Úroveň patnáctá – Zkus napodobit své druhé já

Další den jsem zase jel k akademii. Tiše jsem si z auta představoval, jak budu postupovat dál. Na nic jsem nemohl přijít, což se mi zrovna často nestávalo. Mísit se mezi ně jako den před tím se mi zdálo úplně zbytečné. Jak tak sedím v autě a přemýšlím, přihrála mi zvláštní náhoda člověka, kterýho jsem v tuto chvíli fakt ocenil. Otevřeli se dveře u spolujezdce a nastoupil Scott. Zaraženě jsem se díval, jak zavírá dveře až do doby, kdy řekl: „Zdar Rone.“ „Ale, ty nejsi Ron. Tak to sorry.“, řekl, když se na mě podíval. „Zůstaň sedět Scotte. Potřeboval bych si ujasnit pár věcí.“, řekl jsem chladným hlasem. „Ne dík, já musim jít. Spletl jsem si auto. Ron má stejný.“, vysvětloval Scott. „Já vim, Scotte. Ron Berger je ale támhle u kašny se svojí Russel.“, řekl jsem a ukázal na nádvoří. „Tak moment. Odkud znáš moje jméno a odkud znáš ty dva ?“, uvědomil si několik nesrovnalostí Scott. „Kdybych ti měl říkat všechno a popravdě, strávili bychom tady zbytečně moc času, navíc asi těžko bys to pochopil.“, řekl jsem a nastartoval. „Počkej, počkej. Já nikam nejedu.“, protestoval Scott a začal otevírat dveře. „Něco bych od tebe potřeboval. Dlouho tě nezdržím.“, řekl jsem s minimálním vzrušením. Scott se ohlíd. „Tak dobře. Co potřebuješ.“, řekl Scott a vypadal docela vstřícně. „Ron je tvůj dobrej kamarád, je to tak ?“, řekl jsem, abych si ujistil a osvěžil základní fakta. „Dá se to tak říct.“, přisvědčil Scott. „Fajn. Řekni mi prosím tě jenom tohle. Jak na tom jsou teď Ron s Russel ?“, řekl jsem. „Myslíš jejich vztah ?“, ujišťoval se Scott. Přikývl jsem a netrpělivě očekával odpověď. Scott se zamyslel. „Abych řekl pravdu, proslýchá se, že to už není, co to bývalo. Víc ale nevím. Ron se mnou o tom už hodně dlouho vůbec nemluví.“, řekl Scott. „Dobře. To je všechno, dík.“, řekl jsem. Scott se na mě naposledy měřivě podíval, potom vystoupil z mého auta a odešel. Byla to tak obrovská náhoda, že vlezl ke mně do auta, až jsem v tom hledal nadpřirozenosti.

Ještě ten den jsem vyrazil za Kidem. Měl jsem takovou zvláštní potřebu mu to sdělit. „No tak si mluvil se Scottem, ale já v tom nějaký skrytý skutečnosti tedy nevidim.“, vyjádřil se s nulovým nadšením Kid, „Co v tom vidíš ty ?“ „Já ? Když to Ronovi klapalo, neměl jsem jedinou šanci na úspěch.“, zmínil jsem svůj názor. „A teď si myslíš, že máš ? Tak to ti řeknu, že nemáš. Chápeš ? Neznamená to, že když jim to trošku začalo skřípat, a to dokonce ani nevíš jistě, protože se o tom pouze mluví, máš šanci. Podle mě jsi tam kde si byl. Chápeš, že se pořád vůbec neznáte ?“, řekl Kid. „Tak to je možná zásadní omyl. My se totiž známe. Já znám jí a ona mě. Jenom to v ní musím nějak probudit.“, stál jsem si za svým názorem. „Dobře, dobře. Můžeme na tom zkusit stavět, když si to tak přeješ.“, začal ustupovat Kid. „Nepřeju si to. Trvám na tom. Už jsem ti to říkal. Řídím se citem. Už se nenechám unášet stereotypním životem.“, řekl jsem radikálně. „Fajn. Tak mi řekni, jak začneš ? Co ti říká tvůj cit ?“, ptal se Kid trošku rejpavým tónem. „Musím to udělat podobně jako Ron, když jí balil. Náhodné večerní setkání v nějakém podniku. A musí tam bejt sama. Tam jí oslovím a připomenu jejímu podvědomí, že jsem ta nejlepší verze její lásky.“, dokončil jsem. „Úchvatně dojemné.“, zasmál se Kid, „A můžeš mi říct jak tohle všechno uděláš ? Nemyslíš si, že už si pleteš svoje alternativní konce s realitou ? Uvědomuješ si, že Ron v jejich krizi nedovolí, aby někde byla sama bez něj ?“ „Tohle všechno beru na vědomí a dokonce už vím jak to provedu. Budu potřebovat tvojí pomoc, Kide.“, řekl jsem. Kid se na mě podíval a zklidnil svůj výraz. „Můžeš se mnou samozřejmě počítat, Nicku.“, řekl a mě se skutečně ulevilo. Ve skutečnosti jsem potřeboval ještě jednoho člověka do téhle hry. Byla to Billie. …

Vše bylo domluveno. Plán byl jasný mě, Billie i Kidovi. Teď ještě aby to vyšlo. Můj úkol byl jasný. Billie měla na starost Rona Bergera. Řekl jsem jí, ať ho zkusí někam pozvat nebo tak něco. Na tomhle to všechno stálo. Pokud by Ron odmítl, museli bychom sestavit jiný plán. V případě úspěchu měl potom Kid zařídit, aby Russel vůbec někam šla, abych jí měl vůbec šanci někde potkat. Věřil jsem, že to zvládne. I Billie jsem věřil. Byla to ve skutečnosti okouzlující dívka, který peníze nevlezly do hlavy jako některým jiným. Sám jsem si později říkal, proč jsem si s ní vlastně něco někdy nezkusil. To bylo ale v tuto chvíli jedno. Billie měla jen jednu nevýhodu. Nedokázala tak improvizovat, jako jsme to dokázali mi dva s Kidem. Dokázala se chovat přirozeně, to je pravda, ale přetvářka jí dělala problémy. Proto jsme jí s Kidem museli na její náročný úkol připravit. V jednu chvíli už jsem si říkal, že mě pošle i s mým plánem k čertu. Neudělala to, za což jsem jí vděčný. Vymysleli jsme s Kidem originální seznámení Billie s Ronem. Vzhledem k časové tísni samozřejmě. Počkali jsme na den, kdy před školou čeká Ron na Russel. Ve většině dnech to je opačně, protože Ron má trošku horší rozvrh přednášek. Billie měla za úkol jít k němu až tam bude stát sám a polejt ho Colou. Potom se mu měla omluvit a pozvat ho někam. Dobrej plán až na tu Colu. To byl Kidův nápad, mě to přišlo od začátku trošku ujetý, ale Kid mě ujišťoval, že to vyjde. „Cola dokáže udělat slušnej bordel na bílejch hadrech, to mi věř.“, argumentoval. Vzhledem k Ronově obvykle světlé košili, uznal jsem tedy jeho nápad s Colou i z toho důvodu, že jsem na nic lepšího nepřišel.

Koupil jsem Billie umělohmotný pohárek s Colou a zahájil první bod našeho plánu. Billie ho vzala a namířila si to přímo k  němu. Tolik se soustředila na to, aby ho správně polila, že udělala chybu. Zaklínil se jí podpatek mezi dlažební kostky a ona klopýtla. Jenže jak padala, všiml si toho Ron. Jako galantní muž přiskočil a pokusil se jí chytit, aby neupadla. To se mu podařilo, ale sprše Colou neunikl. Dostal zásah přímo do obličeje, zavrávoral a ustlal si v kašně. Kid se mohl zbláznit smíchy. Bylo to jak vystřižený z němé grotesky. Mě tolik do smíchu nebylo, protože jsem netrpělivě očekával co jí na to Ron řekne. Kid samozřejmě ležel smíchy na zemi. Billie podala Ronovi ruku, aby mu pomohla z kašny. Když ho vytáhla, dali se do řeči. Mluvili poměrně dlouho a na tu dálku se přesně nedalo určit o čem. „Už končila přednáška, Russel tam bude za chvilku. Billie by si měla pospíšit.“, řekl Kid s pohledem na cibule po dědovi. Potom se rozloučili a Billie odcházela směrem k nám. Ron se za ní zálibně koukal. „Otoč se taky, Billie.“, šeptal jsem si pro sebe. Otočila se a znovu si zamávali. Na celkem slušnou dálku. „Možná bychom si mohli najít uplatnění v seznamovací agentuře, Nicku.“, řekl Kid, když to viděl. Už jsem ho moc nevnímal. Věděl jsem, že první, asi nejdůležitější, bod vyšel. „Jak to šlo ?“, ptal jsem se Billie v autě. „Jako po másle.“, usmívala se. Co víc: usmívala se pořád. „O čem jste to tam tak dlouho diskutovali.“, zeptal se Kid a upřímně řečeno, vzal mi tu otázku přímo z jazyku. „No já si myslím, že do toho už vám pánové ani nic být nemusí. Svůj úkol jsem splnila, je to tak, Nicku ?“, řekla Billie a mě to bylo jasný. „Řekni, Billie. Že na tebe zapůsobil.“, řekl jsem. „Asi ano. Netušila, že může mít takový charisma, když začne mluvit.“, přisvědčila Billie a pořád se usmívala. „Teď je řada na tobě, Kide.“, řekl jsem, „Na kdy sis to domlivla, Billie ?“ „Zítra večer v Dance Baru.“, řekla Billie. Viděl jsem jak Kidovi probíhá hlavou myšlenka: „Takovej pajzl.“ „To znamená, že ty svůj zítra úkol musíš provést zítra někdy časně, Kide.“, řekl jsem. „Proč až zítra ?“, zeptal se Kid. „To je jednoduchý. Ron ještě musí Russel říct, že zítřejší večer spolu nestráví, protože už něco má. Na to by mu měl zbytek dnešního dne stačit.“, vysvětlil jsem.

Jak už jsem řekl, na řadě byl Kid. Věřil jsem, že si poradí, takže jsem s ním žádný postup nekonzultoval. Když jsem se ho ptal, jestli to zvládne, řekl jen: „Nech to na mě.“ Takže jsem to opravdu na něm nechal. On potom přišel a jen řekl: „Dnes večer v Baru Millenium. Náhodné setkání. Víc vědět nemusíš.“ Takhle jsem si to představoval. Práce na téměř profesionální úrovni. Chyběla jen dokumentace. Dance Bar byl naštěstí od Baru Millenium přes půl města, takže jsem se moc netrápil myšlenkou, že se s Ronem potkám. Pro jistotu jsem Billie řekl, aby tam za žádnou cenu nechodili.

Na řadě byl třetí bod plánu, který jsem musel obstarat já. Vzpomněl jsem si na Ronovu taktiku extrému, kterou mi kdysi Scott tolik popisoval. Mám na mysli, jak se Ron oblíkl podle poslední módy, udělal ze sebe jinýho člověka a zavolal jí, že jí chce vidět. Podobný záměr jsem měl já. S penězi problémy nebyly. Vybral jsem si jeden vyhlášenej obchod, vzal jsem s sebou Petera, o kterém jsem se domníval, že dokáže vystihnout to, co by mě zvíraznilo a vyrazili jsme nakupovat. Oblékl jsem se kompletně od hlavy až k patě. Když jsem vylezl z kabinky, Peter na mě chvilku čuměl a potom dodal: „Seš boss.“ Byl jsem spokojený. I mě samotnýmu se to líbilo, takže nebylo co řešit a já zaplatil nechutnou sumu. Doma jsem strhal všechny přebytečný letáky a vymódil se. Přiblížila se šestá hodina večerní a já vyrazil ve svém BMW směrem k baru Millenium. Cestou jsem se ještě stavil pro Kida i Petera, kteří trvali na tom, že si tuto akci nenechají ujít. Nechtěl jsem jim bránit. Zaručili se, že mi do toho nebudou kecat, i když jsem cítil, že to možná budu potřebovat. „Víš, Nicku, možná bys měl vědět, jakým způsobem jsem Russel přesvědčil, aby přišla. Nejsem totiž jediný člověk, který to ví.“, řekl Kid po cestě. Prudce jsem zabrzdil a otočil se na něj. „Mluv.“, zbystřil jsem. „Ví o tom jedna holka od nich ze třídy. Uspořádala na dnešní večer dámskou jízdu. Zaručila se, že to nikomu nepoví. Russel samozřejmě půjde taky.“, řekl Kid. „Chceš říct, že ta holka ví o mém plánu ?“, chtěl jsem se ujistit. „Tak nějak.“, dokončil Kid. „Myslel jsem si, že v tom bude háček.“, řekl jsem, „Proč si mi to řekl až teď ?“ „Kdybych ti to řekl dřív, tak bys mě zabil a všechno překopal.“, odpověděl Kid a měl pravdu. Opravdu bych to udělal. Teď už se s tím nedalo nic dělat. Alespoň jsem měl motivaci, že to musím opravdu udělat. Do baru jsme přijeli poměrně za včasu. Kid našel nenápadné místo v temném koutě, což jsem shledával jako dobrý plán. Uplynulo prvních deset minut. Rozhodl jsem se pro malý aperitiv. Zvedl jsem se a šel pro drink. Zaplatil jsem a pomalu zvedl sklenice z baru, abych je odnesl ke stolu. V tu chvíli jsem to ucítil. Zkoprněl jsem. Pomalu jsem se ohlídl ke vchodu. Byla tam, ve vší parádě. V tu chvíli ve mně opět explodovala nálož, která vysílala ochromující signál do všech částí těla. Začal se mě svírat žaludek a hrdlo a neposlouchali mě nohy. V tu chvíli mi někdo vytrhl sklenice z ruky a probudil mě z transu. Byl to Kid, který mě okamžitě odtáhli ke stolu, kde jsem si sedl. Zmohl jsem se jen na: „Panebože.“ „Je to horší než jsem si myslel.“, okomentoval to Kid skromně. „Co se sakra stalo.“, začal vyzvídat Peter, kterého tato zkušenost trošku rozhodila. Zalistoval jsem ve slovní zásobě a vysvětlil mu to slovem: „Ježíšikriste.“ Nechtěl jsem bejt sprostej. Šlo to samozřejmě vyjádřit i jinak. Zatímco jsem se dostával z nejhoršího, usadila se Russel u baru. „Prober se, Nicku.“, polokřičel na mě Kid. „Já bych rád. Já bych strašně rád.“, zakoktal jsem a lapal po dechu. „No dokážeš to pochopit, Petere ? Von s ní před pár měsíci chrápal a teď se na ní nevydrží ani koukat.“, podotkl Kid a napil se ze sklenice, načež dodal: „Příšerně hnusný ovoce.“ Peter to nijak více nekomentoval. Je fakt, že mě tím Kid trošku vyburcoval. „Řeknu ti jednu věc, kterou jsem si díky tobě uvědomil a kterou jsem začal preferovat. Vezmi svůj život do vlastních rukou.“ Potom kývl na Petera, oba se zvedli a odešli. Nechali mě u stolu úplně samotnýho. Hlavou mi zněla ta Kidova věta a dodávala mi sílu, jí vyplnit. Najednou z ničeho nic, mi bylo fajn. Všechna ta zvláštní bolest zmizela a já se rozhodně zvedl od stolu. Naposledy jsem se zhluboka nadechl a zamířil si to k Russel. Nahodil jsem ten nejpřirozenější obličej, který v tu chvíli šel. Opřel jsem se o bar přímo vedle ní. Dělal jsem nejdřív, že jí vůbec nevidím, až po chvilce jsem si jí jakoby všiml. „Ahoj Russel.“, řekl jsem. Otočila se na mě. „Ahoj.“, měřila si mi pohledem, který prozrazoval, že si až tak moc nevybavuje naše krátká setkání. „Pamatuješ ?“, nahodil jsem. „Myslím že jo. Ty seš ten kluk co byl převčírem v tom baru.“, řekla Russel, ale očividně jí vypadlo moje jméno. Bar se začal pomalu plnit nově příchozími. „Nick.“, napověděl jsem jí. „Jo, Nick. Jasně, už si vzpomínám.“, řekla. Nechtěl jsem přerušit rozhovor, který by za normálních okolností tady asi končil. „Je tu Ron ?“, zeptal jsem se, jako bychom byli nejlepší přátelé. „Ne, není. Musel dneska odjet s tátou z města.“, řekla jakoby tomu věřila. Její odpověď mě překvapila. Myslel jsem si, že jí Ron řekne pravdu nebo alespoň částečnou pravdu. Neřekl. Vymyslel si něco jiného. Cesta se začala příjemně otevírat, i když jsem si uvědomoval, že je potřeba ještě hodně pracovat, než se povede alespoň půl věcí, které jsem opravdu potřeboval. „Co piješ ?“, zeptal jsem se. Russel se opět podívala. „Jak vidíš, tak nic.“, odpověděla. Konečně jsem v ní viděl tu Russel, kterou jsem znal z Nové reality. Byla to ta Russel, co měla na všechno zvláštní, osobitou a hlavně nečekanou odpověď. „No právě. Rád bych tě na něco pozval.“, nenechal jsem se zmást a hrál jsem podobnou hru. Russel se trošku pousmála, ale nic neříkala. „Teď nepřestávej, Nicku.“, říkal jsem sám sobě. Oproti běžným náhodným setkání jsem měl v ruce trumfy, které nemohl mít nikdo jiný. Věděl jsem například co pije, což jsem v tuto chvíli opravdu ocenil. „Dvakrát Martiny.“, ukázal jsem na barmana. Martiny měla nejraději, to jsem si pamatoval. Znovu se podívala a bylo vidět, že nemůže moc kličkovat. Příjemně se usmála a mě se začalo vracet, pro tuto chvíli tolik důležité, sebevědomí. „To je moje oblíbený pití.“, řekla. „Vážně ? Moje taky.“, zalhal jsem. Skutečnost byla ta, že jsem jednou vypil větší množství toho pití a nebylo mi zrovna dobře. Barman přinesl, to co jsem objednal. Předsunul jsem jí sklenici. „Tak na co si připijeme ?“, řekl jsem a pozvedl svojí sklenici. Russel chviličku mlčela. „Vůbec nic mi nenapadá.“, řekla a zase se usmála. „Co třeba na lepší zítřek ?“, nadhodil jsem. „Na lepší zítřek ? Co to znamená ?“, zeptala se. „Je to hodně obecný. Můžeš si pod tím představit co chceš.“, řekl jsem. Ve skutečnosti to byla jen jedna z dalších univerzálních vět, kterou jsem měl nacvičenou ze starých dob. „Tak dobře. Na lepší zítřek.“, řekla. Cinkli jsme si a napili. Začátek jsem měl z krku. Teď se jen chytit a pokračovat. To už bylo horší. Marně jsem hledal cit, který mi řekne jak dál. Jediná směrnice, která mě napadla, byla z mého oblíbeného filmu „Panenky“, kde si při podobné příležitosti ti dva povídali o svých minulostech a problémech. Jenomže na to bylo ještě příliš brzy. Prostě jsem najednou nevěděl jak dál. Naštěstí začala mluvit Russel, což mě celkem překvapilo.: „Co tady vůbec děláš, Nicku ?“ „Jsem tady s přáteli. Potřeboval jsem se trochu odreagovat. Posledních pár dnů pro mě bylo příliš vysilujících.“, odpověděl jsem rozhodně. „Ty nejsi z akademie, že ne. Nikdy jsem tě tam neviděla, kromě posledních pár dnů.“, řekla Russel a měřivě se na mě podívala. „Že by něco tušila ?“, napadlo mě v duchu. Snad ne. „Vlastně jsem na úplně odlišný škole. Ale v poslední době jsem se rozhodoval, jestli nepřestoupím na akademii. Byl jsem si to trošku omrknout.“, zalhal jsem, až mi z toho bylo zle. „Aha. A na kterou školu chodíš ?“, vyzvídala Russel. „Střední škola aplikovaných věd.“, odpověděl jsem popravdě, protože jsem v tom neviděl žádné klady ani zápory. „Opravdu ? To je celkem vyhlášená škola. Klade se tam prej i výtaznej důraz na filozofii.“, řekla Russel a vypadalo to jakoby měla zájem o tohle téma. „To je pravda. Každý ze studentů má mít utvořen vlastní názor alespoň na základní filozofické otázky. To nás učí už od začátku.“, přisvědčil jsem. „Vznik vesmíru a života jako takového ? Věčně zvláštní otázka ‘proč’ ?“ „Přesně tak.“, opět jsem přisvědčil překvapen zájmem. „A co si myslíš ty ? Jakej je tvůj názor ? Přikláníš se spíš k náhodě nebo k záměru.“, naléhala Russel. „Abych řekl pravdu, můj názor stojí na akceptování obojího. Náhoda byl vznik vesmíru. Záměr byl vznik života na naší planetě. Je to trošku kombinovaný.“, řekl jsem a napil se, protože mi z tohoto rozhovoru začalo vysychat v krku. „Zajímá mě to. Ráda bych to slyšela.“, řekla a dopila. „Nejdřív ještě objednám.“, řekl jsem a mávl na barmana. „Svůj názor na tyto otázky jsem začal ucelovat již mnohem dříve, než jsem začal chodit na tuhle školu. Respektuji vědecké vysvětlení vzniku vesmíru. Ale s tím životem je to trochu jinak. Rozhodně nesouhlasím s Darwinovou teorií evoluce. Alespoň ne naplno. Podle mého názoru je lidstvo záměrem někoho cizího.“, řekl jsem a opět se chopil své sklenice. „Vážně ? A jak si na to přišel.“, pousmála se Russel. „Vedlo mě k tomu více faktů. Tak například. Věděla si, že lidský mozek nefunguje celý ? Jen několik málo procent je funkční. Ostatní mozková hmota je nevyužita. Když si do toho zakomponuješ otázku ‘proč‘, začnou tě napadat mnohdy zvláštní alternativy. Mě se nejvíce líbí ta moje. Přirozeně.“, dokončil jsem. Chvilku jsem se bál jestli jsem jí neunudil zbytečnýma řečma, ale nevypadalo to tak. Mluvili jsme dál a dál. Pití nám začalo stoupat do hlavy a my se dostali až ke svému mládí a historii. Tedy přesně tam, kam jsem měl namířeno. Začali jsme samozřejmě zlehka. Školka, první stupeň základní školy a podobně. Pití začalo nebezpečně působit a ke všemu byl v baru těžký, teplý vzduch. „Nepůjdeme chvíli na vzduch ?“, řekla najednou Russel. Samozřejmě, že jsem souhlasil.

Procházeli jsme se ztichlým nočním městem pod nebem plným hvězd. „Otec je vyučený truhlář. Vzali si s matkou půjčku a koupili malý rodinný domek na předměstí. To už je dávno. Žili jsme v něm všichni pohromadě až do nedávna. Otec uplatnil svůj koníček a my jsme lehce přišli k penězům. Teď v tom domku žiju vlastně sám. Otec s matkou si koupili krásný dům ve vilové čtvrti. Otec o ní vždy snil. Do té doby jsem žil obyčejný život. Nechal jsem se unášet během času a bylo mi všechno jedno. Jednoduše řečeno, byl jsem loutka. Potom jsem se začal řídit novým mottem. Vzal jsem svůj život do vlastních rukou a zjistil, že tak lze dosáhnout spousty úspěchů.“, pověděl jsem stručně svojí poslední historii. „Já jsem se narodila do rodiny zbohatlíka. Můj otec zdědil po svém otci velké peníze, které se mu podařilo výhodně investovat. Nikdy mi vlastně nic nechybělo. Nejdřív se kolem mě točili rodiče a později i kluci. Ale já jsem vždy zůstala stejná. Nebavil mě život, který žili moje kamarádky. Jeden den si našli kluka a druhý den se s ním rozešli. Potom dělali, že jsou z toho strašně špatné a hledali útěchu v někom novém. Mě se to stát nemohlo. Nebyla jsem taková. První kluk, kterému jsem na to opravdu skočila byl Frank. Ještě na základce. Chtěl se se mnou jenom vyspat. O nic jiného mu nešlo. Nechala jsem ho a řekla si, už nikdy nic takového. Potom přišel Ron. Spousta holek po něm jela. Ale on chtěl mě. Jeden čas se dokonce povídalo o tom, že se vsadil. Uháněl mě straně dlouho. Skočila jsem mu na to až po dlouhých desítkách měsíců.“, řekla Russel a odmlčela se. Při tom to vypadalo, jakoby o tom chtěla mluvit. Začal jsem já. „Moje největší láska se jmenovala Kelly Bartonová. Měl jsem oči jenom pro ní a po nějakém čase nám to konečně vyšlo. Z ničeho nic si to rozmyslela. Říkal jsem si, že jsem se asi málo snažil. Nevzdal jsem se. Udržovali jsme spolu přátelský vztah, který znovu přerostl v něco víc. Znovu si to rozmyslela. Když to udělala ještě potřetí, řekl jsem si, tudy cesta nevede. Trpěl jsem kvůli tomu depresemi. Dostali mě z toho až přátelé.“, dokončil jsem svůj milostný příběh, který jsem trošku přibarvil, abych donutil Russel mluvit dál o svém vztahu s Ronem Bergerem. „Když jsem s Ronem začala chodit, snažila jsem se ho přečíst. Byl pozorný a na druhou stranu i tajemný. Musím říct, že jsem se do něj opravdu zamilovala. Moje srdce hořelo jenom pro něj. Stupňovalo se to mezi námi velmi pozvolna. Až do tejdne, kdy jsem měla narozeniny. Bylo to letos. Z ničeho nic udělal Ron obrovský krok kupředu. Najednou jsem se s ním cítila nějak jinak, nějak líp. Byl skoro úplně jinej. Ze začátku jsem ho nepoznávala, ale rychle jsem si zvykla. Konečně jsem měla jistotu, že mě opravdu miluje. To jsem do té doby vůbec neměla. Potom to najednou skončilo. Zase se to vrátilo do té fáze, jako to bylo před tím. Od té doby nám to trošku začíná haprovat.“, dokončila Russel. „Už si o tom s ním mluvila ?“, zeptal jsem se trošku drze. „Samozřejmě. Řekl, že si na nic takového nevzpomíná.“, odpověděla. Došlo mi to. To nebyl Ron Berger, kdo jí připravil nejlepší tejden v jejím životě. Byl jsem to já.

„Půjdem si zatancovat ?“, osmělil jsem se, když začal hrát jeden ze série ploužáků. „Chceš si se mnou zatancovat ?“, zeptala se Russel. Kouknul jsem se jí zpříma do očí. „Chci.“, stál jsem si tvrdě za svým. „Proč ne.“, řekla a zvedla se ze židle. Protancovali jsme celou sérii. Nechtělo se mi od ní. Zahlédl jsem Kida u baru. Gestikuloval, že mi fandí. Mrkl jsem mu jako odpověď. „Možná bych jí měl s Kidem trochu seznámit.“, napadlo mě. Když série skončila, zavedl jsem Russel za Kidem a představil je. Tentokrát oficiálně. Russel řekla, že si vzpomíná a Kid řekl, že ho těší. Společně jsem sobě i jim objednal pití. Čas ubíhal a my se rozhodli odejít. Doprovodil jsem Russel domů, aniž bych dal jakkoliv najevo, že vím kde bydlí. „Myslíš, že bys mi mohla dát své telefonní číslo ?“, řekl jsem nesměle. „Vždyť už ho přece máš, Nicku.“, řekla, čímž mě opravdu zaskočila. Došlo jí to. Už věděla kdo jsem. Věděla, že jsem jí před časem volal a určitě jí došlo, že jsem nebyl schopen slova. Ale dala mi šanci. Dnes večer. A já věřil, že jí dokázal využít naplno. Nic jsem neříkal. Nevěděl jsem co mám říkat. Potom se ke mně naklonila a políbila mě na tvář. „Byl to hezkej večer, Nicku. Díky.“, řekla, otočila se a odešla do domu. Stál jsem tam sám ještě několik minut, než jsem odešel. Ještě ten večer jsem se vrátil do baru za Kidem a řekl mu detaily, o kterých jsem se domníval, že je může slyšet. Potvrdil mi moji domněnku. Ale zároveň mě upozornil, že jsem ještě zdaleka nevyhrál. To jsem věděl. Možná jsem se pro její podvědomí stal někým, kdo jí je povědomý, ale ještě jí nemohlo dojít, že jsem to já: Druhé já Rona Bergera.

Úroveň šestnáctá – Soudce Osud

„Asi jsem se zamilovala.“, řekla mi Billie druhý den. „Prosím ?“, byl jsem zaskočen. „Ron je tak…“ „Počkej !“, přerušil jsem jí, „Zamilovala ses do Rona Bergera ?“ „Asi jo.“, přisvědčila s úsměvem. Zapřemýšlel jsem. Z jedné strany mi to vyhovovalo, protože tu byla šance, že mi tím dá Ron mnohem větší šanci. Ale ze strany druhé jsem nyní věděl o Ronovi i jeho stinné stránky, které mi včera řekla Russel. A já nechtěl, aby tak skvělá holka, jakou bezpochyby Billie byla, byla zklamaná. „Rozmysli si to Billie.“, řekl jsem jen. Ujistila mě, že to určitě udělá.

Znal jsem jasně pravidlo s telefonováním holce hned druhý den. Přesto jsem ho porušil. Nešlo to vydržet. Vytočil jsem její číslo a dal si k uchu sluchátko. „Prosím.“, ozvalo se. „Ahoj. Tady Nick.“, řekl jsem. „Nick ? Copak neznáš to pravidlo ?“ „Jaké pravidlo ? Myslíš to s tím voláním holce druhý den ?“, řekl jsem. „Přesně to mám na mysli.“, odpověděla a rozesmála se. „Víš, proč volám ?“, položil jsem hádanku i přestože jsem věděl, že to není vhodný. „Možná. Ale radši se necham podat.“, řekla. Bylo ticho. Ne moc dlouho. „Mohl bych tě dneska vidět ?“, vypravil jsem ze sebe konečně. „Viděl si mě přece včera.“, řekla. Na tyto odpovědi jsem byl zvyklý. Věděl jsem, že je nemyslí až tak vážně, jak je říká. „To je pravda.“. přisvědčil jsem a víc nenamítal. Zase bylo ticho. „Dobře. Kdy a kde ?“, řekla konečně. „Stavím se pro tebe třeba za hodinku.“, namítl jsme. Neměla nic proti. Hodil jsem na sebe to nejlepší, udělal si odvážný účes a nasadil černý brejle. Ve zbylém čase jsem trošku oprášil svůj vůz, aby byl připraven na dokonalou projížďku. Russel mě už čekala. Rozhodl jsem se, že se jí připomenu jak nejlíp to půjde. To že jsem jí potřeboval vidět, bylo jasné. Její přítomnost jsem psychicky potřeboval, ale zároveň mě její pohled doslova zabíjel. „Kam mě vezmeš.“, řekla, když nastoupila do auta se sklopenou střechou. „Kam budeš chtít.“, odpověděl jsem. „Nechám to na tobě, Nicku. Tys mě vytáhl ven, tak se čiň.“, řekla a bylo vidět, že si stojí za svým. Bylo jasné, že musím najít kompromis. „Dobrá. Tak to uděláme tak, že já něco vymyslím a ty taky.“, řekl jsem. „To je fér. Můžem si třeba někam sednout ?“, namítla. Souhlasil jsem. Vzal jsem jí do její oblíbený restaurace. Nebyla ani tak drahá, jako dobrá. Věděl jsem bezpečně, že tam Russel ráda chodí. Byla překvapená, když jsem tam zastavil. „Můj oblíbený podnik.“, řekla tlumeně. Co jiného jsem mohl říct než: „Můj taky.“ Dali jsme si malý dezertík a něco málo k pití. „Teď, jestli dovolíš, navrhnu způsob zábavy já.“, řekl jsem. Souhlasila. Nastoupili jsme do auta a odjeli do sportovního centra. Jednou v Nové realitě jsem tam s ní byl. Ani nevím jestli jsem se o tom zmínil. Snad jedině tam jsem mohl jejímu podvědomí opravdu dokonale říct: „Jsem to já.“ Začali jsme něčím lehčím a zvolili jsme minigolf. Potom dál přes střelbu až k tenisu. Možná si řeknete, že je to trošku divný rande. Dělal jsem jen to, na co od mě byla Russel zvyklá z Nové reality. Den pomalu končil. Zavezl jsem Russel zpět domů. „Fakt jsem se bavila, Nicku. Probudil si ve mně zase tu extrémní chuť do života. Za což jsem ti samozřejmě vděčná. Ale musím ti něco říct. Je mi s tebou docela dobře, ale zapomínáš, že chodím s Ronem. Už dlouho. Myslím, že bychom se neměli takhle stýkat. Každý máme svůj život rozehranej jinak. Připadá mi, že to strašně kombinujeme.“, řekla a vystoupila z auta. „Ještě jednou díky, Nicku. Ahoj.“, dokončila a odcházela. „Počkej.“, snažil jsem se zdržet jí. „Ne Nicku. Prosím. Dej mi čas.“, řekla a mě to celý připadalo jak z klasickýho americkýho filmu. Sklopil jsem hlavu a nechal jí odejít. Chvíli jsem dumal a potom jsem odjel domů. Ještě tentýž večer mě chytla deprese. Dalo se to čekat. Měl jsem jí vždycky, když mi připadalo, že sem Russel lhostejnej.

Nebylo mi vůbec dobře. Místo školy jsem zůstal doma. Nedal jsem nikomu vědět co se děje. Chtěl jsem se z toho dostat sám. Vypadalo to, že to nepůjde. Byla to taková bolest, že jsem neměl ani sílu usnout a přespat to. Odpoledne se ozval domovní zvonek. Šel jsem otevřít. Byl to Kid, kterej se přišel podívat co se se mnou děje. Všechno jsem mu popořadě řekl. Neviděl to tak černě jako já. „Copak ti to nedošlo ? Povedlo se ti to. Probudil si v ní druhýho Rona Bergera, kterýho měla nejradši. Sama ti to přece řekla.“, řekl Kid. „Mě to tak rozhodně nevyznělo.“, odpověděl jsem. „Ať je to, jak je to. Nic si nezkazil. Je to otázka času. Ozve se ti.“, řekl Kid útěšně. „A nebo taky ne. Nevydržím to snad ani další minutu.“, řekl jsem a napil se kafe, který jsem si uvařil před Kidovým příchodem. Bylo už studený. Kid se zvedl. „Já bych řekl, že si udělal Ronovi v Nové realitě moc dobrý jméno. Upevnils tak jejich vztah a teď díky tomu trpíš.“, začal brouzdat po pokoji Kid. „Musí existovat něco, co jí totálně přesvědčí.“, uvažoval nahlas. „Ukaž mi co.“, řekl jsem. „Když to nevíš ty, tak já už vůbec ne.“, řekl Kid a chytil se za bradu. Potom se náhle zastavil u mé vytrýny s knihami. „Co je to za fotku ?“, řekl. „Která ?“, otočil jsem se. Koukal na fotku z lunaparku. To byla ta fotka, která mi zbyla z Nové reality. Byl jsem na ní s Russel. „Jo tahle. Nechápu co s ní ?“, řekl jsem. „Možná máš pravdu. Asi nic.“, řekl Kid. Když ani po další půl hodině na nic nepřišel, rozloučil se a odjel. Uplynul den a nic se nelepšilo. Pořád jsem ležel doma a snažil se nějak vyléčit tu nesnesitelnou bolest. Opět mě navštívil Kid. „Vím jak ti je, Nicku.“, utěšoval mě. „Co mi neseš ?“, zeptal jsem se dotěrně. „Jak si vůbec poznal, že ti něco nesu ? Máš pravdu nesu. Nesu ti novinky. Byl jsem na akademii. Russel se rozešla s Ronem. Tedy vlastně to bylo obráceně. Ron poslal Russel k vodě.“ „Cože ?“, vyskočil jsem. „Ron teď chodí s naší kamarádkou Billie, se kterou jsme ho záměrně seznámili.“, řekl Kid. „Billie jeho city opětuje, to je jasný.“, shrnul jsem. „A co Russel ?“, zeptal jsem se po chvíli. „Nevypadá to dobře. Je z toho celá špatná. Její kamarádka říkala, že probrečela celou noc.“, odpověděl Kid. „Tak to je ztracený. Nedokáže na něj zapomenout. Je mnohem atraktivnější než já.“, řekl jsem. „Myslíš, že bych si mohl půjčit tu fotku ?“, řekl z ničeho nic Kid. „Klidně si jí půjči. Nevím k čemu ti bude.“, odvětil jsem. Kid sebral fotku a odešel.

Následující události znám pouze z vyprávění a dodatečného doslechu. Nebyl jsem při tom, ale vím, že se to tak stalo. Ještě ten samý den, co si u mě vzal Kid fotku, navštívil spisovatele Jacka Ardona. Vyžádal si od něj jeho knížku Nová realita. Nechtěl jí pro sebe. Hned po tom zajel k Russel, jejíž adresu zjistil už dřív ode mě. Zazvonil u jejích dveří, ale nikdo neotevíral. „Ahoj, Kide.“, ozvalo se najednou za jeho zády. „Ahoj, Russel.“, otočil se a uviděl zjevně trápící se Russel. Jak jsem pochopil, rozhodl se na vlastní pěst dokázat Russel, že to není Ron, do koho je blázen, ale že jsem to já. „Hledáš někoho ?“, zeptala se. „Hledám tebe. Musím si s tebou vážně promluvit.“, řekl vážně a bylo mu jedno v jakém je ona stavu. „Chceš jít dál ?“, zeptala se po chvilce. „Ne. Není třeba. Dlouho tě nezdržím.“, odpověděl a přešel rovnou k věci. „Jak se cítíš ?“, zeptal se. „Není mi dobře.“, odpověděla a bylo vidět, že to není téma o kterém by se ráda bavila. „Stejně jako tobě je v tuto chvíli ještě jednomu člověku.“, řekl a snažil se být tajemný. Russel mlčela. Zřejmě si uvědomovala, o kom Kid mluví. „Přišel jsem ti jenom říct, že se z toho dostane. A po té zkušenosti bude schopen přežít prakticky cokoliv. Dalo by se říci, co ho nezabije, to ho posílí. Ale i tak. Rozmysli si, jestli je dobře, aby se z toho dostal.“, řekl Kid a odmlčel se. „Hlavou mi proudí tisíce myšlenek a srdcem tisíce pocitů. Ani jedna nebo jeden z těch tisíce mi neukazuje cestu. Nevím jak se mám zachovat.“, odpověděla a sklopila hlavu. „Něco jsem ti přinesl.“, řekl Kid a podal Russel knížku od Jacka Ardona, kde byla veškerá pravda. Na poslední stránce byla přiložena fotka z lunaparku. „Co je to ?“, zeptala se. „Přečti si to. Pořádně a pokus se pochopit. To co je uvnitř ti, když se pořádně zamyslíš, ukáže cestu.“, řekl Kid. Russel si knihu vzala a přečetla název: „Nová realita.“ „Mám dvě rady. První: Až budeš číst ty řádky snaž se brát, to co se ti snaží říct autor jako danou věc. Jen tím způsobem lze najít cestu ze slepé uličky. Druhá rada: Začni s tím hned. Měj se krásně, Russel.“, dokončil Kid a odešel. Ten den jsem ho já, Russel i okolní svět viděli naposledy. Porazilo ho auto necelou hodinu potom, co odešel od Russel. Jeho údajná poslední slova byla: „Řekněte Nickovi, že víc jsem pro něj udělat nemohl.“ Dozvěděl jsem se to samozřejmě mezi prvními. Rázem jsem ztratil další iluze a můj život se stal jenom šedým ohraným páskem. Nechtěl jsem nikoho vidět. Ani rodiče, ani Billie. Chtěl jsem být sám. Nešlo zapomenout a já hledal východiska. Russel nic nevěděla. Knížku, kterou jí Kid dal přečetla za necelý týden. Nepochopila jí. Když jí ukládala do poličky, vypadla fotka z lunaparku. Podívala se na ní a nevěděla co si o ní má myslet. Vzala znovu knížku a znovu si jí přečetla. Potom si poznatky z ní začala dávat dohromady s fakty jako byli například: „Proč jí dal knihu právě Kid, proč v ní byla tolik záhadná fotka.“ A už vůbec nechápala co má obsah knihy co dělat s ní. Ptáte se jestli jí to došlo ? …

Od Kidovi nešťastné smrti, kterou jsem později nazval obětí, uplynulo mnoho dní. Školu jsem záměrně zameškával. Nedokázal jsem se stejně na nic soustředit, takže jsem raději hledal způsoby udolání psychické bolesti. Jed jedna věc mě uklidňovala i když jen na určitou dobu. Pořád se to vracelo a vracelo. Ale pokaždé když jsem stál na té skále nad řekou a díval se na západ slunce, cítil jsem se líp. Líp než kdy před tím. A abych se vrátil k Russel. Opravdu jí to došlo. Jednou když jsem seděl před západem slunce na skále a díval se dolů, ozval se za mnou známý hlas. „Ahoj Nicku.“ Neotáčel jsem se. Trošku mi to přišlo, že Kid zemřel kvůli ní. Přistoupila blíž. „Můžu ?“ Podíval jsem se na ní a kývl. Sedla si vedle mě do mechu a mlčela. „Chci ti říct, že tý věci s Kidem je mi líto.“, řekla po chvíli mlčení. Znovu jsem se na ní podíval. „Jo. Dík.“, odmlčel jsem se. „Vlastně tady nejsem kvůli tomu.“, řekla a já stále mlčel. „Proč nic neříkáš ?“, řekla najednou. „Chci si pěkně v klidu vychutnat ten západ.“, odpověděl jsem. „Myslíš, Nicku, že by ses o něj mohl podělit se mnou ? Tak jako tenkrát ?“, řekla najednou a mě ve zlomku vteřiny všechno došlo. Před tím mi nepřišlo divný, že je tady. Bral jsem jí jako sochu, ale teď jsem věděl co se stalo. Přesně tak. Pochopila celou tu zvláštní a složitou pravdu. Pochopila, že se mnou prožila týden života místo Rona Bergera. Pochopila všechno. A teď mi to přišla dát najevo. Nepřišla se omluvit, ani neměla za co. Přišla mi říct, že pro ní neexistuje žádné jiné mé druhé já. Jsem jen jeden, nenahraditelný. Každý člověk je nenahraditelný a i tento příběh je toho důkazem.

Slunce začlo zapadat a údolím se rozlilo tradiční červené světlo. Vyměnili jsme si: „Miluju tě.“, a vášnivě se políbili. Až nyní jsem měl opravdu pocit, že mě miluje. A až nyní jsem věděl, že jsem to opravdu já, kdo miluje jí.

Doslov

Asi si teď myslíte, že jsem blázen. Možná jsem, možná ne. To posuďte sami. Vždyť, je něco lepšího, než mít na věc vlastní názor ? Příběh jsem psal s chutí. Poznal jsem, co znamená opravdová inspirace. V příběhu je něco co jsem ovlivnil já a můj soudobí život. Na druhou stranu mě ostatní věci z příběhu zpětně ovlivňovali. Často mi psaní tohoto dílka přivodilo depresi. Vím přesně proč. Vím i proč jsem i po četných neúspěších začal psát znovu od první kapitoly. Člověk má vytrvat. Člověk má mít vytyčený cíl a tvrdě za ním jít. I přes mrtvoly. Dejme si záležet. Svojí budoucnost máme ve svých rukou …

 Milan Ježek 4.12.2002

…a jestli jsem si to vysnil, tak teď čekám, až zazvoní telefon a v jeho sluchátku uslyším tu, která mě vlastně už jen zabíjí. Proč jenom mi nedala šanci, když mě nezná…