XVIII století

Upozorněni: Dílo je celkem dlouhé, má VII částí o několika slokách Ale, aspon doufám, stojí za to (mně se líbí) (ale komu se nelíbí, co sám napsal?) :-) Směle do čtení!

 

I.

 

Zlatovlasá dívčina běží k jezeru,

zelené oči tůňky a srdcervoucí vzdech

sotva vidí na cestu,

však vane ji sem Amora vzdech.

 

U jezera stojí tmavší muž,

oči, vlasy tmavé, srdce smutní

přijíti by měla už

na schůzku poslední.

 

Hle, nebe chápe

jejich žaly nejsou jediné

na milence slzy slibů kape

„Milý můj, čas kvapem uběhne,

budem spolu zase.

Srdce mé jest tobě jedině.“

 

„Ach, kéž bych tvou víru měl,

tys mladá, kolem plno mužů,

sedm let není žádný pel,

pouze doufat a věřit můžu.“

 

„Miluji tebe, navždy a jedině,

ale strach mám o život tvůj,

zemřít v boji můžeš klidně,

pak by skončil i život můj.“

 

Z vesnice zvuk bubnů letí

to Ondřeje na vojnu volá.

Tak slib a poslední obejmutí,

Vlasta pláče u jezera.

 

II.

 

Čas nepospíchá,

teprv třetí léto jest

a ona již není sama

další okusil její čest.

 

Dlouho zkoušela se vzpomínkou žíti,

však větší bolest ji plnila

a čekání ji nemůže uživiti

proto jinému se slíbila.

 

Celou zimu, jaro byli spolu

teprv v létě se mu cele oddala.

Však sotva přišla domů

lehla a tři noci plakala.

 

„Snad mi odpustí můj Ondřej,

matička i tatíček jsou mrtvi

bratr jest nemocen

potřebuji peníze a starat se o něj,

kdož by mi byl pomocen?

Ach, já nešťastnice,

raději bych zemřela

než-li zradit jeho srdce,

však bída mne dohnala.“

 

Tak tedy s Šimonem byla,

prvý rok, druhý rok,

sebe nenáviděla, jej litovala,

byl lásky k ní otrok.

 

Šťasten z krásné ženy své

a pln dle něj naplněné lásky

„Postarám se o vše tvé

bratra k nejlepším lékařům pošlu

neměj žádné vrásky.“

 

Tak tedy uběhlo léto další,

bratr byl pryč

ona stále bohatší

a zvykla si na přepych.

 

Její srdce stalo se kámen,

zelené oči již neznaly slzy,

tvář radost, tělo život,

ruce práci, rty úsměv –

se vším byl amen.

 

Byla temnou postavou v davu,

stála ve stínu slunce,

měla neustále svěšenou hlavu

a hebké, opečované ruce.

 

III.

 

Dny v týdny měnily se,

ty týdny v měsíce,

nevěděl, co děje se,

na ni se těšíce.

 

Sedm let je věru moc,

však ve Vlastu věřil,

v lásky jejich moc

snad proto jen přežil.

 

Co nápisů v hlínu vepsal,

co tajných mužských slzí prolil,

to by nikdy nepřiznal

a na návrat se těšil.

 

Hle – psaní letí. Konečně!

Od nejvyššího generála.

Už spěchá domů ke slečně,

aby zas v náručí jej ohřála.

 

Cestou stokrát jetou se vrací

k trysku nutí oře svého,

vzpomíná, v lásku věřící,

že dočká se obejmutí věrného.

 

Věru, sedm let není málo,

za tu dobu se mnoho změní.

A co při návratu čekalo?

Jaké překvapení!

 

Stál v stínu stromů

oči na ni upřené

nemohlo uvěřit tomu

jeho srdce nevinné.

 

Byla v šatech z kašmíru

pohled její studený byl

a ten muž, teď jeho ctí.

Kéž bych vůbec nežil.

 

K jezeru jejich běžel

kde tolik spolu prožili.

Už není jejich, žel,

Snad podřezat si žíly?

 

Myšlenky zdrcující a plačtivé

v hlavě se rodily

„Milovaná, jak jsi jen mohla?

Zapomělas, co jsme si slíbili?“

A takhle trpěl v nocích mnoha.

 

IV.

 

Dny ubíhaly, slunce se smálo

a opět zlatilo se v polích,

městečko malé se znovu naplnilo

a lidé se setkávali na trzích.

 

Toť byl začátek nového léta

nových nadějí a života smyslů

smích ozýval se ze všech koutů světa

byl to dar, dar od bohů.

 

Jen jeden muž léto nepřivítal.

Jeho dům temný byl.

Každý se tomu místu vyhýbal

a fámy o něm rozšířil.

 

A tak i k jeho Vlastě

se tato zpráva dostala,

že Ondřej jest zpátky v městě.

Jak přibitá stát zůstala.

 

Tu znovu krev zaproudila

jejím trpkým srdcem z ledu

a slzy vehnala

do očí, co neznaly již něhu.

 

Vprvu rozběhnouti se chtěla,

aby lásku svoji přivítala..

..a objímala a líbala a milovala..

včas se však zarazila.

 

Není přeci dávno mladá

pro nevhodné chování.

Je již –leč bez lásky- vdaná,

a tak vrátila se domů k rouhání.

 

Opět kámen na tváři

a koutky svěšené

žel – život jejich vynáší

a ruce nemá udřené.

 

V.

 

On seděl ve svém pokoji

s ním jen ticho, prázdno, tma

chtěl jít ven a vidět ji.

Ano, tohle udělá.

 

Šli proti sobě,

každý v hloubky ponořen,

pak stáli, on ku osobě,

jak nyní jevila se,

pro něj nejkrásnější z žen.

 

(Ondřeji!!) „Hle, Ondřej,

tak jsi opět tu?

Živ a zdráv.“ (Obejmi jej)

(Nemohu!!) „pěkný den ti přeju.“

(a pořád tě miluju)

„Vlasto,“ (Lásko má!)

„jsem rád, že tě vidím.“

(avšak cos mi udělala,

 ti nikdy neodpustím)

„Tak..se měj krásně,

musím se vrátit domů.“

 

A odešla, jakoby spěšně

Ondřeje nechala ve stínu stromů.

Stál takto ještě dlouho,

dokud mu i samo nebe

svoji černotou nenapovědělo,

že pomstít musí sebe.

 

Jeho oči pro teď cizí

za nimi obrovská bouře

jeho srdce kdysi ryzí

nyní zklamáním a nenávistí řve.

 

VI.

 

Nešel tiše, přímo běžel

ze sebe strach měl,

avšak udělat to musel,

to jediné věděl.

 

Vše, co se odehrálo,

proběhlo mimo čas.

Všude křik a zlo

A slzy v obou z nás.

 

Tupou ranou

končí Šimon

není dokonáno.

Rána druhá

i Vlasta je mrtva.

 

Tak tam stál a mlčel

jen se díval –na něj a na ni.

Cítil prázdno, proto brečel

žádné zadostiučinění.

 

Najednou čas opět běžel

obyvatelé se sběhli k zločinu

byl zajat a odveden.

Necítil nic,

žádnou vinu či nevinu.

 

VII.

 

Toho dne ni vítr vál,

kostela zvon zněl právě

a hloupý lid se shromažďoval,

to schylovalo se k popravě.

 

Z kobky ho vyvedli

postavili na lešení

a kolem krku mu uvázali

jeho kravatu poslední.

 

Naposled oči k nebi stočil

a ani nevěděl,

kdy se mu provaz do krku zaryl,

jen visel, k nebi hleděl.

 

„Odpouštím ti, Ondřeji“

jakoby mraky napsali

a touto poslední nadějí

klid obě duše našli.

Snad jsou konečně svoji

jak oba tolik chtěli.

 

I když jen duší

I když bez těl.

 

-KONEC-

 

 

 

 

---