Hory, láska a rohlíky

„Šedesát rohlíků, deset chlebů, máslo, marmeládu, paštiku a pět šišek salámu,“ máš to napsaný? Zeptala se mě oddílová vedoucí Marcela. Bylo jí asi pětadvacet a měla šestky prsa. To, že to byly šestky bychom my jedenáctiletí kluci jistě nevěděli, kdyby se večer u ohně, kdy už naši vedoucí vypili nějakou tu láhev a na nás dočista zapomněli, nezpívalo: „Marcela má ráda švestky, narostly jí z toho šestky.“ 

            Byli jsme utábořeni na lesním palouku, asi tři kilometry od nejbližšího domu. V noci jsme hráli na indiány, přes den jsme se chodili koupat do rybníka Pohled, který spíše než rybník připomínal špinavou louži s tunami komárů. Spali jsme pod stany a koupali se jednou za tři dny ve vodě ohřátý na kamnech z kuchyně. Ta byla stlučená ze starých trámů, střecha byla z různě dohromady sešitých celt.

Každý den jsme se střídali v tom, kdo pojede do vsi pro nákup, dneska to tedy vyšlo na mě. Musel jsem mít s sebou taky doprovod. Peníze na jídlo přece nemůžou svěřit malýmu klukovi. Tak šel se mnou ještě Láďa s Martinou. S klukama jsme věděli, že Láďa po Martině de. Taky jsme věděli, že i Martina po něm de.

Místo aby mi pomohli s károu, na kterou jsem měl nákup naložit, byli pořád někde v lese. Vozík drncal po kořenech starých borovic a dělal si s mým slabým tělem, co se mu zlíbilo. Drncání vozíku bylo tak monotónní, že jsem si ani nevšiml, že jsem najednou sám. Martina s Láďou zmizeli. „No co, počkám na ně před krámem,“ pomyslel jsem si a snažil se zachovat klid, i když ve mně byla malá dušička.

Nevěděl jsem přesně, kterým směrem mám do obchodu jet, ale cesta byla jenom jedna a tak jsem jel po ní. Pořád jsem se ohlížel, jestli nezahlídnu Láďu nebo Martinu, ale jako by se zem po nich slehla. Nikde nikdo. Začal jsem si pískat, abych si nepřipadal tak sám a aby mi cesta lépe utíkala. Jel jsem kolem lesa nízkých břízek, za nimi už byly vidět první domy vesnice. Mezi břízkami mě něco zarazilo, nějaký pohyb. Zastavil jsem. Vozík jsem nechal na cestě. Trochu jsem se sklonil, abych skrz zelené listy bříz lépe viděl. Asi tak třicet metrů ode mě bylo něco modrého, beztvarého a v pravidelných intervalech se to hýbalo. První co mě napadlo bylo, že zdrhnu, ale moje zvědavost byla silnější.

Vstoupil  jsem do lesa a přikrčen jsem se stále přibližoval k tomu modrému předmětu. Zastavil jsem se, protože jsem najednou uslyšel i tlumené zvuky. Vzdychání. „Určitě tam někdo někoho vraždí,“ napadlo mě, ale ty zvuky mi nepřipadaly stejné, jako když v televizi dojde k nějakému mordu. Zvuky byly čím dál intenzivnější, intenzivnější byly i pohyby toho modrého čehosi. To už jsem byl hodně blízko, jen pár kroků a uvědomil si, že to modré  odněkud znám. No jasně, byl to přece náš oddílový spacák. Ale co dělá tady?

„Jaktože nejsi v krámě, padej vocaď,“ vykřikla na mě rozčepýřená hlava ze spacáku, ve které jsem poznal Láďu.

Na nic jsem nečekal, mazal zpátky k vozíku a indiánským způsobem jsem mířil k vesnici. Po cestě jsem si to konečně začal uvědomovat. Taky mi došlo, že Láďa v tom spacáku nebyl sám. Byl tam s Martinou a dělali děti. Jenom mi pořád nedocházelo, jak se mohli do toho lesa dostat přede mnou. Ale pak jsem si vzpomněl na to, co nám říkala ve škole paní učitelka, že láska hory přenáší. Tak mě tak napadlo, proč tou svou láskou nepřenesli i ten nákup, mohl jsem ještě spát a ne se zbytečně trmácet pro rohlíky.