Proměny

Jen příběh z takové \"normální\" domácnosti....

    Byl teplý  podvečer, já šel z práce o hodinu dřív, protože se opět posunul čas a těšil jsem se, jak si uvařím něco dobrého k večeři a sednu si do ušáku s knížkou nebo se kouknu na televizi, pokud tam něco oddychového ke koukání bude.   

    Docházel jsem už ke svému baráčku, když mě zarazilo cosi neobvyklého. No, ovšem! Oknem probleskovala divná namodralá záře. Tiše jsem otevřel branku, vešel na dvůr a připlížil se k oknu. Záclona nebyla dotažena do kraje a tak jsem opatrně nakoukl dovnitř. Trochu jsem se uklidnil. To divné mihotavé světlo způsobil puštěný televizor. Pak jsem se však opět zarazil. Jak to? Nemohl jsem ho nechat zapnutý. Ráno, před odchodem do práce si přece televizi nikdy nepouštím. Mám tak akorát čas vyvenčit Brigitu, vysrknout hrnek kafe a pádit do práce. Jediné vysvětlení by bylo, že přistroj nějak spustilo porouchané čidlo dálkového ovládání. Nevím, nejsem odborník.

    Znovu jsem nakoukl dovnitř, jestli náhodou nespatřím nějakého nezvaného vetřelce. Na druhou stranu, který zloděj by si při loupení pouštěl televizi? To je blbost!

    Před mým vykuleným zrakem se však uvnitř procházel trpaslík! Klasický pidimužík, jakého znám z kreslené Sněhurky nebo z některých tržišť. Červený kabátek, zelené kalhoty, špičatá čepice a bílý plnovous. Jako kdyby ho sem přesadil někdo ze zahrady. Jenže tenhle byl nade vší pochybnost živý. Procházel se, skotačil a občas se zapitvořil do televizní obrazovky. Škoda, že jsem nemohl vidět, co dávají.

    Opřel jsem se o zeď. „Tohle není normální, Rudolfe!“ řekl jsem si. „Asi máš halucinace a potřebuješ doktora.“

    Jsem starý mládenec a doma mám jen Brigitu, malého křížence bůhví jakých psích ras a dvě zlaté rybičky. Ale rozhodně ne živého trpaslíka! Alespoň do dneška.

    Odvážně jsem se rozhodl přijít tomu na kloub a přešel jsem k domovním dveřím. Odemkl jsem a odhodlaně vešel dovnitř. Ani jsem se v předsíni nezul a rozrazil jsem dveře do obýváku. Polil mě pot. Tam bylo všechno tak, jako jindy. Televize vypnutá, na pohovce ležela do klubíčka stočená Brigita a v obří číši si plavaly rybičky. Trpaslík nikde!

    Sesunul jsem se do křesla. Asi bych opravdu potřeboval psychiatra!

Fenka se probrala, otevřela jedno oko, seskočila ze svého pelechu a pak mě přivítala obvyklým způsobem, že mi svým jazýčkem omyla celý obličej, včetně brýlí. To mi trochu zklidnilo tep a následující procházka se psem okolní  přírodou vrátila adrenalín na standartní hodnoty.

    Druhý den jsem se vracel s přesvědčením, že to všechno bylo jen nějaké přechodné mámení, ale u vrátek jsem opět zpozoroval za oknem svit obrazovky. „To snad ne!“ zaúpěl jsem.

    Znovu plížení k oknu a když jsem nahlédl dovnitř, zpozoroval jsem, jak se asi metr nad podlahou vznáší nahý prdelatý andělíček s malými bílými křídly.

    Otřel jsem si z čela pot a v duchu zasténal: „Tak to už je moc! Včerejší trpaslík, no prosím! Není to úplně normální, ale malí lidé se jakž takž dají zdůvodnit. Ale co kdyby někdo viděl tu dnešní produkci? Náboženství jde znovu do kurzu a ještě bych mohl mít popotahovačky s Vatikánem!“ Nakoukl jsem opět dovnitř s nadějí, že se mi to jen zdálo. Bohužel! Anděl tam byl, jak vystřižený ze starého náboženského obrázku  a právě se snažil zjistit, jestli ho udrží můj nový tříramenný lustr. Co je moc, to je moc! Nijak jsem se nesnažil tlumit svoje kroky,  rázně jsem odemkl vchodové dveře a vešel dovnitř.

    V obývacím pokoji mě však čekal stejný obrázek jako včera. Televize vypnutá, Brigita na posteli a andělíček nikde. Nedůvěřivě jsem sáhl na kryt přístroje. Byl teplý. To mě trochu  uklidnilo. Blázen  tedy nejsem! Něco se tu děje. Ale co?

    Když jsem si večer hověl v ušáku, popíjel svůj oblíbený gin s tonikem a pokuřoval, probíral jsem se jednak Brigitiným kožichem, jehož majitelka si hověla na mém klíně a jednak událostmi  posledních dvou dnů. Na nic kloudného jsem však nemohl  přijít.  Myslím si o sobě,  že jsem dost  reálně  uvažující  

člověk. K zázrakům a podobným událostem přistupuju poměrně nedůvěřivě. Jsem ochoten připustit myšlenku, že ve vesmíru nejsme sami, ale anděl v obýváku mě naplňuje nervozitou. Musím tomu přijít na kloub!

    Další den jsem vedoucímu oznámil, že si beru  volno za přesčasy, které mám a odešel jsem z práce o dvě hodiny dřív. Opatrně jsem odemkl vrátka a připlížil se opět k oknu. Ráno jsem si dal pozor, aby záclona zůstala dostatečně odhrnutá a bylo dobře vidět dovnitř. Také jsem naolejoval zámek u vchodových dveří. Chtěl jsem už konečně tu záhadu rozlousknout! Bylo to ještě horší, než jsem čekal. Na koberci, vedle konferenčního stolku se rozvaloval obrovský tygr!

    „No nazdar! Co teď? Trpaslík a anděl jsou možná nadpřirozené bytosti, ale rozhodně mi od nich nehrozí, že jim posloužím jako večeře! Proboha! Co Brigita? Co jestli si jí ta bestie dala jako předkrm?“

    Snažil jsem se zahlédnout z obývacího pokoje co nejvíc, ale psíka jsem nikde nespatřil. To mě opravdu namíchlo. Je pravda, že tygr v obýváku je rozhodně přirozenější věc než trpaslík nebo anděl a za odborné asistence se ho lehko zbavím a přenechám nějaké zoologické zahradě. Nejsem sice příznivec zvířat v klecích, ale jestli mi ta potvora sežrala psa, nijak ji litovat nebudu. Chvíli jsem přemýšlel o tom, že budu muset někam zavolat. Sám  dovnitř přece nemůžu!

    Znovu jsem pohlédl oknem do místnosti a musel jsem si promnout oči, jestli mě nešálí zrak. Tam, kde se rozvalovalo před chvílí obrovské pruhované tělo, plácal se nyní tuleň a snažil se žonglovat s Brigitiným tenisákem. Tygr je pryč! Přelétl jsem prostor pokoje, jak mi to jen záclona dovolovala, ale určitě už tam nebyl. To by se  asi  ten tuleň taky tak  klidně nechoval.

    To už je lepší, pomyslel jsem si. Tuleň je celkem sympatické zvíře,  také se dá udat v ZOO a navíc u něj mi nehrozí, že skončím v jeho žaludku. S tou myšlenkou jsem opatrně odemkl čerstvě promazaný zámek u dveří a tiše se plížil do obýváku. Pomalu jsem zmáčkl kliku a nakoukl dovnitř. Televize pořád běžela a tuleň se zrovna snažil udržet míček na špičce čumáku. Když mě zahlédl, vydal ze sebe nějaký poplašený zvuk a začal plácat ploutví do televizního ovladače ležícího před ním na zemi. Jestli chtěl vypnout televizi, tak to se mu nepovedlo. Ono taky trefit se takovou širokou a placatou končetinou do jednoho malého čudlíku, to není zrovna jednoduché.

    Popošel jsem dovnitř, zvedl ovladač, vypnul bedýnku a obrátil se ke zvířeti a chtěl pronést něco uklidňujícího, aby se nebálo.

    Zjistil jsem však, že uklidnit budu potřebovat spíš já! Tuleň se začal před mýma očima smrskávat a měnit a najednou tu místo něho stála moje Brigita a otřepávala se.

    Posadil jsem se do křesla a vykoktal ze sebe: “Co….co…to znamená?“

Fenka se rozvážně posadila přede mne, mávla packou a řekla: „No, co? Jsem tu celých osm hodin sama, nudím se a tak se takhle proměňuju. Podle toho, co se mi zalíbí v televizi. Nechtěla jsem tě  děsit, ale ty  jsi začal chodit domů v poslední době nějak dřív! Ještě do včerejška jsem vždycky stihla vypnout televizi a proměnit se zpátky, než jsi odemkl. Až dneska mi to nevyšlo!“

    Ulehčeně jsem vydechl: „Tak to je v pořádku! Já už se lekl, že se tu děje něco nadpřirozeného….“

  

   

   

---