Anděl

Ke každému z nás občas přichází anděl.
Je to takový černobílý chlápek s příjemným
úsměvem v dlouhém kabátu s vyhrnutým límcem.
Proč v kabátu? No, - protože už je zima...
A ten anděl nevidí barvy. Chodí městem
a naslouchá našim myšlenkám. Když uslyší,
jak něčí nitro křičí o pomoc, přistoupí
a pohladí vás. A vy si řeknete,
že ještě pořád žijete.
Jsou volní, přitom spoutaní nesmrtelností.
Létají si nad Berlínem a vidí černé a bílé
duše - Homéra a sebevraha.
Občas opustí svá křídla. Třeba pro světskou
krásu jejích očí...
Kde jsi můj anděli? Tak moc křičím o pomoc,
že neslyším Tvůj hlas?! Opustil jsi mě
snad pro barvu jejích vlasů?
Proč má každý anděla? Proč ho nemám já.
Proč mě opustil? Pro krásu světa, nebo
pro tíhu mých myšlenek...nebo jsem možná
nikdy žádného neměl. Copak může mít anděla
sám ďábel!
Ležím na zádech a cítím, že jsi tu.
Jsi ta tmavomodrá dívka, co mi stojí na
hrudi. Ano, Ty! Přesně o Tobě mluvím.
Ty v těch dlouhých šatech, na nohách kanady,
stojící mi na srdci...