, já... Jak? Jo...,“ koktal jsem.

                „Do prdele,“ dala se do pláče,  „Já ti věřila!“ vykřikla a vydala se po schodech směrem k přehradě. Chytil jsem ji až u stánku s občerstvením.

                „Já ti věřím, ale tohle je jak z hororu. Je to jako sci-fi, není jednoduchý tomu uvěřit,“ řekl jsem rázně, přičemž jsem se jí stále díval do očí. Naše rty se přiblížily a já ji políbil. Věřil jsem, že usmíření je na dosah a nemýlil se. Posadili jsme se před hospůdkou opodál a objednali si valašskou slivovici. Dělal jsem vše pro to, aby se na její milé tváři s malým nosíkem objevil úsměv. Bez úspěchu.

„Co bylo pak?“      

Ta otázka visela ve vzduchu jako velký otazník. Bránil jsem se všem vzpomínkám na noc, ale jsou věci, na které zapomenout nejde.

„Přišli ke mně. Byli malí a měli neuvěřitelně dlouhý ruce. Přesně jak je popisujou ty knížky. Byli čtyři. Všichni  vypadali stejně ohavně. A ty jejich obří hlavy. Jeden z nich se mě dotkl. Znovu jsem omdlela. Vůbec jsem necítila žádnou fyzickou bolest. Pak jsem se probrala ve sprše.“

Na jejím chováním již nebylo znát takové rozrušení. Snad to způsobila slivovice, snad má přítomnost a možná úplně něco jiného. Uvědomil jsem si, že jsme dnes nezavadili o nikoho z našich přátel. Hodiny nad výčepem, který byl stylově umístěn pod dřevěný přístřešek, ozdobený sušenými palmovým listy, dodávajícími místu lehce exotický nádech, ukazovaly půl jedenácté. Venkovní posezení před hospůdkou zelo prázdnotou. O několik desítek metrů níže se však hromadilo tolik lidí, že jsme byli za tuto samotu vděční.

„Co se tam děje?“ zaznělo až komicky z úst dívky s malým nosíkem a jasně modrýma očima.

„Asi tam je nějakej výprodej?“ zavtipkoval jsem.

Pozorovali jsme chaos na pláži a uvažovali, co přimělo takovou masu turistů sejít se na břehu nádrže.

„Asi tam přistáli UFOni,“ přidala se Míša.

S předstíraným úsměvem jsem kývl a naklonil se, abych viděl ještě lépe. Na pláži se skutečně něco dělo. Výstražné blikání tří modrých majáků prozrazovalo, že nejde jen o bleší trh.

„Pojď!“ zavelel jsem.

Vzal jsem Míšu za ruku táhl ji do davu. Protlačil jsem se až k policejní pásce a pozoroval práci mužů v uniformě.

Nad hladinou        poletovali ptáci, aby opět vzlétly do výšin. Ve vodě nebylo ani živáčka a na pláži před hotelem byste také hledali lidské bytosti marně. Důvodem byla policejní páska kolem služebních  automobilů a mumraje za nimi.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se vysokého muže po mé levici.

„Prej tam našli nějakou utopenou holku,“ odpověděl se zaujetím. Jeho pohled však zůstával upřený na člun uprostřed vodní plochy. Zadíval jsem na stejné místo jako zvědavec vedle a sledoval dva černé body vedle trupu loďky s  nápisem „POLICIE.“ Míša stála za mnou, ale pravděpodobně neviděla téměř nic z pohybu na hladině. Náhle se nad vodou objevilo tělo. Tělo dítěte.

„Nevím, jestli to byl zrovna dobrej nápad,“ vyslovila svou nespokojenost Radka.

„Co zas remcáš?“ zaútočila na ni Pavlína.

„Serte na to lidi a pojďte,“ přidal se Aleš.

Jedinou osobou, která se do diskuse nepřidala byl Tomáš. Stále držel Pavlu za ruku, jakoby ji nechěl nikdy pustit a zamilovaně na ni hleděl. Zbytek party opustil kemp a vydal se k lesu. Vrčení motorových pil vzdálených několik set metrů od mladých lidí, jim dodával jakousi falešnou odvahu.  Pokračovali po improvizované stezce směrem k místu, které jim Míša popsala.

„Jste si jistí, že jdeme dobře?“

                „Jasně, Tome. Ta holka říkala, že běžela z kopce a ukazovala pořád sem. To jsem zvědavá, kolik si toho vymyslela,“ pokračovala ve své nedůvěřivosti tmavovláska.

                „A náš manekýn jí nejspíš naletěl a teď s ní někde sedí před hotýlkem, kupuje drinky a dělá na ni ty svoje psí oči,“ přidala se ke kritice Pavla.

                „Tady to je!“ vykřikl Aleš, který pochodoval  pár kroků napřed.

                „Je to tu jako po válce,“ pronesl Tomáš.

Holé koruny jehličnanů, slehlá a  ohněm poničená tráva. To byl obraz, který výletníky šokoval.  Palouku dominoval černý kámen vysoký jako malý automobil  a jen o málo širší než dospělý člověk.  Jeho lesklý povrch odrážel sluneční paprsky prostupující stromy na všechny strany.

„Mám strach,“ šeptla Pavla a přitiskla se k Tomovi, který se nezdál být o moc klidnější.

Aleš se začal procházet po obvodu spáleného kruhu, zatímco ostatní se drželi na jeho okraji. Vypadal tak sebejistě, až trojice začala pochybovat o jeho zdravém rozumu.

„Hele!“ zavolal směrem k malému hloučku.

„Co tam máš?“ zajímal se Tom, aniž opustil dívky.

„Ledvinku...“

„Co? Jakou ledvinku?“

„Do prdele...!“ zaklel Aleš shýbaje se nad neznámým předmětem.

„Co tam sakra máš?“

Aleš obešel svou pomalou chůzí tajemný kámen, jevící se jako dílo moderní techniky a došel až Radce, Pavle a Tomášovi, který si svým bojácným jednáním u rusovlásky s jemnou pletí spíše pohoršil než naopak. Nejodvážnější z čtveřice vytáhl z vaku sloužícímu k přenášení dokladu a drobných předmětů - ledvinky – peněženku.

„To je ledvinka,“ vyslovil s posměchem mířeným k Tomovi a ukázal na předmět v levé ruce. Otevřel peněženku a na denním světle se objevila fotografie dívky vložená za průhlednou blankou.

„Je tu ještě nějaká průkazka,“ prohodil a vytáhl oranžovou kartičku.

„To je průkaz od toho... no, od pojišťovny,“ vykoktala se Pavla.

„Jaroslava Špačková,“ přečetli Tom a Aleš současně.

„Není to ta holka, co zmizela z tábora tady někde?“

„Určitě, viděla jsem ji v televizi v hotelu,“ zakončila nejistotu Radka mdlým hlasem.

IV.

                Hrůzné divadlo skončilo a lidé, v drtivé většině vyhlížející jako turisté, se začali rozcházet. S jediným důvodem jsme se vydali do kempu.  Slunce se vyhouplo nad obzor a modrá obloha bez jediného mráčku se ani nepokusila zmírnit jeho sílu. Museli jsme najít přátele a o události na hladině přehrady je informovat.

                Stáhnuvší zip vydal svůj charakteristický zvuk a já mohl nakouknout do stanu. Horký vydýchaný vzduch mě praštil do nosu a přinutil se ze stanu vysoukat. Pohled na dění v kempu nenaznačoval nic neobvyklého. Jen jedna věc mi neseděla. Nepřítomnost ani jediného ze členů party. Uchopil jsem svůj mobil, jehož rozpálené pouzdro  si přímo říkalo o vysvobození z vražedně horkého umístění za opaskem. Vytočil jsem Alešovo číslo a zaslechl slabé zvonění  jeho mobilu jen pár kroků za mnou. Otočil jsem se a s oddychem v postavách přicházejících od lesa rozpoznal Aleše, Pavla, Radku i Toma.

                „Kde jste byli?“ zeptal jsem se stroze. V mém hlase bylo slyšet znepokojení.

                „Ty vole,“ začal Aleš, „našli jsme ledvinku té ztracené holky.“

                Aleš vytáhl z batohu růžový předmět a položil jej na stůl.

                „Ty nejsi normální! Teď vytáhli nějaký děcko z vody a ty máš ledvinku tý ztracený holky. Ty debile! Jsme v tom až po uši. Musíme zavolat poldy,“ křičel jsem a hlas se mi třásl jako osika.

                „Kurňa!“ vyjekl Aleš.

                „Kde to bylo?“ vyšlo ze mě.

                Během několika minut jsem byl zasvěcen do celého příběhu a měl naprosto jasno v tom, co udělat.

                „Hele, prostě jste to  našli. Žádnej Míšin únos, žádní UFOni, nic. Jen jste si vyšli a našli tohle.“

                Vyťukal jsem na klávesnici telefonu 112 a čekal na spojení s místní policií. Hlas se mi ještě zdaleka nezklidnil. Hovořil jsem pomalu a na člověku na druhém konci linky rozpoznal zájem.

                „Někoho tam pošleme“, zakončil hovor dispečer.

                Během dvaceti minut vjelo do kempu auto. Jen se štěstím nenajelo do jedno ze stanů, chaoticky rozprostřených po všech směrech. Všech šest nás obklíčil automobil se zeleným pruhem a velkým nápisem POLICIE, z něhož vystoupili tři muži v uniformách. Jeden z nich měl na krku zavěšený fotoaparát.

                „Kde to je?“ zeptal se nejvyšší z z mužů.

                „Dobrý den,“ pronesl jsem s ironickou líností. „Ledvinka, kterou mí přátelé našli leží na dřevěném stole před vámi.“

                Policista mou narážku na jeho chování přeskočil a vydal se ke stolu. 

                „Proč jste na to chytali?“ pokračoval svým hrubým tónem, jímž si chtěl zřejmě vydobýt autoritu.

                „Nevěděli jsme, co to je, tak jsme to vzali, otevřeli a mrkli dovnitř. Když jsme zjistili, že je to té holky, odnesli jsme to sem,“ odpověděl sklesle Aleš.

                „Aha, a kdo všechno to měl v ruce?“ vyptával se dál muž v uniformě.

                „Jen já,“ přihlásil se Aleš, zatímco fotograf pořizoval snímky ledvinky a okolní krajiny.

                „Zavedete nás teď na místo, kde jste ji našli?“ přidal se do rozhovoru další z policistů.

                „Samozřejmě,“ prohlásil opět Aleš.

                „My zůstaneme tady,“ oznámil jsem, „S partou jsem tam stejně nebyl,“ dodal jsem. Nechtěl jsem, aby se tam musela Míša znovu vracet.

                „Nástup!“ rozlehlo se po celém táboře. Z chatek začali pomalu vycházet překvapení táborníci. Během několika minut se před hlavní budovou tísnilo několik desítek dětí, od těch nejmenších až po patnáctileté pubescenty.

                „Jak všichni víte,“ začala hovořit hlavní vedoucí, “ztratily se nám dvě dívky,“ paní Wagnerová se odmlčela. Pohledy všech instruktorů a vedoucích na ní zůstaly jako přikované. Několik dětí se snažilo z vážné události, jež se stala jejich kamarádům, udělat jen komické zpestření týdenního pobytu. Krví podlité oči vedoucích zaměřili svou pozornost na skupinku komediantů, kteří se poté  na chvíli zklidnili.

                „Obě se již našly,“ pokračovala dramatickým tónem, „ale jen jedna si ještě někdy užije svých rodičů a přátel.“

                Potlačovaný pláč zabránil, aby se její další myšlenka dostala z jejich úst.  Slova se chopil jeden z praktikantů: “Petru našla policie jen několik kilometrů odtud. Ležela v lese a byla v bezvědomí, zřejmě nějaká otrava,“ snažil se na sobě nedát znát žádné emoce Tomáš. Jeho delší blonďaté vlasy se leskly ve zlatavé záři letního slunce. Ani jemu nebyla představa, že dívka, která ještě před pár dny patřila do jeho oddílu  již není mezi živými.

                „Jarku našli  na dně nedaleké přehrady na Bystřičce,“ dodal. V jeho hlase bylo znát znechucení nad jejím osudem. Děti ztichly.

                „Chtěli jsme vám jen říct,“ ujala se opět slova vedoucí Wagnerová,  „abyste neopouštěli tábor bez svých vedoucích. To se týká i praktošů.“

                „Sakra,“ ulevil si jeden ze šesti zmíněných.

                Účastníci tábora se začali znovu rozcházet. Ruch v okolí chatek se vracel do normálu. Pouze několik děvčat, kterým byla Jarka blízkou přítelkyní a ne „jen“ někým z tábora, vypadalo, že je dění v posledních dnech skutečně zasáhlo.

                Bílá policejní octavia          rozvířila prach v kempu a naše pohledy upřeně sledovaly v dáli mizející automobil. Mlčky jsme vystoupali po betonových schodech k bistru u recepce a objednali si slivovici. Nejproslulejší nápoj tohoto kraje nám naservíroval barman ve stylových skleničkách a já  s dětinskou úlevou sledoval křišťálovou čistotu domácí pálenky.

                „Yeah, ta má grády,“ prolomil ticho svým znaleckým skřekem Tomáš.

                „Takže to shrnem,“ promluvil jsem o poznání vážněji, „Zmizely dvě holky z tábora v Hutisku. Jedna je živá a zdravá, druhou před chvílí našli v přehradě.“

Nechápavé pohledů skupinky štamgastů sedících opodál mě přinutily mluvit tišeji. Tváře stálých hostů naznačovaly nesouhlas nad naší rozpravou.

                „V ten samej den, kdy se ty holky ztratily,  jsme našli ve stanu Míšu.“

                Rukou jsem jí zajel do vlasů a pevně ji k sobě přitiskl. Do břicha se mi zabodla anténka jejího mobilu. Ucukl jsem a naši krátkou exhibici lásky, kterou nelibě nesl jen nezadaný Aleš,  jsme zakončili bláznivým smíchem. Nemohl jsem si nevšimnout, že se nás Pavlína s Tomášem pokusili napodobit, což se mému příteli nezamlouvalo.

                „Pak tě unesli mimozemšťani,“ pokračoval jsem, „Tahle banda dopoledne našla ledvinku té mrtvé tam, kde já v noci našel Míšu. Sedí to?“

                „Jo, ale jedna věc mi nejde do hlavy,“ probral se Aleš ze svého tichého protestu proti párování kolem sebe. „Když jsme tam teď byli,“ zamířil pohledem na Radku, „všimli jste si toho dokonalýho šutru?“

                Následovalo ticho.

                „Nebyl tam.“

                Ta slova se nesla vzduchem jako vločky sněhu v prosincovém vánku. Jakoby znamenala průlom všech událostí. Pozoroval jsem reakce ostatních. Nevěděli, co na to říct. Aleš vypravoval o černém lesklém kameni jako o tom nejtajemnějším útvaru, který kdy poznal. Přemýšlel jsem. Pak mi to došlo. Když jsem v noci palouček navštívil, žádný kámen tam nebyl. Jen dvě světla...

                Cinknutí klíčů mě přinutilo otočit se. Nic, jen tma a temně šumící les. Zastavil jsem se a snažil se ve tmě rozeznat obrysy něčeho neobvyklého. Cinknutí, možná mincí, se ozvalo přímo přede mnou. Neviděl jsem vůbec nic. Další a další zvuky, tolik podobné odemykání dveří nebo mincím padajícím z výherního automatu. Ten zvuk byl ale mnohem  kratší. A mnohem intenzivnější. Tma a jen občasné zašumění korun stromů ve větru dodávalo lesu jeho tajemný nádech. Cink.

                Sehnul jsem se a všiml si stříbrné mince. Koruna. Aktuální české platidlo. Otočil jsem ji.  Číslo 1983 se mi zakouslo do paměti. Koruna-tahle je přece platná až od roku 1993. To je... Cink. Další rychlá otočka na jedné noze. Kámen. Jako chladný kov. Jako ta nejdokonalejší ocel se v temném svitu měsíce prostupujícím větvemi  leskl černý kámen. Ještě před chvílí tu nebyl. Cink. Ohlédnu se za sebe a ...

                Duch. Utopená dívka teď stála vzdálená necelý metr ode mě. Otevřela ústa. Celé její tělo bylo zahaleno jakousi světélkující mlhou.  Natáhl jsem ruku, a pokusil se dotknout záhadného oparu kolem dívky. Její blonďaté vlasy vlály do všech směrů. Moje dlaň se najednou zastavila. Její otevřená ústa zůstala beze slov. Snažil jsem se jí naslouchat, ale jakoby mezi námi existovala zvuková bariéra. Tajemná mlha začala mizet a s ní i duch mrtvé dívky. Zůstal jsem opět sám se záhadným předmětem na palouku, kde už se stalo tolik věcí, že jsem začínal věřit v to, co jsem dlouhá léta odmítal. V nadpřirozeno.

V.

                „Ty vole, vzbuď se,“ zaúpěl Aleš.

                Cukl jsem sebou a otevřel oči. Rudá obloha a zapadající slunce prozrazovaly, že den se s námi  již loučí.

                „Co je?“ zeptal jsem rozespale.

                „Usnul jsi na pláži. Vole, vole, vole! Člověk tě hledá po celym okolí a ty tady řveš ze sna. Ňáký číslo, ty jsi vůl!!!“

                „Klídek. Co to bylo za číslo?“

                „Co já vím... nějakej letopočet.“

                „1983,“ zamumlal jsem.

                „Jo, tak už pojď, jdeme pařit.

                Na Alešově tváři se objevil úsměv. Věřil, že dnes je den „D.“ Každý den se probouzel, že na diskotéce najde tu pravou. Je to tak trochu podivín. Vzpomínám, jak si jednou vyhlédl dívku svých snů. Dlouho se k ničemu neměl. Jako malý kluk chodil kolem. Pak se dotyčná zvedla, aby ho vyzvala k tanci a Aleš vzal nohy na ramena. Teď tu stál jako dítě před vánočním stromečkem a čekal na mou reakci. Musel jsem ho zklamat. Rok 1983 musí být stopou.

                „Kde je Míša?“ vyštěkl jsem.

                „Už je v hotelu, čeká na nás, dělej!“

                „Sorry Aleš, já nemůžu. Zajedem do Olomouce, je tam on-line kavárna.

                „Si děláš kozy, vole,“ předvedl svou bezchybnou češtinu.

                „Jdeme do hotelu, vezmu Míšu a zajedem do města,“ ignoroval jsem jeho námitky.

                Už mě pomalu začínalo unavovat každému znovu a znovu vysvětlovat, co se stalo. Sám jsem nechápal souvislosti mezi událostmi, jež se udály v posledních několika dnech. Ale co bych neudělal pro svou dívku. Míša pozorně naslouchala a bylo jí jasné, že její únos, smrt dívky a rok 1983 musí do sebe zapadat. Jeli jsme temnou krajinou. Vesnice střídala pole a lesy, jimiž jsme projížděli. Děti se vracely od vody a jejich starší kamarádi mířili na zábavy a diskotéky. Předjel jsem poloprázdný autobus a uvědomil si, jak krásné a bezstarostné by letošní prázdniny mohly být. Překročili jsme hranice úrodné Hané. Hodiny na palubní desce staré toyoty ukazovaly půl desáté. Při pohledu na ukazatele před sebou jsem si všiml, že nám dochází benzin. Cesta pokračovala až nezvykle potichu. Zahlédl jsem zelené neony. Vyhodil jsem blinkr a zajel k čerpací stanici. Míša stále nic neříkala. Bylo to docela depresivní, ale asi jí cesta, která možná vyjasní další okolnosti, nebyla příliš příjemná. Byl jsem tak zvědavý a prahnul jsem po nových informacích, že jsem se jí zapomněl zeptat, jestli chce jet vůbec se mnou. Viděl jsem se před monitorem, jak vyhledávám všechny vraždy osudného roku 1983, ale nebral jsem žádné ohledy na Michaelu.

                Zaplatil jsem a oběma koupil plněnou bagetu. Úsměv na tváři nádherné dívky vyvrátil mé pochyby o její spokojenosti.

                „Díky,“ řekla nádherně vysokým hlasem a odměnila mě polibkem. Nastartoval jsem vydal se k hanácké metropoli, Olomouci.  Světla automobilu rozřezávala tmu jako jablečný koláč, až se v jejich záři objevila cedule s nápisem OLOMOUC. Zpomalil jsem a podle ukazatelů se vydal směrem k centru. Chvíli jsem bezcílně tápal, ale během několika minut jsem postřehl další ceduli a dojel na parkoviště nedaleko náměstí. To, že parkoviště není v noci hlídané mi na klidu příliš nepřidalo, ale neměl jsem čas ani náladu hledat lepší místo k zaparkování.

Ani  silný úder, kterým jsem  se snažil  dveře zavřít nestačil k tomu, abych je mohl i zamknout. Starý mechanismus si dal říct, až když jsem se o dveře opřel. Vydali jsme se uličkou, kde jen sporadicky poblikávalo bílé světlo. Na jejím konci nás čekalo překvapení v podobě otevřené provozovny rychlého občerstvení a několika podivných individuí.

„Kde je ta kavárna?“

Ta otázka se do mě zabodla jako nůž. Neměl jsem ani tušení, jestli tady nějaká je. Pokrčil jsem rameny, což Míšu znervóznilo. Rozhlédl jsem se kolem sebe a všiml si do tmy zářící obrazovky.

„Myslíš, že ten informační systém k něčemu je?“ položila         další otázku blondýnka.

„Uvidíme,“ usmál jsem se začal hledat v katalogu firem.

„Stejně to nenajdeš,“ utrousila Míša, aby mi hledání ještě zpříjemnila.

„Omyl, mám to. Non-stop Internet café bar. Je tu i mapka. Je to po cestě...,“ odmlčel jsem se, abych správně vystihl, jak se na místo dostat, „k nádraží,“ vykřikl jsem, když jsem na monitorku spatřil velký znak hlavního nádraží.

                „Tak hledej, šmudlo, já si odskočím,“ šeptla mi do ucha Míša, zatímco jsem se uveleboval před klávesnicí.

                Kavárnu jsme našli ve sklepních prostorách vedle jednoho z olomouckých tanečních klubů. Točitým schodištěm jsme se dostali do stroze osvětlené místnosti. Za extrémně krátkým barem usínal asi dvacetiletý mladík, jehož tmavě modré oči se ihned po našem příchodu rozšířily.

Ve vyhledávači jsem zadal dvě klíčová slova: „1983“ a „vražda.“ Více než dva tisíce nalezených webových stránek jsem prohledával nechtěl, proto jsem se vydal cestou možná delší, ale mnohem jistější. Dal jsem se do prohlížení zpravodajských serverů, ze kterých jsem se snáze dostával k informacím, které mě zajímaly.

                Míša mi donesla plechovku s iontovým nápojem a já bloudil informační dálnicí a hledal jehlu v kupce sena. Po třech hodinách práce, kdy mi víčka padala únavou a roztřepaná ruka jen s obtížemi ovládala myšku na stole, jsem narazil na stopu.

Hodiny v pravém dolním rohu obrazovky ukazovaly půl druhé. Chlapík, který stál během první hodiny našeho surfování za barovým pultem, se někam vytratil. Místnost mi teď připadala ještě více ponurá. Vypnuté stroje a jejich temné obrazovky kolem nás se právě nacházely v říši snů a my se mohli radovat, že tady kromě nás nikdo není.  Já a má dívka jsme seděli na béžových kancelářských židlích s vysokým opěradlem. Její hlava se  něžně uvelebila na mém rameni. Míšiny blonďaté vlasy mi stékaly po hrudi a já toužil obejmout ji a bezstarostně usnout. To ale nešlo.

„Mám to!“ trhl jsem sebou, čímž jsem Míšu nešetrně probudil.

„Co, už?“ zeptala se rozespale.

Tupě jsem hleděl na ne příliš kvalitně naskenovaný text, který uveřejnil jeden z mnoha nezávislých internetových žurnalistů a nadšenců. Text byl prezentován jako závěr vyšetřování vsetínské vraždy desetileté dívky.

                „Během vyšetřování, které trvalo déle než jeden rok, se nepodařilo zjistit, jakým způsobem se dívka dostala z místa svého bydliště (Vsetín) do lesa nedaleko kempu na Bystřičce, kde byla nalezena. Vychovatelka (pracovnice mateřské školy), Magdalena Vitásková, si zmizení dívky všimla během procházky s dětmi. Dívka byla o několik hodin později nalezena na výše zmíněném místě bez jakýchkoliv stop násilí. Do případu se snažila negativně zasáhnout pětice mladíků, kteří přišli s teorií, která není hodna zápisu do formuláře. Ve Vsetíně, 1984...,“ citoval jsem text z obrazovky.

Pod oficiálním protokolem byl odkaz autora stránky, který sliboval objasnění několika podrobností. Klikl jsem na něj a čekal, až se dokument načte. Tentokrát již nebylo zapotřebí luštit nekvalitní kopii úředního spisu. Kurzívou psaný text byl přes svou nevkusnost dobře čitelný.

                „Pět táborníků se snažilo vyšetřovateli sdělit své poznatky. Ten je však ignoroval. Těžko říci, zda za jeho neúspěchem stojí právě tato skutečnost. Po více něž šestnácti letech od inkriminované události jsem se pokusil kontaktovat alespoň jednoho  s účastníků čundru na Bystřičce,“ četl jsem nahlas s neskrývaným zaujetím.

                „Ten chlap popisuje přesně to samý, co se stalo mně v tom lese. Ta jeho mince měla ale jinej letopočet...“

Ztichl jsem úžasem.

„2001,“ přečetla Míša.

VI.

                „Miluju Tě,“ špitl jsem a snažil se potlačit pláč. Míša nasedla do stříbrného sedanu. Poslední vzdušný polibek přes zavřené okno a vůz se dal do pohybu. Podsaditý muž kolem padesátky sedící za volantem byl její otec. Přes černé brýle, které během svého krátkého pobytu v kempu nesundal, jsem nespatřil ani náznak jakýchkoliv emocí. Pozoroval jsem zvířený prach. Prožili jsme spolu nádherné  prázdniny. V hlavě mi zněly všechny písničky, v jejichž rytmu jsme tancovali. Byl jsem plný dojmů, zážitků a lásky. Již od střední školy jsem na sobě začal pozorovat skutečně silné sklony k melancholii. Po každém vztahu, platonické lásce, románku, dokonce i po filmu jsem se cítil jako po rozvodu. Bez nadsázky. Teď jsem stál před bistrem na parkovišti před kempem, kde jsme se potkali a kde se rozhodli Aleš, Tom, Pavla a Radka přenocovat a přemýšlel, co budu dělat celých třicet dnů než začne škola.

Bylo to jako ze špatného filmu. Téměř měsíc uplynul od našeho výletu do Olomouce. Jako bychom už zapomněli na tu hrůzu, co nás potkala a začali se oddávat letním radovánkám. Přestože se mi zpočátku zdála Bystřička jako nudné a Bohem zapomenuté místo, ukázala se jako nejlepší řešení pro mě a  Míšu. Poslední tři týdny jsme tu byli úplně sami.  Mí přátelé odjeli domů, aby se teď vrátili a odvezli mě zpět.

Ze starého reproduktoru se začala ozývat jedna z písniček, které letošní prázdniny přímo charakterizovaly. Auta projížděla kolem mě a já hleděl do neznáma. Byla to jedna z nejsmutnějších chvil mého života. Zaslechl jsem za sebou kroky. Pomalou chůzí se ke mně přibližoval Aleš. Položil mi ruku na rameno čekal na mou reakci. Místo ní se ozvala textovka z mého mobilu.

„Slib mi, ze nas par kilometru mezi mami nerozdeli, ze ne lasko. Misicka,“ četl jsem text z displeje své motoroly.

„Nerozdělí,“ šeptl jsem a vydal se za Alešem do auta.

                                                                              KONEC (?)

Jindřich Husička