STALO SE U MONSU

Idylická modrá obloha s bílými oblaky ostře kontrastovala s tím, co se dělo na zemi.

Střelba a dunění děl s explozemi, to otřásalo krajinou, po které se ústup spojeneckých vojáků měnil v úprk.

Dva britští vojáci se usadili s kulometem v rozvalinách stavení poblíže polní cesty po které se začalo hnát několik povozů taženo koňmi.

„To je šílený tady zůstat.“ Řekl Jack Charvat a přehlédl zrakem blízké okolí, kde obranu zaujali další vojáci. Hned na to se ozvalo několik výbuchů.

„Co se dá dělat, jsme v tom až po uši.“ Mínil Henry Pearson, přičemž překontroloval pás nábojů táhnoucí se do kulometu.

Netrvalo dlouho a britští vojáci spatřili blížící se útočící německé vojáky. Palba zesílila.

Vedle pobořeného domku dopadl granát. Oba se přitiskli k podlaze. Byli zasypáni dopadající hlínou a několika prkny ze střechy.

„Do prkvančic, to bylo blízko!“ Procedil mezi zuby Jack Charvat a shodil ze sebe konec prkna.

„Bacha, už  jdou!“ Upozornil  Henry Pearson.

„Vidím.“

Kulomet se rozštěkal. Němečtí vojáci se hned začali vrhat k zemi a opětovali palbu. V prudké přestřelce měli Němci brzo navrh. Nebyl sice vydán nikým rozkaz k ústupu, ale ten brzo nastal a změnil se v útěk.

Jack Charvat obouručně vzal kulomet a za pomocí Henry Pearsona vyběhli oknem stavení ven. S nimi začali prchat i ostatní vojáci, z nichž někteří měli snahu krýt ostatní střelbou. Mnozí utíkající se začali hroutit v palbě. Oni dva měli to štěstí, že jí unikli.

„Proboha! Jede na nás jezdectvo!“ Vykřikl jeden z vojáků, když o něco později se Britové pokoušeli o další obranu.

„To je náš konec!“ konstatoval Jack Charvat vleže za kulometem.

„Začni střílet na ty vpravo, co jsou nejblíže!“ Řekl mu Henry Pearson.

  Poručík německého jezdectva Helmut Krieg byl překvapen, jak rychle pokračuje postup. Britští vojáci doslova brali místy do zaječích před jejich přesilou.

Rozjel se jako ostatní podél cesty přes pole směrem, kde se dali tušit Britové. Hned viděl několik mrtvých postav ležet v poli. Už si na takový pohled zvykl. Zakrátko se rozpoutala střelba. Jeden z jezdců o něco dále se zhroutil z koně. Přikrčil se v sedle. Neuplynula ani minuta a jeho kůň se náhle vzepjal na zadní a pronikavě zařehtal. To ho překvapilo, protože to hned zopakoval. K úžasu zahlédl, že i ostatní koně se náhle začali plašit a shazovat své jezdce. Brzo se tak splašili, že začali utíkat pryč.

Neudržel se v sedle ani on. Ocitl se na zemi. Naprosto zmaten, jako ostatní, ustrnul. Nad prostorem, kde ustupovaly v chaosu britské jednotky, uviděl velký zářící mrak, který se začal sunout do prostoru mezi Němce a Brity. Pak se náhle proměnil v tisíce postav, jenž začaly připomínat anděly. Německý útok se náhle zastavil.

Poklekl s hrůzou na kolena. Náhle zcela pozapomněl na bitvu.

  Na druhé straně zavládl taktéž úžas. Oba vojáci za kulometem otevřeli ústa. Po obloze cválal bílý kůň se světlovlasým mužem v pozlaceném brnění, jenž mával mečem a oba měli pocit, že slyší z oblohy volání „Victory“

„Podívej támhle!“ Vysoukal ze sebe Jack Charvat a ukázal ve směru německých pozic nad nimiž, kde se vznášely tři zářící postavy, jimž volně vlálo oblečení.

„Mizíme! I nebe je nám nakloněno!“ Řekl Henry Pearson a jako všichni ostatní začali spěšně ustupovat pod ochranou andělů a spojenecké jednotky unikly u Monsu zkáze.