KDYŽ SI NA POŠŤÁKA ZASEDNE SMŮLA

Poštovní dodávku zastavil Jan Svoboda u chodníku. Sotva vystoupil na chodník, tak mu pravá noha podklouzla. Zadíval se překvapeně pod sebe a uviděl velké rozmáznuté psí hovno.

„No to by se jeden…!“ Řekl si naštvaně a rychle si to namířil k blízkému trávníku, na kterém se snažil podrážku co nejvíce očistit.

„To je strašný, viďte?“ Ozval se starší muž jdoucí kolem.

„Jo, to je.“ Odpověděl.

„Když šlápnete do hovna, tak byste si měl vsadit. Mohlo by vám to přinést štěstí.“

„Hm. O tom pochybuju.“

Pak se vrátil k dodávce a otevřel její boční dveře. Ve velkém množství poskládaných balíků začal hledat konkrétní jeden.

„Sakra, kde je?“ Pomyslel si  po chvilce marného hledání a celý vlezl do dodávky. Hledání bylo i nadále neúspěšné. Když po delší době konečně našel hledaný balík, tak se boční dveře samy od sebe zavřely. Hned je chtěl otevřít, ale dveře se nějak zasekly a nešly otevřít.

„Do Prčic. Co to s nima je?“ Vyhrkl naštvaně a oběma rukama se je opět pokoušel otevřít, ale neúspěšně. Když se totéž opakovalo ještě několikrát, vyvstal mu na čele pot. Pak se rozhodl přes balíky přelézt k zadním dveřím. Počal tedy lézt. Nebylo to jednoduché. Balíky rozdílných velikostí, naskládané až ke střeše dodávky, bylo nesnadné přelézat. A za okamžik mezi ně nechtěně zapadl.

  Několika kolemjdoucím se naskytl pohled na rozkývanou dodávku, ze které se ozývaly podivné zvuky.

„Hele podívej. Ti pošťáci to snad dělaj mezi balíkama!“ Řekl jeden ze dvou kluků, co procházeli kolem ní. Druhý opatrně přistoupil k dodávce zezadu a pohlédl okénkem v zadních dveřích dovnitř dodávky. Uviděl jen hromadu balíků a z nich vynořující se hlavu pošťáka, která se netvářila zrovna přátelsky. Lekl se a oba rychle běželi pryč.

  O chvíli později se prudce zadní dveře otevřely. Kromě velkého množství balíků vypadl i on a to přímo na ulici.

„Zatracený balíky!“ Procedil mezi zuby v sedě mezi rozsypanými balíky. Z pod sebe vytáhl poněkud rozplácnutý balíček. Naházel ostatní zpět do dodávky a onen rozsednutý balíček se snažil zformovat do tvaru, který by  působení jeho zadnice příliš nepřipomínal. Pak došel ke vchodu do domu.

  Když chtěl na zazvonit na jeden ze zvonků, tak mu náhle vypadl z ruky klíč od dodávky a spadl pod železnou rohož před dveřmi.

„No to snad ne.“ Vyjekl a chvíli koukal na klíč spadnutý pod rohoží. Hned vsunul prsty pravé ruky mezi dvě železa a snažil se klíč zachytit za jeho kroužek. To se mu ale nepodařilo a prsty mu nešly ani vytáhnout zpět.

  Uběhlo několik minut. Seděl na bobku a klel hůře než dlaždič. Na konec se mu prsty podařilo vytáhnout, načež rukama začal zdvihat a odtahovat železnou rohož. Ve stejnou chvíli se otevřely dveře od domu a z nich vyšel postarší muž, který o povytaženou rohož klopýtl.

„Co to tady vyvádíte.“ Zeptal se ho překvapeně.

„Spadl mi tam klíč, tak ho vytahuju.“ Odpověděl.

„Vy nesete něco někomu?“

„Jo. Balíček panu Krátkému.“

„To jsem já.“

„Tak to je fajn. Tady tohle je vaše a tady se mi podepište.“

„Co jste s tou zásilkou dělal? Vypadá, jako by ju přežvykovala kráva a pak ji vyplivla!“

„No nevypadá, že by byla poškozená.“

„Vždyť v ní něco chrastí!“

„Ale není na ní nálepka, že je křehká.“

„Ale měla tam bejt, že je křehká!“

„Tak je teď bohužel střepinová.“

„Prosím?!“

„Co s ní chcete udělat?“

„Nepřijímám ji. A budu si stěžovat! Dejte mi telefonní číslo na vašeho vedoucího!“

  Vyhověl mu a nadávající muž rychle zašel zpět do domu. Šel tedy na zpět k dodávce a u ní uviděl stát policistu.

„Dobrý den, co se děje? Neparkuju přeci na zákazu zastavení.“ Řekl hned policistovi.

„To ne, ale na místě vyhrazeném pro invalidy.“ Sdělil mu policista a on jen protáhl obličej s pocitem, že si na něho zasedla smůla.

---