První rande

Byly mi čtyři, jemu o něco víc, když jsme se seznámili. Láska si zkrátka nevybírá a jak každý ví, prochází žaludkem. Když jsem ho potkala, byl chudáček úplně vyhublý a hladový. Tak jsem ho ulovila na kus žvance. Fridolín se chytil na chlebovou udičku. Zamiloval se na první sousto. Při hodování koulel hnědými kukadly, roztomile špulil pusinku a já měla sto chutí dát mu hubičku. Taky pomlaskával, jak mu chutnalo, a určitě by se mu dělaly i boule za ušima, kdyby nějaké měl. Ale ano, vážení čtenáři, vskutku ušní boltce nemá! Jak to? No, víte….Fridolín je…nechám vás ještě chvilku lámat si hlavinky.

Je to dokonalý kavalír.Vždy perfektně upraven s pečlivě natočenými kníry. Oblečen do zeleného kabátku a se zářivě červenou kravatou. Do chvíle než jsme si začali stavět rybníčky. Zapomněl na mě i na slušné vychování. S nezkrotným elánem se válel v bahně a plácal v loužích.

I přesto jsem ho, cumplocha ušmudlaného, přivedla ukázat domů. Mé matky se tak leknul, až málem leknul. Vypadal jak ryba na suchu. A mamuš : “Holka bláznivá, dyť je to potěr nedomrlej! A eště celej zelinkatej.” Není divu, že se chtěl svlažit. Nabídli jsme mu štamprdli vodky. Když ani ta troška tvrdé ruské vody ke vzkříšení nestačila, přišla na řadu měkká česká z vodovodu. Nepohrdl naší koupelnou a uvelebil se ve vaně. Cákal s potěšením po celé místnosti. Jak se cachtal, zvrhl prostředek na prostředek. Tedy mycí prostředek na prostředek naší koupelny. Leštidlo se nezapřelo a otecko, který si zrovna šel s Fridolínem popovídat, uklouznuv se poroučel do vany za ním. Zrudl, zezelenal, až byl k nerozeznání od Fridolína, a jal se trestat zlotřilce. Pokoušel se ho utopit. Snažil se ho stáhnout za límec pod vodu. Točil vehementně kohoutky a zálibně pozoroval, jak hladina stoupá. Poté se chopil vařečky. A proháněl ho a ne moc přátelsky poplácával po hřbetu. Frída sice lapal po dechu, ale otec lapal snad ještě víc. Odplazil se proto pro důmyslnější nástroj – pro paličku. To by to ale nebyl Frída, kdyby nevyužil příležitosti a nezmizel. Pravda neprotáhl se vodovodním potrubím, zato zaplul do obýváku pod gauč. Chvíli tam sebou zuřivě mrskal, mrskal i fousky. Naneštěstí si dal nohou do hlavy. Rozumějte nohou pohovky. Zneškodnil se sám. Společnými silami jsme ho, chudáka omráčeného, vytáhli. A konečně si odložil svůj promočený kabátek. A taky se zúčastnil slavnostní večeře na jeho počest.

A propo zlatíčka, která jste dočetla moje tlachání dokonce do konce: Fridolín je kapr! Láska holt prochází žaludkem a i první rande se tak může chtě nechtě stát posledním.