Pohádka o duze

         Tuhle  měl Déšť  špatnou  náladu.  Ono  tě  zrovna nepotěší,  když  ze  všech stran  slyšíš  jenom  nářky.  A když  se  všechny  ty výčitky hrnou  přímo  na tvou  hlavu, pak  už    vůbec   není   důvod  k   nějakému   veselému skotačení.

Toho dne si stěžovaly nejen děti, které se nemohly jít koupat, maminky, že jim Déšť poláme všechny kytky v zahradě, a tatínkové, že jim na poli shnijí brambory. Naříkali i psi, kočky a králíci, růže, zelí i pórek. Kopy sena se krčily pod malinkými igelitovými čepicemi a spílaly dešti z plných plic. Jen střecha byla ráda, že si odpočine od pálících slunečních paprsků. Ale, jak se říká, jedna vlaštovka ještě jaro nedělá.

A tak byl Déšť sklíčenější a sklíčenější a kapky větší a hustější. Déšť se šouravě vlekl krajem. Měl sto chutí někam zalézt a nikomu nechodit na oči. Nakonec se skrčil mezi starou kůlnu a mohutnou lípu a plakal ještě usedavěji.

Tolik se zabýval sám sebou, že nejdříve ani neslyšel, o čem si kůlna s lípou povídají. Debatovaly, jak jinak, o počasí. Deště z jeho sebelítosti vytrhl rozhovor právě o počasí - tedy o něm.

"Páni, jak já ho nemám ráda! Nejsem už nejmladší, mnohde mi zatéká a taky revma se vždycky ozve, všechno ve mně vrže a skřípe," stěžovala si kůlna.

"Moje řeč, moje řeč," kývala lípa korunou. "Ve mně už tak rezavé hřebíky rezaví ještě víc, a to mi nedělá dobře. Celý kmen mě pak bolí. To byl taky nápad - tlouct do mě hřebíky!"

"Já mám náhodou déšť ráda," pípla nesměle tráva. "Není nad pořádnou koupel! S toho věčného prachu jsem pořád šedá. Taky musím rychle vyrůst, než mě někdo spase nebo pokosí. Jak by bylo tobě, lípo, bez vody?"

"Vodu já svými kořeny vytáhnu ze země, ale Sluníčko mi nic nenahradí. Co bych dělala bez jeho úsměvu, kterým prozáří celý svět? Jak by mi chyběly jeho zlaté vlasy, které se proplétají mezi mými listy! Když po mně hodí očima, roztančí se všude kolem zlatá prasátka..."

Déšť se potichoučku odplížil pryč, ale lípina slova mu nedala spát. Na své cestě světem se každého vyptával, co ví o Sluníčku, proč je má rád. Kocouři mu vyprávěli, jak jim vyhřívá kožíšky, květiny hrdě prohlašovaly, že kvetou jen pro ně. Včely se chlubily, že Sluníčko má stejně zlatou barvu jako jejich med, slunečnice se naparovala, že má po Slunci nejen barvu, ale dokonce i jméno. Ale nejvíc řekl Deštíkovi rybník.

"Jo, každý den se tu zastaví, aby se prohlédlo v mém zrcadle. Je nepředstavitelně krásné a laskavé. Každého zahřeje svým paprskem, každému udělá radost, každému přináší naději. Jenom tvůj bratránek sníh ho dost dobře nemůže vystát. Je nemožné, aby ti dva byli na jednom místě."

Déšť zatoužil po tom, aby Slunce alespoň zahlédl. Ale ať přepadl kraj v kteroukoliv hodinu, Sluníčko už bylo dávno bezpečně schované za hradbami mraků. Deštík samým žalem usychal a usychal, až se zcvrkl na několik kapek. rybník už se na to nemohl dívat.

"Co to děláš?! Vždyť s takovou za chvíli vyschnu. A co všichni ostatní? Bez tebe by byla na celé zemi poušť! Nic se nedá dělat, když jinak nedáš, zkusím Slunce zadržet. Přijď sem zítra touhle dobou."

Rybník povolal raky z celého okolí, a když se na sebe Slunce zase přišlo podívat, zavelel k útoku. Každý rak chytil jeden sluneční paprsek do svých klepet. Sluníčko užuž chtělo oželet své zlaté vlasy, když ho zarazil rybníkův hlas.

"Kdo by řekl, že ty, laskavé Slunce, dopustíš, aby se kvůli tobě někdo trápil?! No nevrť svojí zlatou hlavou, je to tak. To sis myslelo, že ty nádherné kapky, které na tebe vždycky čekají v trávě a na pavučinách, se tam objevují jen tak samy od sebe? Jen chvilinku počkej a setkáš se s někým, kdo tě už hodně dlouho touží poznat."

To už se přihnal Déšť a rybník dodnes tvrdí, že v té chvíli jakoby mezi Slunce a Déšť udeřil hrom. Slunce bylo tak okouzleno modrošedým zasněným pohledem Deště a Déšť se natolik zamiloval do slunečního šťastného zlatého smíchu, že zapomněli na celý svět a z jejich nespoutané radosti vznikl oblouk, hrající těmi nejkrásnějšími barvami - duha.

Od té doby na sebe čas od času Sluníčko a Déšť čekávají a z jejich vzájemné lásky se na nebi objeví duha.