Navždy

Krabice plná otazníků
a na kraji pole vlčí mák,
skalisko v játrech notoriků
a přitom volný jako pták.

Chycený v síti vlastních kroků
plynoucích po chladném mramoru.
Rozpustila ses v proudu vodních toků,
rovnoběžka mířící k obzoru.

Průsečík mých a jejich světů.
Silnější nežli devětsil,
silnější než Měsíc v květu
až kdesi na dně vlastních sil.

Až kdesi na dně sklenky vína
je ztracený paklíč ke dveřím.
Jsem bezbožný uctívač Tvého klína,
však na Tvoje ruce nevěřím!