hehe :-)

Lid doširoka otevřel ústa a chystal se mít proslov. „Zalepte mu pusu cukrovou vatou !“ křikl kdosi. V tu chvíli začal Lid hopkat po místnosti a vykřikovat, že cukrovou vatu miluje. Kazimír přitáhl odněkud zezadu starou krabici od bot. Smetl ze stolu zbytky snídaně a vysypal z krabice spousty malých cínových vojáčků, děl a tančíků. Začal je horlivě rozestavovat po stole. Vlevo červené, vpravo modré. Mezitím se vesele hopkající Lid přitočil ke smeteným zbytkům snídaně a brumlal: „Cukrovou vatu, cukrovou vatu. Slíbili mi cukrovou vatu !“ Převracel hrnky a talíře a dělal na podlaze neskutečný nepořádek. Když převrátil poslední talíř, začal všechny zbytky shrnovat na hromádku pod stůl a vytvářet z nich mazlavou hmotu.
Kazimír zaneprázdněn rozestavováním vojáčků po stole, při čemž si vytrvale olizoval horní ret, nevěnoval tomu, co Lid dělá, pozornost.
Do místnosti vrazil Zvěř. „Zima, neskutečná zima ! Snad padesát pod nulou. Dejte mi něco k jídlu. Ale něco teplého.“ Byl celý bílý od sněhu a na fousech měl malé rampouchy, takže jeho ústa vypadala jako polárkový dort. Uviděl Lid, jak po stolem hněte dohromady zbytky snídaně a přičapnul si k němu.
„Co děláš ?“
„Cukrovou vatu.“
„Nesmysl ! Ukaž, mám hlad“
A začal rychle sbírat to, co Lid vytvářel. Cpal si do úst hnědou mazlavou hmotu a s plnou pusou huhlal:
„Kafe a tousty. Tousty s marmeládou. Parchanti. Proč jste na mne nepočkali ?!“
Lid začal natahovat k breku, byl ještě dítě.
Kazimír zbystřil. „Co tu chceš Zvěři ?“
„Mám hlad a venku je zima.“
„Nemáme nic k jídlu.“, odseknul Kazimír.
„Vím, měli jste. Kafe a tousty.“
Kazimír nakreslil doprostřed stolu tlustou čáru a tajemně se zasmál.
Zvěř zakroutil hlavou a vrátil se k Lidu pod stůl. „Nebul.“ snažil se jej uchlácholit. „Takhle by si cukrovou vatu nikdy neudělal.“, vytáhl z kapsy kousek loje podal jej Lidu. „Tu máš, to je lepší než vata.“ Lid nevěřícně převracel v ruce kousek bílé hmoty, byl ještě dítě. Podíval se smutně na Zvěře a odhopkal do rohu místnosti.
„Co děláš ?“ zeptal se Zvěř Kazimíra.
„Válku.“
„A kdo vyhraje ?“
„Nikdo !“ vypísknul Kazimír. „ A už mě neotravuj, musím se soustředit.“ Obořil se na Zvěře a vrátil se k olizování si horního rtu.
Zvěř se rozhlídnul po místnosti. „Kde jsou křesla ?“
„Je zima. Spálili jsme je. A přestaň se už vyptávat, musím se soustředit.“ odpověděl nevrle Kazimír.
„Proč jste nespálili stůl. Měli jste spálit stůl ! Kde teď budeme pohodlně sedět ?“
„Sedni si třeba na zem, ale už mě neotravuj !“
Zvěř, kterému zima zase tolik nevadila, vypochodoval uraženě dveřmi ven. Ve dveřích se ještě otočil a křiknul na Kazimíra: „Jsi blázen, jednou ten stůl stejně spálíš.“
„Vypadni, nepotfebuju tfé vady!“ vykřikl Kazimír a v rozčilení zapomněl schovat jazyk zpátky do úst, aby mohl normálně artikulovat. Zvěř se zasmál a bouchnul dveřmi. „Konečně“ vzdychl Kazimír a vrátil se ke svému bojišti na stole. Zuřivě přemisťoval vojáčky po stole a něco si pro sebe potichu povídal.
Lid si v rohu místnosti vydloubával zbytky uhnětených zbytků snídaně z pod nehtů a lízal při tom lůj. „Je tu zima.“ vzdychl.
„Neotravuj !“ okřikl jej Kazimír
„Je tu zima Kazimíre, v kamnech už nic nehoří.“ když to Lid říkal, šla mu od úst pára.
Kazimír, vzteky bez sebe, uchopil jeden malý tančík a mrštil jím směrem k místu, kde seděl na zemi Lid. Lid obratně uhnul před letícím předmětem a rozběhl se směrem ke stolu. Chytil Kazimíra za nohavici a začal s ním cloumat. „Spálíme stůl ! Pojď Kazimíre, spálíme stůl, je tu zima.“
Kazimír cítil, jak mu začínají chladnout uši a nos. Byl ale natolik zabrán svou válkou, že tomu nevěnoval pozornost. Nevšímal si ani škemrajícího Lidu. Šermoval rukama nad stolem a s jazykem vystrčeným ven huhlal: „Nikdo nevyhlaje. Ani ty a ani ty.“ a shodil při tom ze stolu patnáct modrých a patnáct červených vojáčků. Začal nervózně přešlapovat. Byla mu zima na nohy. Lid ležel u jeho levé nohy a neměl již sílu s Kazimírem cloumat. Třásl se zimou a šeptal: „Spálíme stůl. Bude nám teplo…“ Začaly se mu zpomalovat životní funkce. Pomalu usínal.
Kazimír si mnul mrznoucí ruce a smetl dalších třicet vojáčků obou barev na zem. V duchu si povídal: „Spálit stůl. Pche. To tak.“ Ale už i Kazimír začínal pociťovat únavu ze zimy a rukama nad stolem šermoval pomaleji. Najednou se mu podlomila kolena a upadnul na zem k Lidu. Jak padal, udeřil se spánkem o roh stolu. Byl v bezvědomí.
Jeho válka na stole upadla do bezvědomí s ním. Lid stále svíral v ruce bílý kousek loje.