Pistolník III

                                              Orákulum

Přišel k oltáři, chvíli vedle něj postál, souvislé přemýšlení teď bylo skoro nemožné. Zuby mu připadaly v hlavě cizí. Svět byl příliš plný světla. Vyšplhal na oltář a lehl si na záda. Jeho mysl se měnila v džungli plnou zvláštních myšlenkových rostlin, které nikdy dosud neviděl a neměl o nich ani tušení, vrbová džungle, která vyrostla kolem meskalinového pramene. Nebe bylo voda a on nad ní visel. Ta myšlenka mu způsobila závrať, která mu však připadala vzdálená a nedůležitá.

       Napadl ho verš ze staré básničky, tentokrát to nebyla dětská říkanka, ne; jeho matka se bála drog a jejich nezbytnosti; tento verš přišel z jednoho Doupěte na severu pouště, kde lidé stále žili mezi stroji, které obvykle nefungovaly ... a které občas lidi požíraly, když fungovaly. Ty verše se mu přehrávaly zas a znova, připomněly mu (zdánlivě nesouvisle, jak je typické pro meskalin) sněžení v kouli, kterou jako dítě měl, tajemné a napůl fantastické :

       Tam, kam už lidstvo nedosáhne,

       je kapka pekla, je cosi divné ......