JED

Seriál plnej žlutejch zmrdů.
Dnes byla účast opravdu hojná. Uprostřed pořadu
přišla do toho ztemělého pokoje dívka nejasných
obrysů, ale dívka to byla, nepopiratelně. Nikde
nebylo volné křeslo, na které by se mohla posadit.
Nikde, až na to jedno místo, na kterém si hověly
nohy toho prasete. Postávala u zdi asi pět minut...

To mě vytočilo. Vstal jsem a šel k němu. Řekl jsem mu,
ať pohne prdelí a odvalí ty svoje tlustý stehna
z toho křesla a pustí ji sednout! Přitom jsem se
mu podíval do obličeje. Byl to hnusný přerostlý
tlouštík. Demence mu koukala bez šance na únik
z prasečích oček. Navíc měl zrzavé vlasy. Odporně
neobvyklá barva. Díval se na mě pohledem člověka,
který po dvacet let trpí pohledem do zrcadla, stejně
jako pohledy ostatních lidí. Trpí opovržením a
soucitem. To už jsem ale nevydržel a pozvracel
jsem ho. Hodil jsem mu to na prsa a natrávený
obsah mého žaludku se rozstříkl přes jeho tělo,
přes jeho obličej a do nedalekého okolí jeho
životního prostoru. No nebylo to dnes luxusně vyvedené
představení!



Víš proč píšu? Protože jsem Tě dnes, poprvé od
té doby, zase uviděl. Jen krátce, zezadu, vlasy
a svetr, modrý - jak jinak. Temněmodrý. Držím to
v sobě celou tu dlouhou dobu. Ty už nejsi, umřela jsi,
- dříve, než ses narodila. A já neustále brečím jen na
Tvém hrobě.



Měla jsi na sobě čtyři vrstvy oblečení - všechny černé.
Mohl jsem zešílet slastí, když jsem přebíral růženec
hladící Tvůj krk. Když jsem za něj zatahal, krásně jizvil
Tvoji hladkou a voňavou kůži. Když jsem Tě mrskal tím
vysušeným bodlákem s oranžovou hlavou, všude po těle
Ti zůstaly zimolezové jizvy.



Přehnal jsem to. Já vím. Ale jen stěží si umíš představit,
jak těžké rozhodnutí to pro mě bylo. Měl bych se omluvit, stejně
jako bych měl dále trvat na své pravdě. Neexistuje řešení.
Chci Tě obvinit. Jsi tím vinna! Ty a nikdo jiný...




Vrhla ses na mě jako dravá šelma. Jako lvice řvoucí
nadějí na kořist. Na ukojení hladu a žízně. Poskvrnila jsi
mi šaty krví a zpřetrhala pouta mojí vášně.




Od začátku roku, od té doby, co jsem zase zpátky, procházím
známá místa. Místa na kterých jsme bývali spolu. Vlastně ne,
nebývali. Ale jako by se stalo. Všude, kam jsem se pohnul,  
jsi byla se mnou. Vždy a všude! Rozdíl mezi skutečností
a mojí myslí je absolutně mizivý.




Vzpomínám na náš první večer. Tehdy na Špilberku. Tak nádherně
rozplizlá noc. Světla pohlcující tmu, vzduch pohlcující světla.
Pořád ses na něco ptala. Bylo to nádherné. Já dokázal odpovídat.
Miluju to, když se mě na něco ptáš a já Ti můžu odpovídat. Můžu
s Tebou mluvit. A potom město pod námi, patřící mému druhému polibku...




Dnes, celý den, s malými přestávkami pršelo. Vím to naprosto přesně.
Půl tuctu hodin jsem seděl u hrobu mrtvého anarchisty a čekal, zdali
neobživne a něco mi neřekne. Na jediném místě, které jsi mi dovolila
objevit. Byl jsem tam tak dlouho, dokud jsem nezačal krvácet z dlaní
a chodidel. Byl to příjemný pocit, až na to, že anarchista neráčil
ani po dvou tisícovkách let obživnout.




Postkoitální depresi se mi nepodařilo skrýt. Poznala jsi to.
Ale já z Tebe cítil podobný chlad. Nebo se mi to jenom zdálo.
Copak Tě to celou noc doopravdy bavilo?! Člověk, se kterým se
znám už devět let, mi tvrdí, že smyslem života a jeho hybnou silou
je sex. Je subjektivizovanější než já, když aplikuje svoje
pocity na celý svět. Svět je naše prodloužení.
Myslíš, že nevidím, jak moc Tě to baví? Jen Ti nechci kazit radost.
Zatím. Mě to totiž nebaví.




Zítra zase umřu! Potkám Tě na chodbě a Ty mě nevidíš. Opět jsem
zahlédl Tvůj obličej. Jak je možné, že fyzická podoba je tak úzce spjata
s psychickou bolestí?! Nikdy mě nic tak nebolelo. Nic se tomu
nemůže rovnat. Jak rád bych si jen tak "přátelsky" popovídal.
Težko kdo touží tak silně jako já. Ale - nejde to. Oba to víme.
Jak rád bych mluvil a vysvětloval. Cíl však znám jen jeden - přesvědčit. Stejně tak vím jedno.
Nikdy se na Tebe nebudu moci podívat, aniž bych
přitom nekrvácel bolestí.




Děkuju za dopis. Byl to nejhezčí vánoční dárek. Dopis, ve kterém
jsi mě nazvala Pokrytcem. Je to vlastnost stejně stará, jako
ta myšlenka, kterou jsem Ti poslal. Musím být s někým, koho nemiluju.




Jsem ale stejně rád, že jsem Tě našel. Nebo jsi našla Ty mě?
Možná jsme se hledali. Ale fuj. Našel jsem Tě, jako svou sestru.
Máš krásné vlasy. Zrzavé. A anemickou kůži a pár pih a znamýnko
pod levým okem... Náš otec je Hádes, náš domov podsvětí.
Rozumíme si. Jako bychom se znali celý život. Nerozumím tomu.
Spíme spolu, jako nikdy s nikým.




Až Tě pozítří potkám a pohlédnu do Tvých zmijích očí, opět umřu.
Budu muset utéct někam hodně hluboko, aby nikdo neviděl, jak
pláču. I oné páteční noci, v tom objětí, brečel jsem. Avšak
obraný mechanizmus, který neumím kontrolovat způsobil, že vodu
mrtvému darovalo jen jedno oko. Odvrácená strana tváře. Nic
jsi nemohla poznat. Něco ve mně nechtělo, abys poznala, jak jsem
v tu chvíli šťastný. Jak moc se mi ulevilo.
A pro jistotu jsem Tě za tvé chování nazval HNUSNOU.




Nemáš ani ponětí, co je to něha. Vždycky se na mě vrhneš jako
saň a serveš ze mě šaty. Líbí se mi to. Ale vím, že to není to,
co potřebuji. Sex a vášeň jedno jsou. Nepřetrvají. Byť jsem
na těchto základech postavený, potřebuji základní kámen. NĚHU!
- Po souloži koupel v řece Styx.




Prý si necháš svou jedinou, poslední neznesvěcenou část jen pro mě.
I když jdeš z náruče do náruče, to poslední necháváš svaté. Je
Ti jedno, že jsem s někým jiným. Nevadí Ti, že Tě nemiluju. Ale
víš, že to musím být já a nikdo jiný. Jsi krásná. A já nevím, jestli
řeknu ne.



Epilog:

Dvě největší lži mého života: NEMILUJU Tě a MILUJU VÁS.
Jsou to slova, která Tě vždy hnala až před záchodovou
mísu. A mně se poslední dobou chce zvracet. S největší
pravděpodobností je to jen a jen ze mě.