Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUtopie o díře v ledu
25. 11. 2002
5
0
1384
Autor
redscorpion
Těžký den, kdy při životě udržela mě jen vůně Tvého šátku... Je to o ničem, nic v tom nehledej. Jen chcíplou velrybu.
bílá koule. Z duny na dunu přesívá se sníh. Jinak
se nic nehýbe...ani ta koule. Kéž by již
vystoupila výše a rozsvítila po půl roce tohle
prokleté místo.
Slunce se nehýbe, zato mé tělo...
Tak už se pohni části má, sedm metrů od myšlenky vzdálená!
Pořád a pořád dokola: myšlenka-pohyb, myšlenka pohyb...
Bez myšlenek není pohybu. Kde není pohybu, není života.
Neuvědomujete si, že máte nějaké svaly - dokud vás
nezačnou bolet. Dokud na nich nezávisí váš život.
Už je zase čas: zamávej prázdnotě vstříc svým ocasem,
pohni svým tunovým tělem! Dopluj k té díře! Musíš!
Vystrč hlavu a dýchej! V mžiku oka spatřuj svého
jediného - šedivě třpytivého věznitele. Nic jiného
nemáš šanci vídat, snad jen tam na obzoru - polární
záři - ale kdeže, to jen slaná voda v koutku oka.
Mé tělo klouže zpět, okraje řeže mi ostrý led.
Tělo mé - hladové, vyčerpané, promrzlé a do krve
zdrásané. Bezvládně klesám a ohlížím se k obloze
světa, který mi byl osudem seslán. Donekonečna se táhnoucí
bizarní ledové skulptury nejroztodivnějších tvarů a
nazelenale fosforeskujících nádechů.
A uprostřed nebe - malá díra do jiného světa, která
září tou troškou propouštěného světla.
Je krásná, tahle ledová smrtící krása. Proč jen se
nedokážu odevzdat její vábivé náruči...?
Jsem jen já a ta zasraná díra v dvaceti mílích ledu.
Nebýt mě, tak během půl hodiny navždy zamrzne. Nebýt
jí, během půl hodiny se udusím.
...jen já a ta díra, která je silnější než já!
Stejně tak vrozená touha přežít a víra. Však
už ne na dlouho, již brzy opustí mě síla, tudíž
i víra. A já se kochám tou myšlenkou, těším
se a třesu se radostí.
Tak zaber! Už nemůžeš? Dělej!
Už to bude brzy naposledy. Už přemůže tě
beznaděj.
...už nevládneš, pomalu, bezmocně padáš do
hlubin a pozoruješ nebe. Sleduješ zamženým
zrakem jak opouštíš svou díru.
Padáš - usínáš - baldachýn nebe zhasíná.
Poslední hlas tvého žití, poslední
zvuk bytí...pískot tlaku...a polibek
beznaděje. I beznaděj má v sobě naději.
Naději na rychlý konec - děkuji.