Lhostejnost

Dveře se s tichým zavrzáním pomalu zavřely. Ticho které dusilo narušoval snad jen tikot starých dřevěných hodin. A občas nějaké to zavrzání. Znáte to, ve starých domech člověk ani neví, jak k tomu dojde, ale vždy si připadá tak trochu jako v začarovaném zámku. Jirka přes slzy ani neviděl na schody před sebou. Navíc na schodech na půdu bylo přítmí. Dřevěné schody byly tiché, jako kdyby respektovaly Jirkovu bolest i jeho rozhodnutí. Pouze šestý schod zavrzal v bezmocném protestu, ale proti čemu vlastně protestoval? Jirka si sedl na starou, odloženou, zaprášenou židli. Normálně by mu prach vadil, ale zrovna dnes mu to bylo tak srdečně jedno, jako nic jiného. Slzy se vylévaly z jeho hnědočerných očí a stékaly po tvářích, dodávaje obličeji trochu komické vzevření. Proč je v každé tragédii i trocha komiky? Krev Jirkovi tepala ve tvářích, na čele a hlava třeštila. "Láska neexistuje.." Tato věta neustále běhala kdesi na plátně uvnitř Jirkovi hlavy. Neměl na mysli nějaký vztah, ale prostě rodiče, přátele - nebo ty, které za přátele považoval, i dobu, tolik lhostejnou ke druhým. Poté se rozhodl celý ten příběh ukončit. Vzal si provaz, který si pro tento účel přichystal a postavil se na židli, na které ještě před chvilkou stál. Provaz pomalu a pečlivě třesoucíma se rukama uvázal na trám na stropě. Smyčku přetáhl přes hlavu na krk. Skočil... Čekal, že bude konec, ten však nechtěl přijít. Kdepak, smrt není milosrdně rychlá, a nechtěla Jirku přijmout tak rychle a bezbolestně do své náruče. Nakonec měla si pro něj přijít daleko později a ne v patnácti letech. Jirka v první chvíli ucítil silnou bolest na krku. A pocit dušení. Kromě toho mu při tom velmi nepříjemně prasklo v zádech a bolest vystřelila po páteři do celého těla. Nohy se snažily instinktivně nahmatat povalenou židli, neměly však šanci. Před očima se postupně Jirkovi začaly dělat červené kruhy. Bolest na prsou se stupňovala. Plíce zoufale toužily po troše kyslíku, ale nebylo kde jej vzít. Obraz okolí, jako by se rozostřil. Jirka se marně snažil zaostřit na předměty vzdálené pouhých několik centimetrů. Bolest v hlavě se stupňovala naprosto nepředstavitelně a nejzvláštnější je, že rozum, který by měl být otupělý nedostatkem kyslíku pracoval tak rychle jako nikdy předtím. Poté se Jirkova pěst naposledy zatnula v smrtelné křeči. Po kůži poraněné nehtem začala stékat malá kapka krve..... O den dříve.. "No tak to teda ne! V rodině žádného úchyláka nechci. Než mít syna buzeranta, raději nemít žádnýho." "Kliď se mi z očí, už tě NIKDY nechci vidět......" Kolik životů to bude stát, než lidé dostanou rozum?

---