Daemoon 3

ještě není konec, ale nezoufejte...

*** Najednou cítil jsem podivný nutkání, který mě určitým směrem jít pohání. Aniž bych přemýšlel, vyběh jsem ze dveří, do spleti chodeb, kde stín se tmou soupeří. Bez zastávky, přímou cestou doběhl jsem do komnaty, kde jsou stěny ověšený drapérií z látky zlatý. Tam jsem viděl Silvanu, jak sedí a brečí. Kolem chodil démon, snad zatím z nich největší. Už si s ní nejspíše dost dlouho hrál, její krev z drápů si olizoval... "Jak jí to moh udělat?" Zaječel jsem: "DOST!" V pěsti ruce zatnula mi chladná zuřivost. Vztáh jsem prsty v Hadí gesto a začal jsem vyvolávat, zaklínadlo jímž jsem viděl zlé démony odvolávat. Démon se zachechtal, zůstal však stát. Došlo mi, že si chce se mnou jen hrát. Pečlivě jsem vyslovoval: "AN KAL AN LOR XEN" ikdyž jsem se snažil Sílu dostat rychle ven. Ještě než jsem dokončil své kouzlo k jeho zkáze, Démon vyslal protikouzlo. A to značně snáze... Tím se mi vrátil zas známej hrůzy pocit. Z euforie hněvu jsem dost nešetrně procit... V duchu vizi strašnou, až mi chladný pot tek přes záda: Pěst těžká jak kovadlina na hlavu mi dopadá... Démon se jen pochechtával, že se nic dít nezačíná. Najednou se mu nad hlavou zhmotnila ta kovadlina! Démon ještě pokoušel se na mě dostát odplaty. Nestihl to a už navždy bude tence placatý. Z pod železa koukala jen jedna jeho pařáta, na ní prsten, celý černý, přitom jistě ze zlata. Aniž bych si uvědomil, proč to vlastně provádím, stáhl jsem ho z prstu dolů, že ho na svůj nasadím. Pak jsem si všim Silvany a jejích tichých vzlyků. Snad poprvé v životě mi řekla slova díků! Tak jsem prsten lítostivě do kapsy si zasunul, Pak jsem strhnul látku ze zdi, Silvanu tam přesunul. Měla tělo samou ránu, a krásnou tvář zpocenou. Pravou nohu měla nějak v divným úhlu zkroucenou... "Zkusím tě uzdravit svým IN VAS MANI"... Kosti se spojily, zavřely rány! Teprve teď všimnul jsem si, jak na mě ze dveří, zírá ňákej malej démon, svýmu zraku nevěří... Vyděšeně vyskočil jsem, zamotal se do látky. Se zoufalým šklebem na rtech můj skok dostal obrátky... Zrovna přímo k démonovi směřoval můj let. Rukama jsem mával snahou zrovnovážnit svět. Démon výraz tak děsivej, že na smrt to stačilo, vyskočil a začal zdrhat, až se za ním prášilo... Na zem jsem dopadl, hvězdičky před zrakem. Nic jsem si nezlomil nejspíš jen zázrakem. Proč by ten démon měl důvod se bát? Mě asi dost těžko... A nebo snad? Jó! Byl jsem hrdina! Dámu jsem zachránil, démona zahnal a dalších pár odstranil! Pak radši poslal jsem Silvanu portálem, aby šla požádat o pomoc za králem... ***

---