Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Zima a tma halí ulici do černého hávu. Jen tu a tam na zmrzlý chodník dopadne paprsek oranžového pouličního osvětlení. Dívám se na sněhem zapadaný trávník a pozoruji, jak tu a tam se blískne vločka odrážejíc měsíční světlo. Je mi trochu zima, raději bych seděl doma a pil čaj. Nechal bych v celém bytě zhaslá světla, jen bych seděl na zemi opřen o postel a hřál bych si ruce o příjemně rozehřátý hrnek. Pustil bych se nějakou hezkou hudbu a přivřel oči. Jen bych vychutnával ten klid. Mezitím stojím na zmrzlém chodníku a dívám se, jak se mi dech při výdechu přeměňuje na páru. Čekám. Nevím proč, a ani nevím na co, nic nového se nedovím a ničeho nového se nedočkám. Tak proč tady čekám a mrznu. Přivřu oči. Cítím, jak se mi krev rozlévá po těle a hřeje konečky prstů. Otáčím se kolem své osy a zvedám hlavu. Rozhlížím se kolem sebe a hledám něco o čem nevím, zdalipak existuje. Vidím jen spoustu rozsvícených oken, která blikají v nepravidelném rytmu. Tu se rozsvítí a tam zase zhasne. To je život. Říkám si a toužím být za jedním z těch oken. Nevím za jakým, nevím, co bych chtěl , aby tam bylo, ale chtěl bych tam být. Jen tak být. Sedět za oknem a pozorovat sám sebe, tu směšnou postavičku oblečenou do tmavého dlouhého kabátu. Pozorovat se, jak se otáčí a vyhlíží, čeká, stojí, dýchá a rozhlíží se. Jen tak se pozorovat. Otočím se a podívám se na druhou stranu, kde se ve vysokém panelovém domě rozsvítí schodiště, po kterém jdou cizí neidentifikovatelné postavy. Skloním hlavu a trochu ji opět stočím na třpytící se sníh. Dočkal jsem se. Nevím čeho, nevím proč, ale bylo to tady. Přišlo, to jako rána z nebe, jako hrom s bleskem, který rozbil všechen můj vnitřní klid, vnitřní rovnováhu, vnitřní prohraný souboj.
Postavy prošli kolem mne, byly třpytící se snad více než ten chladný bílý klidný sníh. Ony hřáli. Hřáli, tím horkým čajem, který jsem si představoval. Oslňující třpyt jejich šperků, možná se mi to zdá, možná to jen měsíc se trochu posunul a opravdu mne oslepuje ten bílý sníh. Bráním se. Nechci. Otáčím svou hlavu, klopím pohled svých očí směrem k chodníku, kde právě přešlapuji zamrzlou kaluž. Nestačila chudák vyschnout, mráz ji zaskočil, teď tady rozpleskle leží a ztuhlá se matně leskne. Udělal jsem krok, první krok, druhý, třetí a další za dalším. Postavy mne následovali a já přes zmrzlý čich nedokázal rozpoznat kolik vůní se mísí ve vzduchu kolem mne. Prali se jedna s druhou, a nedali si pokoj, ani když jsem je uzavřel do těsného prostoru. Tam byly ještě agresivnější. Přivřel jsem opět oči. Nechci cítit ty vůně, chci být doma, sám, sedět na koberci a pít čaj. Otočil jsem klíček. Jemně a přitom násilně rychle. Nedočkavě, klepali se mi ruce zimou. Zimou? Zmáčknu jeden knoflík a otočím druhým, chladný vzduch uměle vháněný utlačuje opar, který vznikl na sklech kolem mne. Nás. Opar utlačován stále více teplejším vzduchem vzdal ten souboj a dal se na ústup. Stále jsem měl chuť také dát se na ústup a zalézt zpět na ten můj koberec, k té mé posteli, s tím mým čajem, k té své oblíbené muzice. Ještě je čas říkal jsem si, ač jsem byl znásilňován těmi vůněmi, snažil jsem se odolat a utéct. Utéct. A kam? K sobě domu k posteli? K čaji? K oblíbené hudbě? Promlouvám sámk sobě: Vždyť to možná ani nechceš, už to příliš znáš. Znáš ten pocit u čaje v tmavém bytě. Je tam samota. Chceš utéct před vůněmi a schovat se do tmy ke své samotě? Stále si dávám takové otázky. Hloupé? Co vlastně chceš? Nic. Jen ten čaj a tmu. A hudbu, je pro mne nedílnou součástí tmy, alespoň trochu ji rozsekává, aby nebyla tak těžká a hustá. Usmívám se. Jen tak. Jen tak, aby se neřeklo. Aby se neřeklo? Nemusel jsem tady být. Nemusel? Ne, nemusel. Ale chtěl jsem, chtěl jsem opustit tu tmu, která mne zžírala, i když teď bych ji bral. Ze všeho nejvíc. Klopím oči k zeleně prosvícené desce. Bliká na mne, ukazuje, informuje. Opar už prohrál celou svou velikou válku, kterou si začal s tím ukrutným teplým vzduchem. Zvedl jsem oči. Proč? Nemám to dělat, nebo mám. Je pozdě. Už je pozdě. Neměl jsem se tam dívat. Zabijí mne to. Zabíjí? Nebo oživuje? Očima jsem se střetl. Byl to záblesk, touha, světlo tisíce kilowattů, možná jen jiskřička, snad dvě, možná to nebylo nic. To je ono, nebylo to nic. No tak sklop ty oči. Rychle. Nedělej to! Sám sobě si nadávám. Rychle. Sklop ty oči. Už se tam nedívej. Závidím tomu teplému vzduchu, že vyhrál svou válku. Já prohrávám. Nedokáži to. Nedokáži odtrhnout ten svůj pohled. Trvá to minuty, možná hodiny. Proč? To, co vidím, jsou jen dvě jiskřičky v cizích očí. Znáš je? Neznáš. Nemůžeš je znát. Ano znám je. Ať už mrknou, ať sklopí ten svůj pohled. Ať mne netrápí. Musím to udělat! Rychle teď. Hned! Nejde to, jsou krásné, smutné, znuděné. Jaké jsou? Kdo? Ptám se sám sebe. Kdo? Myslíš ty šmouhy na zadním skle, nebo snad skvrny na tvém zadním sedadle. Ne ty oči, oči s tou jisrkou, od kterých se nemohu odtrhnout a přitom musím. Konečně. Dokázal jsem to. Sklopil jsem svůj pohled. Chci být zase u svého čaje. Nechci! Už ne, chci se jen znovu podívat trochu nahoru, opět zvednout svůj pohled. Ne. Ne to nesmíš. Nedělej to! Musím se přesvědčit, určitě to byl jen sen. Jen zdání nebo jen fantazie. Jasně byla to fantazie. Opět zvednu oči. Nic tam není. Nic tam není! Jen dvě světla z auta za mnou. Jasně byla to fikce. Spletl jsi se kámo. Nebuď naivní. Co by dělali oči v tvém zrcátku, tak hluboké, tak smyslné, smutné znuděné. Uklidněn sklopím opět svůj pohled níž. Sleduji silnici. Vyježděné koleje ve sněhu. Jedu pomalu. Pomalinku. Chci být doma. U svého čaje. Klidně. Teď již klidně zvednu oči. No to snad ne! Není to sen. Není to fikce, není to jen auto za mnou. Není to jen můj sen. Jsou tam! Zase. Opět. Nevěřím tomu. Padám. Padám do toho hnusnýho pocitu. Slabost. Radost. Zlost. Cit. Oči s dvěma jiskřičkama se pomalu přeměňují na pohled. Hluboký. Nekonečný. Uhni. No tak! Konečně ten znuděný, vysmátý, hezký pohled uhnul. Opět jsem se uklidnil. Vzpomněl jsem si na svůj čaj. Nehci být teď doma, nechci pít ten čaj, nechci být sám doma. Nechci sedět na koberci, být opřený o postel a poslouchat hudbu. Co chci? Co vlastně zase chci? Vím to? Nevím to?
Zastavil jsem. Kolem mne svítila stále tatáž oranžová světla pouličních lamp. Jen zde bylo o něco více světelných paprsků pocházejíc z reklam a nápisů. Mám poslední šanci vrátit se ke svému čaji. Chci to? Co chci? Chci spatřit ten jiskrný pohled. Sám sobě si říkám, že by to neměl být problém, ale třeba jo. A co pak? Pak. Potom. Hledám ho. Zase se rozhlížím, už ne znuděně s myšlenkami jinde. Nyní hledám, vyhledávám, sleduji prostor kolem mne a vyhlížím ty dvě jiskřičky. Proč do nich dávám tolik naděje? Třeba už zhasly. Nech je plavat. Říkám si a přikazuji si: Nech je plavat! Hláskuji si to sám pro sebe. A na tváři mám stálý automatický úsměv. Nech je se ztratit ve světlech nočních ulic, v oranžových a modrých světlech pouliční lamp. Nech je ztratit se. Přemlouvám se. Myšlenka je krutá. A nápad ještě krutější. To, co se nám líbí, by jsme měli zabít dříve než se nám to zalíbí a změní se to v drogu. Zkusím přivřít oči, co se mi objeví až je otevřu. Nebo co se mi objeví až je zavřu, co se mi bude zdát? Zavírám je. Pomalu. Pomaloučku, zlehka. Propadám se do tmy a jen přes víčka cítím zabíjející paprsky světelných neónových reklam. Vidím je. Nevěřím sám sobě. Zase je vidím. Jsou krásné. A co když jsou dravé? Jiskřičky. Co když tě sežerou a pak nechají jen okousané kostičky tvé naivní přihlouplé duše. Ne, takové určitě nejsou. Nemůžou takové být, nebyly by tak plaché. Nedovedou ublížit. Mám zavřené oči a uvědomuji si, že se zamotávám (zamilovávám?). Do toho pohledu těch očí. Do pohledu, kámo vzbuď se! Pohled nemůžeš milovat. Anebo vlastně třeba jo, třeba právě ten pohled. Jen ten pohled. Jiskrných očí. Třeba zlých? Třeba dobrých? Co já vím. Začíná mi to být jedno. Rychle otevřu oči. Zase je vidím. Přímo před sebou. Dívají se na mne. Hypnotizují mne. Bleskově kontrolují ostatní kmitající postavy, ale hypnotizují mne, zase se vracejí. Chtějí se dívat? Provokovat? Namlouvám si to. Opět se pohledy střetnou, opět ten mohutný výbuch, ta exploze. Ten potok myšlenek proudících v tom jediném pohledu. Kam se na tohle hrabou informační sítě. Nic nemá na tento pohled. Kdyby tak tahle energie mohla být využita i jinak. To by možná ani neexistovalal tma. Mrkl jsem. Neztratila se. Všímám se jejích pohledů, těch jiskřiček v jejích očích. Nechci. Co vlastně chci? Možná jen se dívat do těch očí a hledat ty jiskřičky. Třeba chci jen to. Nic víc. Stačí mi to. Stačí ti to? Říkám si a směji se sám sobě. Jsem naivní. Všeho ostatního se bojím. Mám strach. Ten pohled je nekonečný, ale jen v mém snu. Je neskutečný? Ne je skutečný, ale jen na chvíli. Jen ten pohled s jiskřičkami zůstane. Říkám si, couvni. Ještě můžeš. Vymluv se na něco. Nemusíš tam být, tam s nimi jít, tam zůstat. Uteč, nebo se zamiluješ? Už jsem to asi udělal. Beze slov. Bez doteků. Jen jeden jediný pohled stačil. Ne. To nesmí být pravda. Musím jít pryč. Musím se vrátit ke svému čaji. Poznávám to, ano poznávám, takhle to vždy začíná. Prvně jiskry v očí, pak krásný obličej, pak celá krásná postava, a pak jen pláč. Pláč a smutek, že zase se něco vypařilo. Uteč! Vrať se do toho auta. Přeběhni ten ledem pokrytý chodník a ujížděj od toho pryč. Vždy je to tak. Vždy to končí smutkem a pláčem. Alkoholem. Tmavým pokojem, čajem, tichou oblíbenou hudbou a vzpomínkami na tisíc těch pohledů, které jsi viděl a uložil si je do své paměti. Vždy zapadly až na samé dno a vždy se ti objeví při tvém smutku. Utíkej! Podívej se, směje se. Uteč! Nedokážu to, tyhle oči, tnehle pohled je jiný, nedokáže ublížit. Nevěřím tomu, je ještě příliš laskavý. Vzpomínej bylo to tak vždycky. Srovnáváš. Tak srovnávej. Ten pohled je stále jenom pohled. Stále stejný. Ne! Tenhle je jiný. Začínal jsem se hádat a hádal jsem se s mým druhým a horším já. Já nějaké mám? To jsem nevěděl. Stále se něco dovídám. Něco nového. Neuteču! Nedokážu to odolat těm očím. Tomu pohledu. Přitahují mne. Otevírám veliká vrata. Vrata do dalšího cáru mého života. Mého života? Ne, jsou to jen vrata od velikého domu plného světel. Tak jiskřivých a svítivých, že oslepují ještě více než šperky na hrdlech, rukách a uších těch postav, které prošli kolem mne. Zavírám oči. Rychle je otevřu, další nápory nových a nových vůní mne opět tlačí do rohu. Hledám tu jednu tu, co chci cítit. Konečně. Opět zavřu oči a cítím tu vůni. Její vůni. Spokojeně otevřu oči. Potkávám ten pohled a kontroluji jestli jiskřičky nezmizely. Jsou tam. Jen ty jediné. A ty pohledy. Pamatuji jen jeden. A teď přichází další. Další z dlouhé řady. Nevěřím, že to někdy skončí. Ten pohled s těmi jiskřičkami mi uvízne navždy. Líbí se mi ten pohled, líbí se mi tolik pohledů, možná tisíce. Ale jen jeden je zvláštní. Ten s jiskrami v očích. Určitě vyhasnou, tak jako všechny. Ale jedno si zapamatuji, ten pohled plný souznění.
Písmák