Legenda o Královně Stínu

Těžko říct, zda jde o legendu či pohádku, ale když jsem ten příběh poprvé slyšela, učaroval mi..

Kdysi kdesi v Zemi Nezemi, v jednom z milionů Stíů zvaném Měsíční Krajina žil početný národ chrabrých bojovníků, jemuž vládla - žena. Měsíční Královna, žena vážná, tvrdá, ale spravedlivá, bojovná, ochotná riskovat všechno k dosažení svých cílů. Nikdo nevěděl, kdy a odkud přišla, kdo vlastně je a kam směřují její plány.

Vládla Krajině odnepaměti a ti, kdo ji znali, věděli, že jen v její tváři a srdci je napsáno, jak dlouho již bloudí Stíny, kolik bolesti a smutku v sobě nosí a že její moudrost je dána tisícerými zkušenostmi se životy lidí, jimiž za ty věky prošla.

Rysy její tváře byly ostré a tvrdé, tak málo ženské.. Snad proto, že nikdy nechtěla přiznat, že by mohla být slabší než některý z mužů.

Do bitev šla vždy v první linii, v očích odhodlání, snad i nenávist a touhu po pomstě. Komu a za co se mstila, netušila snad ani ona sama, ale bylo to cosi, co bylo silnější a hnalo ji to do každé bitvy s hlavou hrdě vztyčenou a mečem připraveným k boji.

Vždy pak trávila dlouhé hodiny v kapli při rozjímání - oč prosí, proč se její hluboké a tajemně zasněné oči lesknou a jakou modlitbu tak úpěnlivě její bledé rty šeptají, to nikdo nevěděl. Nad čím přemýšlí v dlouhých hodinách strávených v křesle u krbu, co se jí honí hlavou, když ohnivé plamínky tačí v jejích očích, kde bloudí její myšlenky, když se za chladných nocí prochází ve světle měsíce?

Často k sobě povolávala své dvorní dámy, hovořila dlouze s nejvyšší a nejmoudřejší z čarodějek a z Prvním z Temných Rytířů, který jí byl oddaným Přítelem a rádcem. Ráda přijímala návštěvy a o své hosty se dobře starala, dlouho do noci pro ně byla připravena zábava a dobré jídlo a pití, též o pohodlí bylo postaráno. Za těchto nocí pak dlouho nemohla usnout a obracela své oči k nebi, kde svítily miliony hvězd - ona, jejich sestra, zůstala zde, ve dne kamenná a neúprosná Královna, v noci Hvězda, jejíž démantová koruna svítila na cestu všem zbloudilým a utrápeným duším, Hvězda, která jako by pohlcovala všechny stíny. V jejích očích se odrážel celý vesmír a někde hluboko pod ním bylo možné najít bránu k její duši - tak křehké a zranitelné, že ji muselo chránit pevné brnění. A vesmír v jejích očích.

Jednoho obzvlášť nevydařeného roku přišla tuhá zima. Královna se znovu rozhodla vést své vojsko do bitvy. Do bitvy ve velmi vzdáleném Stínu, kde vládli již nějakou dobu 3 bratři IMAR, ve městě Tarnak. Další muži, které toužila pokořit. Nebo ne?

Znovu musela osedlat svého věrného vraníka, znovu její paže sáhly po šavli a štítu se znakem plamenů a rudého slunce. V jejích očích žhnula znovu touha po boji, po pomstě...

Zanechala své království v rukou Temného Rytíře, neboť dobře věděla, že kdyby se již nevrátila, dobře se o vše postará. Rozloučili se, jako by se již nikdy neměli setkat. Královna v čele svého vojska vyrazila nedlouho po svítání a k večeru dorazili do míst, kde otevřela bránu do Stínu, kde se nacházelo město Tarnak s Bílou Věží, sídlem Mocných. Královna prošla branou jako poslední a opět ji uzavřela.

Ač se objevili nečekaně, přec byl jejich střet s Imarity nad jejich síly. Bránili se dlouho a statečně a opravdu způsobili nemalé ztráty na straně protivníkově, ale přece jich ubývalo. Proti takové síle neměli šanci. Temná Paní bojovala v čele vojska téměř do úplného vyčerpání. Najednou stála sama uprostřed pole mrtvých. Blížil se k ní jezdec, který vypadal jako temný démon. Poznala, že je to sám Král IMAR, nejmocnější ze Tří.

Pobídla svého věrného koně a dala se na ústup. Věděla, že když ji bude Král dostatečně dlouho pronásledoat, bude mít šanci postavit se mu v rovném souboji. Tak přeběhli bitevní pole, les a přebrodili řeku a stále ho slyšela za sebou. Pak dorazili k hoře, kde musela sesednout z koně a pustit se nahoru pěšky. Když doklopýtala na nejvyšší planinu, čekala hrdě na Krále, připravena k boji.

A tak se setkaly dvě velmi mocné síly, střetli se mocní vládcoé svých Stínů. Souboj trval dlouho a byl velmi vyrovnaný, ale Královna již pomalu umdlévala. Temný Pán ji zatlačil až k velkému kameni, kde již nemohla dál uhýbat jeho výpadům. Věděla, že její bitva skončila. Čepel Králova meče se již dotýkala jejího krku a skrz helmu viděla jeho přibližující se hlavu. Rudé oči žhnuly jako plamen a cítila, že je připraven ji zabít. Ne, přece nebude prosit o milost, stejně všichni její bojovníci padli, nezůstalo nic, kvůli čemu by stálo zato se ponížit a prosit o život.

Tu jí sňal helmu a dlouze si ji prohlížel. Byla již tak unavená, že téměř omdlévala, přesto mu hrdě hleděla do tváře, kterou mohla pod maskou démona jen tušit. Vnímala jeho dech a vyladila svůj tep na stejnou frekvenci, jakou mu bušilo srdce. Čas přestal existovat. Poslouchala, dýchala a snažila se dostat k jeho mysli. Nepodařilo se jí to, neboť narazila na podobnou hráz, kterou si stavěla proti ovládání mysli sama. Cítila obrovskou sílu a energii a každý úder srdce, který jako by teď byl dvojitý, ji naplňoval novým klidem a vnitřní silou. Rudé plameny v jeho očích pomalu uhasínaly a cítila, že i jeho předtím zuřivé nitro se zklidňuje.

Tlak na krku povolil, Král se prudce otočil a poodešel o několik kroků. Tam zůstal stát. Chvíli stála opřena o kámen a probírala se z tranzu, ale když chtěla zvednout svou šavli a vykročit směrem k němu, nohy ji odmítly poslechnout a ona se svezla k zemi. Tak tam klečela, ona, hrdá a nezkrotná, neporazitelná Temná Královna, které není dovoleno hrdě zemřít. Někdo, koho ona sama tolik toužila pokořit, jí daroval život. Snad by ani ona jeho zabít nedokázala. Cítila, že ji k němu něco silně táhne, že mají mnoho společného. A přece byli každý úplně jiný.

Dolů ke koňům šli již vedle sebe a do Tarnaku se vrátili společně. Nikdo nevěděl, jak a proč se to stalo, ani oni sami o těch chvílích už nikdy nemluvili. Jako by k sobě patřili odjakživa, Temná Královna Noci a Stínu Aesnarr a mocný válečník Rothas, král IMAR.