Major Karel Pokorný byl překvapen, když byl zaveden do místnosti, v níž se nacházel velký a podlouhlý stůl. Místnost byla totiž jen spoře osvětlena.
„Prosím posaďte se,“ ozvalo se anglicky od druhé strany stolu, kde zahlédl siluetu sedící postavy.
„O co jde?“ zeptal se též anglicky a usedl do křesla u stolu.
„Hned se to dozvíte pane majore.“
„To je nějaká recese na uvítanou? Myslel jsem, že zde ve státech budu spolupracovat s profesionály.“
„Ne. Chci vám navrhnout zvláštní misi.“
„Rád vidím do obličeje tomu, s kým mluvím.“
„To není možné pane majore. Teď mě, prosím, vyslechněte.“
„Dobře. Poslouchám.“
„Byl byste ochoten pomáhat jiným Čechům?“
„Co si mám pod tím představit?“
„Nacistickou okupaci.“
„A dost! Já jsem sem nepřiletěl, abych tady takovýhle nesmysly poslouchal!“
„To není nesmysl pane majore. Určitě jste slyšel něco o paralelních světech.“
„Teď jste tomu nasadil korunu.“
„Podívejte se vpravo.“
Zadíval se tedy v tu stranu a ve tmě se rozzářila velká obrazovka, na niž začal běžet barevný film, který zachycoval příjezd německých vojsk do Prahy. Šlo však o záběry, které nikdy neviděl a především kvalita obrazu i zvuku byla taková, že měl pocit, že sleduje hranný dokument natočený v současnosti. Vše působilo velmi realisticky.
„Hm ,dobře zrežírovaný a natočený film,“ konstatoval po jeho skončení.
„Jste na omylu. To bylo natočeno patnáctého března devatenácet třicetdevět.“
„Nevěřím!“
„Podívejte se tedy znovu. Procházka Prahou skrytou kamerou krátce po okupaci.“
Opět se rozsvítila obrazovka a on po dlouhé minuty hleděl na Václavské náměstí, Staroměstské náměstí, Karlův most, Malou stranu a Pražský hrad, na kterém se třepotala vlajka s hákovým křížem. Takhle znal Prahu ze starých černobílých fotografií i filmů. Tady vše viděl z pohledu chodce v barevném provedení.
„Dokonalé triky. Co mi ještě ukážete?“ zeptal se zvědavě.
„Zeptám se vás přímo. Byl byste ochoten účastnit se misí v okupovaných Čechách v jiné realitě? Ano či ne?“
Chvíli mlčel a snažil si vše, co tu slyšel i viděl srovnat v hlavě.
„Ano, ale…“
Nad ním se rozsvítilo světlo, které dopadalo na tu část stolu, za kterým seděl. Před sebou na desce stolu uviděl desky.
„Pokud ano, tak si pozorně přečtěte a podepište to, co obsahují ty desky.“
Sáhl po deskách. Otevřel je a začal číst v češtině text, který začínal takhle:

VŠE, CO MNĚ TU BYLO DOPOSUD SDĚLENO ČI UKÁZÁNO, JE PŘÍSNĚ TAJNÉ A PODLÉHÁ PRVNÍMU STUPNI UTAJENÍ. SVÝM PODPISEM SE ZAVAZUJI, ŽE I DALŠÍ INFORMACE JAKÉHOKOLIV DRUHU PODLÉHAJÍ VÝŠE UVEDENÉMU UTAJENÍ.

Pročetl další odstavce a byl naprosto překvapen. Chvíli váhal, ale pak podepsal.
„Tím jste získal něco jako status hosta. Bude na vašem rozhodnutí, jestli se budete chtít stát členem jednotek X. Vlevo prosím nastupte do výtahu. Přeji vám hodně štěstí pane majore.“
Poté nastoupil do výtahu, kde mu zasalutoval voják. Ten pak stiskl nejspodnější tlačítko na velkém panelu, načež se výtah rozjel dolů. Výtah jel velmi dlouho a po otevření dveří se ocitl na dlouhé chodbě, na níž ho uvítal muž v hodnosti plukovníka.
„Dobrý den. Jsem plukovník Clark Davidson.“
„Těší mě. Major Karel Pokorný,“ odpověděl při zasalutování.
„Zdůrazňuji, že vše co zde uvidíte a uslyšíte, podléhá nejvyššímu utajení.“
„Ano pane plukovníku.“
Oba prošli dlouhou chodbou a po otevření mohutných dveří se ocitli v  místnosti, na jejímž konci se nacházel obrovský kovový čtverec, ke kterému bylo připojeno několik zařízení. Na něj byla zalícena dvojice velkých čtyřhlavňových kulometů.
„Tak to je vstup do paralelního světa,“ sdělil mu plukovník.

                KONEC PRVNÍ ČÁSTI.