Poslední tanec Rokového klubu

Častokráte jsem přemýšlel, stav v davu nad sílou a slabostí.

 Prošel dveřmi do klubu. Techno se marně snažilo přebuzenými reproduktory vyrazit neexistující dveře. Zvuk se lámal o dřevěné stoly a lavice a smetl hovor lidí do občasných výkřiků na různé intenzitě pocitů. Bar po levé straně, kratší chodba, parket a ke konci malé hnízdečko ve tmě pro feťáky. Pár prášků bylo položeno ledabyle na stole a lákalo k pokušení.  Místnost mu připadala nehybná, přestože byla plná lidí. Včetně ošpendlíkovaného pankáče, který se s ním pokusil vyjít ven.

 

 Muž zůstal stát metr od dveří a v hloučku vyhledal tváře známých. Bílá tílka osvětlená fialovou trubicí vrhala jas na vypracované svaly a krátké účesy. Místní honorace.

 

 Naklonil se přes pult, dotýkajíc se ucha barmanky.

 "Uteč."

 Ta se jen nechápavě podívala.

 "Cože?" snažila se překřičet hudbu.

 Muž pokývl hlavou a upažil.

 

 Hlaveň Ingramu se dotkla týla jednoho týnejdžra a za okamžik její roli převzala kulka, ta se však ihned schovala do zdiva. Zatímco nábojnice opisovala půvabný let na špinavý koberec některým lidem začalo docházet, že šampaňské práská jinak. Dívka, která stále vedle mladíka kupodivu nezačala křičet, jen vytřeštila oči a krok zpět jí vedl k východu. Žena za pultem také pochopila svou šanci. Ingram se přemístil od pozvolna se snášejícího mladíka k mužům v tričkách. Hudba neumlkla, dál se snažila zapudit do pozadí krvavé fleky na zdi. Jako by se na okamžik čas zastavil........................ a začal odkapávat s prvním řevem neznámého děvčete. Dva výstřely umocněné uzavřeným prostorem ochromily přítomné, kteří se kryli podobní nešťastným krtkům na pevné podlaze lopatičky ni krumpáčky nemaje. Muž s bradkou zavrávoral a dalším krokem usedl na lavici. Na břichu jen malé dírky jako špatně zaštupované starou mámou a vzadu otvory pro vkládání jídla na místo bývalého žaludku. Největší předností a největší nevýhodou M10 je její kadence. za jeden a půl vteřiny utichl hluk plného zásobníku. A pronikl tich vzlykům umírajích. Muž z ochranky pocítil svou příležitost, sledujíc teď již jen prázdný obal na náboje kopírující gravitační zákony. Stačily tři kroky a mohl by mu vyrvat zbraň z rukou. Teď však místo pohybu jen vidí hlaveň Glocku nepříjemně zblízka a teď... už nic.

 Svět, jakoby se hýbal v křečích. Čas pulsoval. Na výstřel se zastavil, rozběhl, zastavil, prolnul. Chvilka, věčnost, zvuk se drtí svou vlastní důležitostí. Náhle.

 

 

 

 

 

 

 Klid?

 

 

 

 

 

 Ticho?

 

 

 

 

 

 Lidé spěchající k východu.

 Uprostřed těl muž.

 

 

 

 On ví.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Však ostatní nikoliv.

---