Když v Ráji zaprší...

    Život. Život a hemžení, šum a shon, především však radost, spokojenost, též potěšení a hlavně štěstí. Tak by se dala zevrubně vylíčit nádhera, která vyplňuje nekončící prostor blaženosti, chcete-li nazývejme jej zahradou Rajskou. Nikdo ji nezná, nikdo ji nenavštívil, je či není, ba či byla? Pokud ano, kde? Proč už není? Kdo ví? Však jisté jest jen jedno, a to, že i svět dokonalosti může býti napaden zlým i hříšným. A zůstane pak tato země zemí dokonalou či se zhroutí v základech a rozpadne jako domeček z karet? Boží cesty jsou nevyzpytatelné, říká se. Zamysleme se tedy nad tímto paradoxem a ponořme se do hlubiny psychedelické barevnosti zeleně v parku zvaném Ráj.

    Pestrobarevná rajka přelétla z mohutného jinanu, jehož listoví v podzimních měsících počalo nabírat nádechů žlutě až okru, na bohatě mechem obrostlou větev mahagonu tyčícím se nad živoucí bublající říčkou. Přistávajíce čeřila letkami vzduch, dlouhá ocasní pera bohatě zdobena bílým chmýřím rozrážela hladinu vody, těsně před tím než se dala do uchvacujícího svatebního tance pro družku sedící na stromě opodál. Rajčí samec se na větvi nakrucoval, máchal křídly a ocasními pery kroužil nad svou kovově zelenou hlavou, vydávajíce vábivé skřeky.

    Říčka nepoznávala klidu. Ruch nad ní, vedle ní a obzvláště v ní byl nepřetržitý. Pod mahagonem se ztrácela v peřejích přecházejících v obrovský vodopád. Padající voda vydávala neskutečný hukot, každý pramínek dopadající na hladinu v záplavě dalších jemu podobných  vytvářel fantaskní dojem symfonie hluku. Vodopád hřmotně pěnil měníce se v poklidné lagunové jezírko plné ryb, krokodýlů a žab všemožných velikostí, tvarů a barev. Laguna  obrůstala rákosím a orobincem, v jehož temném stínu si hověli bahníci.Občas tu zahnízdila i hejna panensky růžových plameňáků. Stromoví tvořily akácie, nízké mangrovy, pryšce a  jediný obrovitý cedr, jenž byl domovem mnoha druhů papoušků, kolibříků, opic, brouků a motýlů.

     Útočištěm se stal i pro dvě malé šedavé veverky, které si celé dny hrávaly v jeho větvích, skotačily a škádlily se. Nic pro ně nebylo problémem, potravy byl dostatek. Všeho měly nadbytek, včetně energie. Jejich huňaté ocásky mizely v dutinách ohromného cedru a opět vykukovaly na zcela opačných místech kmene, jež byl chodbami veverek naprosto provrtán. Honily se, balancovali na krajních větvičkách a  velikánskými skoky plachtily ze stromu na strom. Obě veverky pociťovaly žití v jeho nejčistší podobě tak, jak ho mohou veverky pociťovat. Každý den se pro ně jevil jako nová možnost pro další z jejich dobrodružství, pořádaly závody v požírání plodů ořešáků a pak s plnými břichy odpočívaly v haluzišti nad jezírkem.  

      Dny plné blahobytu, ale měly býti ty tam. Nikdo si toho nebyl vědom, veverky se radovaly z přítomnosti a netušily, že přijde okamžik, který změní jejich životy navždy.

      Zapadající slunce oznamovalo za mohutného povyku ptactva konec dne. Veverky znavené denní rejděním se odebraly do svého doupěte v cedru. Slunce zmizelo za obzorem a cvrkot cikád signalizoval příchod noci. Když ustal i hmyzí koncert, v kraji se tma rozprostřela úplně a svou vládu nad oblohou převzal stříbřitý půlměsíc. Ne nadlouho. 

      Černočerné nebe se rozzářilo zlatavou barvou.

      Prásk.

      Dračinec poblíž velkého cedru byl rozseknut ve dví.

      Hrom.

      Do veverek jako když praští. Probudily se z poklidného spánku a zadívali se na sebe. Začalo pršet. Gigantické kapky se otíraly o dužnaté listy stromů. Veverky vystrčily hlavy z dutiny. Déšť, nikdy ho nezažily. Nevěděly, co to je! Malá srdéčka jim divoce bušila, rytmicky vydechovaly do lijákem schlazeného ovzduší.

       Další blesk – tentokráte uhodil do tenounké akácie.

       Co dělat, kam se skrýt? Kožíšky mokré, chladno, copak se děje? Jedna z veverek se rozběhla po větvi pryč od kmene, po kterém už stékala dešťová voda. Vichor trhal listí, nesl se sebou větvičky, písek a hlavně studenou vodu. Odvážnější veverka přeskočila na nejbližší strom. V jeho koruně se tísnilo moře papoušků společně s kolosálními tukany. Veverka obratně přehopkala k načepýřené ptačí kolonii sedaje k žlutozobému tukanovi.

   Hřmění.

   Veverka v ústí doupěte sebou trhla, klepala se strachem i zimou. Kam se poděla její družka? Plíce pracovala na plné obrátky. Chtěla utéci, ale bázeň jí nedovolila hnouti se z jejího dosavadního domova, který jí po celý život přinášel bezpečí a teplo.

   Záblesk!

   Starý cedr se skácel ve dvou kusech. Za silného praskání ztrouchnivělého dřeva, křiku osazenstva stromu se obě části vyvrátily do vod laguny. Veverka v poslední chvíli překonala strach a pokusila se přemístit na protější akácii. Pozdě. Vítr a husté padající větve ji strhly sebou do podvodní říše ryb a umlčily její tepot na vždycky.

    Veverka v bezpečí stromoví s hrůzou v očích sledovala, jak její partnerka mizí v nenávratnu. Do duše se jí vlil nepopsatelný pocit beznaděje. Seděla bez hnutí. Nevěřila tomu co vidí. Poprvé v životě se cítila mizerně, zažila na vlastní kůži, co je to bát se, ztratit někoho na kom jí záleží, supěla, neb nevěděla co má dělat, jak ji zachránit.

    Liják ustával. Škody, jaké za sebou zanechal byly nepopsatelné. Dřeviny polámané, zpovyvrácené s odhalenými kořeny. Tvorové vystrašení, probuzení vprostřed noci a zasažení nedozírnými psychickými následky noční průtrže mračen vyčkávaly dalších katastrof. Ale déšť již definitivně vybral si svou největší daň.

    Po celou noc byla cítit od lagunového jezírka nervosita a napětí, nikdo nezamhouřil oka. 

    S prvními slunečními paprsky obyvatelé Ráje uzřeli následky bouřky. Po celé ploše jezera plavala na už klidné hladině mrtvá těla ptáků, hlodavců  a motýlů či jiné lesní zvěře, jenž se nestihla schovat. Živočichové byli zhrozeni.Co tak strašného to mohlo vyvolat? A proč vlastně? 

    Popelavá veverka marně poskakovala po břehu a hledala. Žaludek stažený podrážděností.   Zbůhdarma volala. Svou společnici v laguně nenacházela, ani živou ani mrtvou. Uzavřela se tedy v sebe samou, zanevřela na šťastný „Ráj“, který pro ni již nebyl dokonalým světem pro život jako dřív.

     Čas plynul a zvířata zapomenula na večerní kalamitu, která je připravila o domov i mnoho druhů. Žila si dále společně svým blaženým rozmarným životem v přepychu veselí, zcela nemyslíce na případný další rozmar počasí.

      Veverka chovala zášť vůči těm tvorům obklopených blahobytem, přebývala v jejich blízkosti, kterou nenáviděla. Stále se jí před očima promítala družčino utonutí. Apatie a rychlé zapomenutí věcí minulých u zvířat ji dohánělo k šílenství. Nejedla, neradovala se, chřadla a chřadla, bytí ji už nebavilo, ztratila smysl života, dříve viděný v přítelkyni.

       Zklamaná veverka zašla žalem ve své skrýši bez povšimnutí lhostejných obyvatel „dokonalého“ světa Ráj. Opuštěna, zhrzena vlastním svědomím.

       Život nám hází pod nohy klacky a jen pár vyvolených je schopno je překročit, většina je podlézá a ohýbá si hřbet a některé z nás padající klacky odpraví k životu na okraji společnosti. Ale vše zlé je k něčemu dobré. Neřeknu vám jak se k tomu postavit. Je to věc každého z nás, neboť každý jsme individuální jsoucno s vlastní duší a myslí.

       Faktem zůstává – buďme vděčni blahodárné síle zapomínat, která nás připravuje v kladném slova smyslu o vše špatné, co jsme zažili a co se uchovává v naší mysli.