Duše v nekonečnu

Měsíční závoj tmavé noci,

rozprostřený nekonečným prostorem

a kolem nebe plné hvězd,

které se ztrácejí v mých očích.

 

Chladivá zem pod zády

a na mých prsou kapky rosy.

Mé tělo se teď stává součástí

té vůkol mne širé nekonečnosti.

 

Přestávám být já

a začínám být sám sebou,

alespoň na tu krátkou chvíli,

kdy jsem zůstal zcela sám.

 

Kolem je ticho, jako v kostele,

když klečím před oltářem,

jako tam, ležím zde,

před tváří boží, zcela otevřený.

 

On mne zná lépe než já sám,

zná mne skrz na skrz.

Je to až k pláči nádherný pocit,

že je tu se mnou, že mě má rád.

 

Lehounký větřík mi ovanul tvář

a rozhoupal obrysy korun stromů.

Bylo to snad jeho něžné pohlazení?

Tolik ho mám rád a on to ví.

---