Liduprázdný obraz

Leželi na břehu jezera. Lehounký vánek nepatrně čeřil hladinu. Nebe se modře zrcadlilo a zlatavý disk slunce právě vyplul zpoza zlověstného bouřkového mraku. Teplo zalilo jejich nahou kůži, kde se ještě leskly krůpěje vody po dešti. Kapičky pomalu stékaly po štíhlých tělech do trávy. Některá stébla byla polámaná a pár květů opadalo. Okvětní lístky se nalepily na snědou tvář jednoho z nich. Nestíral je. Byly tam jako roztomilá ozdoba ... Kolem líně poletovalo pár much a tu a tam některá sedla na ruku, která objímala nádherně tvarovaná ramena světlovlasého mladíka. Jemu se ve tváři zrcadlila radost a údiv a oči nepřítomně hleděly do havraních vlasů jeho druha. Zvedl se silnější poryv větru, poslední záchvěv odcházející bouře. Odehnal dotěrné mouchy, rozčechral havraní vlasy, zapletl je do trávy a zchladil dosud rozehřátá těla. Pak zaševelil v listoví osiky a vyplašil už tak bouřkou vyděšeného zajíce. Ten vystřelil a bleskově proběhl kolem propletených nohou sličné dvojice. Ani to s nimi nepohnulo. Stále leželi tam, kde dopadli. Dál nehnutě drželi jeden druhého. Byli úplně tiší. Nedýchali, ale snad jen na chvíli  zatajili dech nad divem, jakým je letní den po bouřce ...