z betléma

Z BETLÉMA I když všechny matky jistě znají ten příběh o synu Božím, který se narodil v Betlémě v jesličkách a vědí, že je jen jeden, přesto toho svého, syna člověka, považují za toho pravého. A tak to bylo i se mnou a mnoho dalšími, kdy nás ráno matky vodily do jesliček a odpoledne zase odváděly. Těch jesliček bylo v našem městě několik. A těch měst je v mé vlasti požehnaně. Ale to jsem tehdy netušil. V jesličkách byli andělé, kteří se o nás starali. Nikdy jsem však jejich křídla neviděl. Hráli si s námi, krmili nás a uspávali. Někteří byli milí a jiní zase ne. Vzpomínám si jak jednou při krmení mi jídlo nevonělo, divně vypadalo a nebylo mi po chuti. Zůstalo v talíři přede mnou netknuto. I přistoupil jeden z andělů a začal se mnou rozmlouvat. Zřejmě ho přepadl strach abych nezůstal o hladu a jal se mě krmit. Nabral lžíci té odporné krmě a blížil se s ní k mým ústům se slovy: - Hezky papej, maminka by neměla radost, podívej se na ostatní, hezky otevři pusinku a udělej ham. - Nevěřil jsem. Rty panicky sevřené. Lžíce se blížila. Začal jsem kroutit hlavou ze strany na stranu. Každý rozumný člověk ví, natož anděl, co tento pohyb hlavou znamená. Byly to pro mě nekonečné vteřiny. Po chvíli boje jsem rezignoval. Otevřel ústa a lžíce je naplnila. Všechno se ve mně vzbouřilo. Žaludek se vzepjal jako kůň a zavelel k poslední možné obraně. Otočil jsem hlavu s nafouknutými tvářemi na anděla. Otevřel jsem ústa. Anděl vyjekl. Nestačil však uskočit. To byla má satisfakce. Poskvrněný anděl, kterýž to svůj hřích bude muset odčinit, jinak ho křídla neunesou.

---