Sedmá perla ... čteno podruhé

Vysoko nad mořskými útesy, na holé skále strmě čnící vzhůru, stál podivný kamenný dům. Jeho stěny jak mléko bílé - hotovené kdys ze vzácného hladce tesaného vápence - jen tu a tam prosvítaly zpod hustého závěsu zelených lístků břečtanu a sametového mechu a těžkou šedivou střechu břidlice zahalil měkký koberec žlutých travin. Dům to byl vysoký a pevný, ale mnoho pohodlí nenabízel - za zimních sychravých dnů úkryt před deštěm a prudkým vichrem vanoucím od moře, za letního žáru dával chladný stín. Jen malými úzkými okénky se díval na svět a pouze časně z rána jeho nitro polaskalo nachové slunce svými hřejivými paprsky. Po zbývající čas panovalo uvnitř domu šeré přítmí a i v létě chlad. Z půlnoční strany vedly dovnitř jen nevelké sukovité dveře zavřené na těžkou dubovou závoru a pobité silnými železnými pláty. Zavěšeny byly až vysoko nad zemí a dolů od nich se stáčely dlouhé a úzké dřevěné schůdky na konci pevně zapuštěné ve skále. To proto, že ve zdejším nehostinném kraji dlel příboj zuřivý a plný síly a jeho rozbouřené vlny dosahovaly až k nejvyšším vrcholkům skal a častokrát smáčely i práh bílého domu. Ten však nikdy nemohly překročit a zde se končila všechna moc a vůle vodního krále.

Kdo onen osamělý dům postavil, nikdo z lidí neví, jisté ale je, že zůstával dlouhý čas opuštěný a nikdo v něm nepřebýval. Jen stoletý prach se zvolna snášel k zemi a pokrýval vše hustým kobercem šedivých závějí. Až jednou - odkudsi z daleka - přišel k moři chudý rybář, uklidil v domě a usadil se v něm. Za rozbřesku vycházel ven a na malé loďce z jediného stromu vydlabané vyplouval na širé moře, aby se navracel až při setmění. Znaven se navečer ukládal ke spánku a rychle usínal kolébán houpavou písní pěnících se vln. Žil sám, ale ve svém srdci se necítil osamělý. Den co den vhazoval zas a znovu své sítě vstříc modravým vlnám, zatímco se sám potápěl až na dno a trpělivě čekal na svůj velký úlovek, který však stále nepřicházel.

Po sychravém podzimu a nevlídné zimě se vlády nad krajem ujalo studené jaro. Jasné šaty mělo utkané z jinovatky, ze zpěvu ptáků a kapek rosy, královskou vlečku prošívanou stříbrným svitem hvězd a něžnou vůní petrklíčů a sněženek. Toho rána, kdy modrou oblohou zakroužila první černá vlaštovka z dalekých krajin, seděla na posledním dřevěném schůdku bílého domu krásná dívka. Dlouhé rozpuštěné vlasy ji čechral svěží vánek a tisícero drobných krystalků soli se třpytilo na jejích šatech z blankytu září pravých perel a diamantů. Mile se usmívala na rybáře, který právě vyšel z domu ven. Ale ten o ni sotva okem zavadil, snad se i trochu pousmál, ale ani na chvíli se nezastavil, jen rychle ke své loďce spěchal a chvatně na širé moře vyplouval. To proto, že dívka v ranním slunci zůstávala pro svůj vílí závoj lidským očím neviditelná. Ona sama jej však na cestu vyprovázela dlouhým snivým pohledem; nezavolala na něj, jen na chvíli něžně sklopila oči. Neuměla vůbec mluvit lidskou řečí, povahou zdála se být podobna tiché lesní tůňce ukryté ve stínu bezového keře a když přeci promluvila, její zvonivý hlas se více podobal růžovému pírku pěnkavičky nesoucímu se zvolna ranní mlhou. Přesto mohl její tichý hlas zaslechnout každý, kdo by se o to upřímně pokusil.

Rybář zatím dělal pravý opak toho a nijak na sobě nedával znát, že o její přítomnosti vůbec ví. Alespoň za dne ne, kdy pro něj zůstávala jen neskutečným mámením a vílou ze snů a krásnou vzpomínkou z bílé mlhy a nočního ticha utkanou. Přesto cítil její vlídný pohled na své holé kůži a hřál jej víc než laskavé a teplé pohlazení slunečních paprsků a to i dole pod mořskou hladinou - v temných a mrazivých hlubinách. Snad právě proto nikdy nestonal, naopak překypoval krásou a zdravím. Když se jeho nahé mužné tělo nořilo z vody nad hladinu, jiskřilo na slunci tisícem slaných kapek, jako kdyby bylo bývalo oblečeno v ten nejskvostnější šat prošívaný stříbrem a perletí. Mořské panně se velmi líbila jeho urostlá postava, ale ještě více obdivovala rybáře za to, že nikdy nezahubil nikoho z jejího lidu.

Vůbec se nepodobal ostatním lidem, které znala. Neodnášel si s sebou na břeh mrtvé ryby, jeho sítě ležely celý den volně rozprostřené na hladině a zaplétaly se do nich jen vodami ze strany na stranu zmítané trsy zelených a hnědých řas, ze kterých si rybář navečer vaříval v domku posilující polévku. Předtím ale ještě vždy naplnil dno bárky hromadou kamení, aby pak druhý den po vyplutí mohl od časného rána brát vždy jeden kámen za druhým a ukládat jej na mořském dně. Jeho podivné konání však mělo svůj tajený cíl. S každým dalším potopením si s sebou dolů odnášel i malou naději, že pod hladinu přeci objeví onu kouzelnou perlu, kterou sem přišel hledat. Ta kdysi spočívala ve zlaté misce na oltáři největšího chrámu velikého města - ještě předtím, než jej pohltilo moře. Ze všech domů zůstal na onom místě stát už jen jeden jediný - z jedné strany obklopený propastnou hlubinou vod - z druhé nekonečným mořem kamení.

Mořská panna ale neznala pravý důvod rybářova snažení, a proto mu ani nepřispěla svojí pomocí. A přitom by to pro ni bylo bývalo tak snadné, vždyť dobře věděla, kde roste onen nad záhon růží krásnější mořský palouk posetý květy rudých korálů, kam čarovnou perlu před staletími odnesly její starší sestry.

Byla ještě velmi mladá a hravá a zdál se jí takovým být i celý svět. Snažila se pochopit onu tajemnou hru, kterou rybář sám se sebou hrál a hledala skrytý význam symbolů povstávajících z jednotlivých dílů kamenné mozaiky; kdykoliv rybářem upuštěný kámen dal vzniknout obrysu další runy či obrázku, zatleskala malá víla ručkama a měla z toho velkou radost. Sama mu potom nechávala na mořském dně nejrůznější tajuplná znamení a vzkazy vytvořené z prázdných mořských ulit a úlomků duhové perleti a ani trochu jí nevadilo, že si jich vůbec nikdo nevšímá.

Ještě jedna mysl byla ale obrácena směrem k rybáři a jeho počínání. Nikoli však už v obdivu a náklonnosti, jak tomu bylo u dcery moře, ale s pohrdáním a rodící se záští v srdci. Byl to překrásný vodní drak se zářivě blankytně modrou aurou - čarovným světlem, které jej v moři doprovázelo a podobné levandulové vůni se zvolna šířilo na všechny strany. Vlny kolem se tak stávaly modřejší a jasnější než dřív a když se drak vynořil nad hladinu, tančila kolem něj vesele sluneční prasátka podobna tisícům rozsypaných zlatých penízků.

Dračí kníže sám mořskou pannu žárlivě miloval, a proto nelibě nesl její nynější hrátky s člověkem. Nejraději by jej proto viděl mrtvého na dně moře a stačilo by k tomu opravdu málo - jen na chvíli ho pozdržet pod hladinou a nebo mu v pravý čas převrátit bárku nad hlavou a vypustit déšť kamení, který by už dílo zkázy dokonal. Žádnou z těchto černých myšlenek se ale drak neodvažoval uskutečnit, protože kdyby se o jeho krutém činu mořská panna dozvěděla, její lásku by již nikdy nezískal. V skrytu ale stále doufal a očekával den, kdy ji ten chudý suchopár sám omrzí. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se tak mělo v nejbližší době stát.

Až třetím rokem - s novým příchodem jara - drakovi přeci jen svitla naděje, že se nevítaného soka v lásce konečně zbaví. Spatřil jej totiž, jak se navečer na chvíli zastavil před zčernalým prahem svého domu a v posledních paprscích západu si prohlíží přenádhernou zářivou perlu a dívá se skrz ní přímo do slunce.

"Prostý rybář a perla jak holubí vejce veliká? To nebude samo sebou," pomyslel si drak. Rychle sám upřel svůj pronikavý zrak týmž směrem a i na velkou dálku spatřil, že se v perle zračí obraz ještě perly jiné, ležící kdesi na mořském dně uprostřed háje korálů. Trvalo to jen chvíli, než slunce zapadlo a rybář zašel zpátky do domu, ale drak už znal jeho tajemství. Povolal své služebníky - desetitisíce malých mořských koníků - a poručil jim, aby v okamžení nalezli onen čarovný palouk a navíc sem i druhý den nepozorovaně zavezli loďku i s rybářem.

"Teď najde to, co tu tak dlouho hledá a konečně odsud odejde," těšil se modrý drak. Zapomněl však že v místě, kde čarovná perla spočívá, je pro člověka moře příliš hluboké.

Rybář si na rozdíl od mořské panny toho rána ničeho zvláštního nevšiml. Jako každý jiný den vzal i dnes první těžký kámen a začal se spolu s ním opatrně potápět. Mořské dno však tentokrát vůbec nezahlédl a už cítil, že se musí vrátit, aby se nadechnul. Zdálo se mu však, jako kdyby v hlubinách pod ním zazářila jasná hvězda. Přesto upustil první kámen a pokusil se sestoupit níž až s kamenem druhým. Ani tentokrát se mu sice nepodařilo dosáhnout svého cíle, spatřil však již palouk rudých korálů a poznal i čarovný svit perly, kterou dosud tak dlouho a marně hledal. Až se mu vzrušením mocně rozbušilo srdce v hrudi. Do třetice se potopil s tím největším kamenem, jaký ten den v loďce vezl a nedbal bolesti v uších a jen dál a dál klesal směrem ke dnu.

Mořská panna mu byla nablízku. Velmi se zlobila na modrého draka, že nechal jejího rybáře svými služebníky zavést až sem, na tak hluboké místo, kde teď pro ni jen s těží mohl skládat svůj každodenní vzkaz. Přes všechny překážky se mu ale přeci podařilo - alespoň v očích víly - nad drakem zvítězit a potopit se až na samé dno a třetí kámen mistrně zasadit k dvěma předcházejícím tak, že společně vytvořily obraz pásu hvězdného Oriona. Malá víla vesele zatleskala ručkama. Rybář se ale nehýbal, neboť jej vodní tíž připravila o vědomí. Až dívku píchlo u srdce, když si toho všimla. Její otec častokrát nechával za bouře troskotat pyšné kupecké koráby na zrádných skaliskách a sama už viděla celou řadu utopených námořníků. Vůbec se jí nelíbily jejich studené, vyčítavé rybí pohledy... Přesto se žádnému z nich nikdy nepokusila vrátit nazpět jeho dech, protože dobře věděla, že o všechno, co pochází z potopených lodí, patří pouze samotnému vládci vod. Tentokrát tomu však bylo jinak, protože rybář náležel jenom jí. Vyvolila si ho a nikdo mu proto nesměl ublížit. Něžně jej objala, vzala jeho chladnoucí tělo do náručí a vynesla nad hladinu. Rychle s ním doplavala až k pobřeží a tam jej svými polibky probudila k životu.

Pomalu procital ze sna a když konečně otevřel oči, spatřil jimi nádherný obraz - usměvavé vlhké rty zářící v poledním slunci, které se k němu sklání, a nad nimi ty nejkrásnější řasy jaké kdy v moři vyrostly. A když dívka pozdvihla svá víčka a jejich pohledy se tak setkaly, zasvítily její oči jak dvě nejjasnější hvězdy oblohy - Jitřenka spolu s Večernicí. Její dlouhé rozpuštěné vlasy mu splývaly na ramena, její voňavý dech byl jak lesní louka plná jahodových květů a když promluvila, zatočila se mu hlava z nadpozemské krásy jejího hlasu.

Sevřel ji ve svém náručí a ona se k němu něžně přitiskla. Zapomněl v té chvíli na celý svět i na kouzelnou perlu, pro kterou se prve potápěl a svůj vlastní život tak málem ztratil. Nemohl se vůbec nasytit jejích sladkých polibků. Hravé vlnky mu příjemně chladily kotníky a jemný vánek ovíval rozpálené tváře. Až když vyšly první hvězdy, políbila jej mořská panna naposledy na ústa a sama zmizela ve vlnách přílivu. Nejprve vzkázala modrému drakovi, že jí teď vůbec nesmí přijít na oči, a potom hned spěchala ke svému tatínkovi, aby vyslal poselstvo k černému, rudému a žlutému moři pro vzácný jantar, který bude potřeba ke svatebnímu obřadu.

I tak bude trvat ještě celý rok, než se poslové vrátí. Do té doby bude ale všude provázet svého milého a už se před ním nebude skrývat ve slunečních paprscích. Odložila tedy svůj dívčí závoj a plula teď každý den v těsné blízkosti jeho lodi; škádlila rybáře a lákala jej do vody, potápěla se spolu s ním pod hladinu, kde jej vášnivě objímala a líbala na tvář i po celém těle. Rybář se ponejprv její společnosti trochu obával, byla přeci jen dítě moře a její mysl byla pro něj stejně tajemná jak mořské hlubiny, ale její srdce veselé jak hejno racků si přeci zamiloval. Bylo mu s ní dobře i přes všechny rozdíly jejich rodů a její společnost jej vytrhla z tolika měsíců trvající samoty. Hrával s ní všechny její mořské hry a sám vymýšlel jejich další variace a obměny na břehu.

Končil se podzim a nadešel první zimní večer, když se mořská panna zatoužila podívat i do onoho osamělého domku na pobřeží, kam každý večer odcházel její milý spát. A on její prosbě vyhověl, vzal její tělo něžně do náručí a sám ji přenesl přes rozpraskaný práh. Dívce velmi chutnala polévka ze zelených řas, kterou společně svorně povečeřeli a i druhý den ráno posnídali u jednoho stolu.

Té noci byl právě nov, obloha bez hvězd přikrytá černými mraky a moře rozbouřené vichřicí. Tu v žalu způsobil modrý drak, když se dozvěděl, kam odešla spát jeho milovaná. Rybáře probudilo uprostřed noci hřmění blesků a ucítil, jak se k němu mořská panna něžně tiskne a o jeho tělo se zahřívá. Vál divoký severní vítr a v jeho náručí se moře vzdouvalo vysokými vlnami a s burácením se valilo přes útesy, tisícem slaných potoků a řek se vylévalo z břehů a zaplavovalo širé okolní kraje. Avšak práh malého domku zůstával pro slané proudy vod nezdolnou hrází - mocnou a nedostupnou jak nejvyšší vrcholky hor. K bouři na obloze se potom přidaly blesky další - sršící uvnitř domku, které už ale nedoprovázelo dunění hromu - jen zrychlený tlukot dvou srdcí, který se spojil v jediný.

Ráno odnesl rybář dívku zpátky do moře. Svoji bárku však nenašel, neboť ji příboj odnesl kamsi daleko; to proto, že ji rybář včerejšího dne navečer - poprvé za tři roky - nezatěžkal hromadou kamení. Vydal se ji hledat napříč kamenným pobřežím a dívka učinila totéž na širém moři. Byl to ale rybář, který ji měl nalézt a spolu s ní - daleko od vodní hladiny mezi obrovskými balvany - uviděl ležet bezmocné tělo obrovského modrého draka. Dračí kníže byl na pokraji smrti a jeho modravá záře svítila už jen matně a slabě. Dřevěná loďka ležela nedaleko. Slunce pomalu stoupalo výš a výš nad obzor a svými horkými paprsky upíjelo drakovi všechnu sílu i život. Rybář se jej rozhodl zachránit. Nemusel pro to učinit příliš, stačilo pošeptat vlnám dračí prosbu a moře samo se vzedmulo do výše a obrovská vlna jak hora vysoká zamířila k pobřeží. Drak byl v okamžiku zachráněn a v bezpečí, a když voda opadla, vynořil se znovu nad hladinu a pravil lidskou řečí:

"Dnes jsi mi zachránil život. Přijmi proto ode mne tento malý dar jako nepatrný projev mé vděčnosti. Nevím, jestli budu mít kdy příležitost odvděčit se ti za tvůj čin ještě náležitěji!"

Potom drak rozevřel svůj obrovský čtyřprstý pařát a udivený rybář spatřil na šupinaté dlani zazářit onu čarovnou perlu, kterou po tolik let sám marně hledal. Přijal ji od draka ochotně a opatrně uchopil konečkama prstů, přidržel si ji před očima a zadíval se skrz ní přímo do slunce. Znamenala pro něj tři dlouhé roky života a celkem sedm let vyhnanství, které dnes skončilo. Konečně se bude moci vrátit zpátky do své země, protože obstál v náročné zkoušce. Celou jeho mysl ovládla jediná myšlenka, kterou v poslední době tak často odkládal v zapomnění: podle věštby byl jeho osud nerozlučně spjat s poutí za sedmi perlami a teď konečně získal i tu poslední z nich. Chtěl ještě drakovi poděkovat, ale ten už byl ten tam. Jan na místě jeho očí zůstaly dvě veliké přelévající se barevné skvrny ne nepodobné těm, které je možné spatřit za zavřenými víčky, když se předtím upře zrak přímo do zářícího plamene.

Rybář vyndal z kapsy hedvábný šátek a opatrně do něj perlu zabalil. Svůj malý poklad zase pečlivě uschoval pod košili a celou cestu zpátky si radostně pískal první veselou písničku, která mu přišla na mysl. Neuvědomil si ani, že tu melodii zná od oné tajemné dívky, se kterou se dnes viděl naposledy, aniž se s ní předem rozloučil.

V rohu podlahy bílého domu nadzdvihl nevelkou rozpůlenou dlaždici a vytáhl odtud zlatou šňůrku s šesti navlečenými perlami. Celý čarokrásný náhrdelník pableskoval do šera místnosti prazvláštním matně mléčným svitem. Z šátku vyndal perlu sedmou - poslední a přidal ji k ostatním. Spojený zlatý kruh sedmi zářících bodů si pověsil kolem krku.

Jaká proměna v té chvíli nastala s chudým rybářem. Ačkoliv měl na sobě stále tytéž rozedrané šaty, už si vůbec nebyl podoben. Kdo by naň v té chvíli pohlédl, spatřil by jeho pravou tvář, podobu muže se silou a mocí, plnou vznešenosti bohatýrů dávnověku, obklopeného aureolou pověstí a vykonaných hrdinských činů. Ten obraz trval jen chvíli a rozplynul se spolu se svitem perel ukrytých pod hrubou plátěnou košilí. A zas tu stál jen chudý rybář v prostém oděvu, jen bohatýrský svit v očích mu už zůstal.

"Vracím se domů", pošeptal bílým stěnám, které mu byly po tři roky domovem, ale nikdo neodpověděl. Jen v hlubinách jeho vlastního srdce se cosi zachvělo a vydalo táhlý sten jak prasklá struna violy.

Rybář šel dlouho a daleko. Zanechal za sebou rozlehlé přímořské kraje, přešel širé nivy trav i bažinaté pláně plné černých močálů a na samém úpatí vysokých hor našel v tmavé jeskyni ukrytou svou bohatýrskou zbroj a meč. Navlékl si brnění a přepásal pás širokým opaskem. Jako zrozený motýl pozbyl naráz podobu chudého rybáře a v očích světa přijal nazpět roli, kterou sám před časem opustil. Stal se znovu urozeným rytířem ze vznešeného rodu - bohatýrem na cestách.

Mocně zapískal na březovou píšťalku. Ještě zcela nedozněl její pronikavý hvizd a už v odpověď zašuměla vichřice ptačích křídel doprovázená hlomozem lámaných větví a praskotem stromů, pádem kamení a hřmotem pukajících skal. To sám král hor jak obrovský raroh podoben nejstrašnější bouři letěl povětřím a před jeskyní se snesl z oblohy na zem. Popatřil svým ostřížím zrakem na rytíře, a když viděl na jeho hrudi zářit náhrdelník sedmi kouzelných perel, hluboce se mu poklonil. Potom jej opatrně uchopil do spárů a nesl přes strmé štíty hor i nekonečné sněžné pláně za nimi. Vzlétl až vysoko nad oblaka, kde v poryvech studeného větru zaléhaly rytířovi uši a chlad mrazil tělo i mysl. Nevěděl, zda-li cesta trvala jen chvíli, či byla-li naplněna věčností. Král hor nebyl v letu podoben žádnému tvoru z masa a kostí, nýbrž samotnému živlu vzduchu - obrazu prastarého a nesmrtelného vichru vanoucímu od věků. Letěli spolu daleko a nakonec přistáli v zemi, kde podzim teprve zvolna začínal. Listí na stromech a keřích rozkvétalo žlutou a červenou barvou, les voněl houbami, tu a tam zazněla do ticha tlumená rána pukajícího kaštanu. Byl to kraj rytířova mládí, hranice království, kde vyrostl a byl na rytíře pasován. Tady se s ním král hor rozloučil. Vzal si nazpátek i čarovnou píšťalku, kterou mu před léty daroval na ptačím sněmu spolu s šestou perlu. Od té doby uplynuly dlouhé tři roky, než na ni směl rytíř poprvé a naposledy zapískat.

Teď musel jít dál pěšky. Alespoň do té doby, než si vyzvedl svého bohatýrského koně, kterého zanechal v jedné samotě na kraji dubového hájku. Dřevěný domeček tam už sice nestál, místo něj tu byl vystavěn honosný kamenný statek a u něj veliká ohrada plná krásných vznešených koní, ale rytíř se brzy dovtípil, co za tím vězí. To chalupník, kterému svěřil svého koně do opatrování, využil příležitosti a založením ušlechtilého rodu sám rychle zbohatl.

Ale neměl mu to za zlé a ani hřebec si na nic nestěžoval. Když navíc dostal od dnes již bohatého statkáře plný měšec zlatých mincí, loučili se spolu ti dva jako dobří přátelé.

Do prvního městečka dorazil rychlou jízdou až za šera. Přesto ihned zamířil na poštovní úřad a zaplatil vypuštění sedmi holubic s pentlemi v barvách svého rodu. Bylo to domluvené znamení pro princeznu Svatavu; již brzy se s ní měl setkat a každá hodina odloučení mu teď připadala jako celá věčnost...

Sešli se v královské zahradě za soumraku. Jen ona věděla, že se její rytíř už vrátil, nikdo jiný. Byla ještě krásnější než v jeho vzpomínkách. Měla jemnou a teplou dlaň, tiskl ji tiše a dlouze na sebe mlčky hleděli.

"Opravdu?" užasla. "Ráda bych ji viděla." Rytíř na ta slova rozepnul svůj plášť a sedm bledých světýlek mu zazářilo na prsou.

"Ráda si vezmu největšího bohatýra této země," zasmála se princezna a pohodila hlavou, až její dlouhé rozpuštěné vlasy mocně zavlály nad šípkovým keřem. Na zem se zvolna sneslo několik utržených růžových plátků. Ten pohyb ale rytíři něco připomněl a v údivu zůstal stát, jako kdyby najednou procitnul ze zlého sna. Jasně si vybavil obraz vlnícího se lánu korálů v hlubinách moře a také temnotu, které jej na dně pohltila, a konečně i ono nečekaně krásné probuzení na břehu. Vlasy princezniny se dál vlnily ve větru, ale rytíř hleděl svým zrakem někam jinam - daleko od místa a času, kde teď stál - až do krajů obývaných vzpomínkami a prožitými chvílemi tisíckrát krásnějšími, než byla tato. Nad obzor vyšla první jasná hvězda a její odlesk zasvítil princezně v očích. Její tvář byla překrásná, ale ani to rytíř nevnímal. Vždyť ta, kterou opustil a na níž se až teď upamatoval, měla oči nade všechny hvězdy. Před sedmi lety se jako mladý nezkušený rytíř vypravil na cestu za dobrodružstvím - pro čest a slávu svého rodu a také proto, aby získal ruku princezny. Vytyčený úkol splnil, ale zapomněl přitom na sebe a své srdce. Nepochyboval o tom, že ho modrý drak oklamal a také uhranul svým čarovným pohledem. Ale nebýt jeho vlastní pýchy, kdyby více naslouchal hlasu svého srdce, možná by přeci nepodlehl dračímu mámení.

Pochopil, že pouť za sedmou perlou byla sice spojená s jeho osudem, ale neměla mu přinést ruku princezny. Vždyť jeho srdce dávno patřilo jiné dívce - navzdory mysli, která se stále upínala ke svému původnímu cíli.

První perlu obdržel rytíř darem od svého otce. Pro druhou musel nejprve zapálit chladný oheň v měsíční kovárně a vykovat na něm stříbrné podkovy pro svého hřebce, aby mohl vyjet až na vrcholek ledové hory, kam před ním lidská noha nevkročila. Třetí perlu nalezl v labyrintu zaniklé podzemní říše a čtvrtou v pokladnici ohnivého draka. Pátou získal na dně propastí po zápase s nesmrtelným vlkodlakem Marginalem, kterého spoutal runovým řetězem, a konečně šestou perlu vyhrál v hádankách ptačího sněmu. Za každou z nich daroval král rytířovu otci podle dohody jeden zlatý důl v hraničních horách. Až sedmou kouzelnou perlu směl rytíř nabídnout výměnou za Perlu Říše, jak svou nejstarší a nejkrásnější dceru její otec rád nazýval. Neučinil tak a nikdo kromě princezny ani netušil, že jen o své vůli. Uprostřed všeobecného veselí a panujícího hodokvasu osedlal rytíř znovu svého černého hřebce a zamířil spolu s ním vstříc nekonečné pustině, kterou zatím nikdo nedokázal projít celou tam i nazpátek. Rytíř sám nevěřil, že by to prostě přesahovalo lidské možnosti. V tomto ohledu, stejně jako i v mnohém dalším, se velmi mýlil...

"Měl jsem ho raději zanechat u posledního hospodáře, stejně jako před lety," vyčítal si později. Ale co naplat, mrtvého druha už vzkřísit nedokázal a tak musel jít dál sám. A všude kolem něj se rozprostíral jen písek, žár slunce a kamení. A oheň. Oheň s tisícem jazyků stravující vše ve svém nitru, spalující všechno, čeho se jen zlehka dotkl.

"Co tady ještě může hořet?" ptal se rytíř sám sebe a klopýtal pustinou dál krok za krokem. Poušť ale neodpovídala na rytířovi otázky a sama nic nevěděla o žáru, kterým plálo rytířovo srdce a zatemňovalo tak jeho rozum a šálilo mu zrak. Avšak síla veliké lásky a také kouzelná moc sedmé perly naplňovaly rytíře bohatýrskou silou a vytrvalostí, takže ušel pouští více mil, než kolik hvězd kdy lidské oko na obloze spatřilo. Přesto se zastavil sotva v polovině své cesty a už nedokázal jít dál. Klesnul na zem vyčerpáním a hlavu opřel o roubení hluboké studně.

"Studna?!" To slovo už pro rytíře nemělo žádný význam. Byl na konci svých sil.

"Je konec," pomyslel si, "úplný konec - cesty, snů i přání. Už tě nebudu potřebovat," řekl perle, která se mu, aniž věděl jak, náhle objevila na dlani a nedbale ji zahodil dolů do útrob země. Čekal, že se ozve nějaký zvuk, třeba jen stříbrné zazvonění nebo tiché šplouchnutí až dopadne na dno, ale spánek jej přemohl rychleji, než se tak stalo. Neslyšel proto hněvivé zasyčení ani sílící chřestění tisíce šupin třených o vlhký kámen. Měl oči zavřené, když se podivná bytost podobná obrovskému hadu vynořila ze tmy studně do světla slunečního dne. Přesto ji spatřil nad sebou se sklánět, neboť mocný Naga - démon hlídající pramen studně, žil a uchovával si stále stejnou podobu a tvář ve všech světech a to i ve spánku druhých. Rytíř pocítil uštknutí i účinky jedu, kterým se mu had odvděčil za to, že ho svou perlou z tisíc let trvajícího spánku probudil. Žár prudký a jasný vzplanul na místě, kde ostré zuby pronikly jeho hrudí, a jako suchou slámou zahořel oheň celým jeho tělem. Byl to ale plamen z míhajících se mečů cherubů jenž nezabíjí, ale proměňuje. Celý den a celou noc trvalo, než rytíř znovu procitl. Slunce právě vycházelo nad obzor a on se cítil svěží a odpočatý jako nikdy předtím. Vstal a uviděl z pouště před sebou přicházet malého chlapce, který nesl v levé ruce prázdné dřevěné vědro. Došel s ním až k okraji roubení, kde rytíř ležel a požádal jej, aby mu pomohl nabrat vodu. Ten přikývl a pomalu vstal. Mezi dvěma kamennými kvádry našel zapuštěný železný kruh a na něm přivázaný pevný provaz, jehož druhý konec se ztrácel ve tmě. Vytáhl jej a přivázal naň chlapcovu nádobu. Sám ji opatrně spouštěl dolů, až ucítil, že dosáhla hladiny a zvolna se naplnila vodou. Když se mu zdálo, že je již vědro plné, pomalu jej zase vytáhnul ven. Průzračná vodní hladina se třpytila na slunci jako obrovský broušený diamant. Chlapec velmi děkoval šlechetnému rytíři, napil se ale jen jediné kapičky a celý zbytek vzácné tekutiny vylil na vyprahlou zem. Žlutý písek vodu v okamžiku pohltil, ale sám zůstal dál suchý. Rytíř se tomu nemálo podivoval, ale chlapec jak se zdálo, byl nadmíru veselý a znovu a znovu mu děkoval a slíbil, že jej sám doprovodí na okraj pouště. Šli potom celý den spolu aniž přitom rozmlouvali slovy.

"Ty se celou dobu vznášíš nad zemí," poznamenal najednou udiveně rytíř.

"Až přijde čas, doprovodím tě znovu na okraj této pouště," sliboval chlapec. "Doufám však, že to bude ještě dlouho trvat. Nezapomeň ale ještě předtím pozdravovat ode mne maminku. A tady máš pro ni dárek," s těmi slovy podal chlapec rytířovi kouzelnou perlu. "Ležela na dně vědra, nevšiml sis?" dodal spiklenecky. A potom zmizel a rytíř znovu osaměl.

Měřeno prostou vzdáleností byla cesta k moři přes poušť a kamenitou pláň o mnoho kratší, než přes ledové hory. I tak ale trvalo rytíři bezmála celý rok, než se vrátil a znovu spatřil osamělý bílý dům na břehu. I jeho loďka tu stále byla - nedaleko, plná chaluh a loňského spadaného listí, zaklíněná mezi balvany, vyvržená daleko od moře a bílých pěnících se vln. Vše tu rytíř poznával, jen svoji milovanou vílu nikde nenašel. Nevěděl ani to, že se v nedalekých vodách před krátkým časem narodila jeho jediná dcera - sličná jak vodní květ - po mamince mořská panna jménem Ariel. Ani v sedmé kouzelné perle její obraz nespatřil, protože kdykoliv do ní pohlédl, jeho oči se vždy rázem sami od sebe zalily slzami a on tak viděl jen rozmazaný odraz jiskřícího slunce.

Každé ráno vyplouval rytíř den co den na širé moře a zas a znovu volal svou milovanou. Ona ale k němu už nikdy nepřiplula a on sám ji také více nikdy nespatřil. Neslyšela jeho volání, přestože každé jím vyslovené prosebné slůvko ji i přes obrovskou vzdálenost odloučení bodalo u srdce jak ostrý trn akátu. Nežila už v onom kraji. Odplula daleko do jiných moří spolu se svou dcerou a s modrým drakem, který si ji vzal za ženu a i maličkou přijal za vlastní. Dlouho se ale dračí kníže neradoval ze svého nabytého štěstí, neboť srdce jeho choti zůstávalo naplněné žalem a smutek nepřál jejímu dlouhému životu. Než navždy odešla, slýchávala častokrát malá Ariel od své maminky vyprávění o lidech, zvláště o jednom sličném ztraceném rybáři. Od malička nosila podobu takového muže ve svém srdci a věděla stejně dobře jako stará čarodějnice, která jí věstila osud, že až jednou potká jemu podobného, hluboce se do něj zamiluje.

Uplynulo deset dlouhých let, než na mořský břeh přijelo z dáli vznešené poselstvo. Přiváželo zprávu o smrti rytířova otce a žádalo jej, aby se navrátil zpět do vlasti a přijal vládu nad zemí, která mu nyní náleží. Nemělo smysl, aby dál odkládal své povinnosti, a proto ač nerad rytíř souhlasil a stal se králem a pánem nad životy mnohých. Ačkoliv však byl neustále oklopen mnoha moudrými rádci a věrnými služebníky, přeci žil sám a dlouho zůstával v srdci osamělý. Až po mnoha letech potkal ženu, ve které našel zalíbení a se kterou se i později oženil a věnoval ji sedmou perlu jako dar svatební. S úsměvem jej tehdy přijala, ale onen čarokrásný šperk nosila při sobě jen jeden jediný prvý den. Brzy po svatbě se jim narodil syn - nástupce trůnu, který naplnil jejich společný život pokojem, drobnými starostmi, úsměvem i tichou radostí. Dny v paláci míjely nadále v poklidu - jeden podobný druhému, až nadešel čas, ve kterém se mladý princ již jako urostlý muž sám vydal na svou dlouhou pouť za štěstím.

Přesně o rok později se plavil nazpět domů na veliké obchodní lodi, ale pyšný koráb obtěžkán mnohým vzácným zbožím se potopil i s celým svým nákladem, když za veliké bouře ztroskotal na zrádných skalinách. I bezvládné tělo mladého prince pomalu klesalo do temných studených hlubin ... a přesto nezemřel spolu se svými druhy, neboť jej v posledním okamžiku zachránila jedna z dcer mořského národa - maličká mořská víla jménem Ariel. Bylo jí zrovna patnácte vodních let a byl to právě jeho život, který si vyprosila na vládci moře jako svůj narozeninový dar od něj, aniž se kdy nadála, že tak svého vlastního bratra zachrání před smrtí.

A znovu pomalu vyšlo nachové slunce nad obzor, aby ozářilo bílé krajky pěnících se vln. Drobné nitky zlatých paprsků se zaplétaly do dlouhých rozpuštěných vlasů dívky sedící na žlutém písčitém břehu. Její šaty z blankytu nebes utkané byly čechrané svěžím jitřním vánkem a posety drobnými krystalky soli třpytícími se na denním světle září pravých perel a diamantů. Mile se usmívala na svého prince, kterého právě před chvílí probudila k životu horoucími polibky. A on otevřel oči a jejich pohledy se poprvé setkaly.

V té samé chvíli avšak na místě mnoho mil vzdáleném na samém dně pevně uzamčených železných truhlic ukrytých pod nánosem starých pavučin v nejhlubším královském sklepení bez oken a dveří vzplála tajuplná sedmá perla svým prazvláštním čarovným svitem. Kdo by do ní v tom okamžiku pohlédl, spatřil by v paprscích vycházejícího slunce nejprve obraz podivného kamenného domu stojícího na holé skále strmě čnící vzhůru vysoko nad mořskými útesy a potom by mu perla sama vyprávěla jeden z mnoha příběhů, které si vlny šeptají a jež se proplétají navzájem a plynou tu v odloučení a hned zas pospolu dál nekonečným mořem života, lidských přání, srdcí a osudů.