Za krásu se platí

     Po ulici jde muž a žena. Nebo spíš dívka. Má velké modrošedé oči, světle hnědé vlasy, malá světlá ústa. Je vysoká a hubená. V béžových splývavých šatech vypadá ještě štíhlejší. Pětadvacetiletý muž jí drží za ruku a co chvíli na ní spočine hřejivým pohledem svých modrých očí. Má velmi vystouplé lícní kosti. 

     U šedého patrového domu, tak stejného na tomto špinavém sídlišti, se dvojice zastaví. On se na ní povzbudivě usměje, ona oplácí svým smutným milujícím pohledem. Vejdou do domu.

     Maluje jí. Ona sedí na zemi v póze naprostého zoufalství, vlasy v obličeji. Je nahá. Apatická. Melancholická.

     Zvonek. On jde otevřít. Vrací se a za ním jde kamarád.Ona se ani nepohne. Nesnaží se zakrýt svou nahotu. Kamarád  zčervená, snaží se nedívat na ten uzlíček nevinné nádhery. A přesto je jeho pohled k němu přitahován jak magnetem. A ta dívka magnet je. Přitahuje zamilované blázínky, které milovat nedokáže. Nedokáže, protože miluje jen jeho. Dlouho o něj bojovala. Nevšímal si jí.Až teď.

     Maluje jí dál. Kamarád sedí vedle něj a bázlivě mu hledí pod ruku, kde vzniká ONA.

     Teď  jsou sami. Konečně mu to řekne. Konečně se ho zeptá.

     "Proč ona? Proč?"

     "Miluju jí."

     "Opravdu jí? Nemiluješ náhodou jen její tělo?"

     "Nevím. Snad."

     "Ale proč ona? Není přece tak krásná. Je hezká, to ano, ale tím zvláštním způsobem."

     "Ty žárlíš?! Líbí se ti, to nezapřeš. Všiml jsem si jak zčervenáš, když jí vidíš nahou. Ta holka v sobě něco má. Nevím co, ale je to silné. Já jich měl moc. A třeba ještě budu. Ale s ní je všechno jiné."

     "Tak...Chceš jí odkopnout. Až jí přeneseš na papír... Taková ti bude stačit? Mrtvá, chladná, neživá."

     "Ale ona taková je! Byla, když mě poznala. Milovala mě, ale já si jí nevšímal. A teď jsme spolu. Je se mnou šťastná."

     "Šťastná...Ale jak ještě dlouho..."

     "Co...Za krásu se platí."

     Kamarádovi je jí líto. On s žádnou dlouho nevydržel. S ní je půl roku. Čím si ho drží?

     Na vernisáži jeho první výstavy byli ještě spolu. Oba v černém. Ještě pořád utkvíval na ní pohledem plným lásky. Ona byla veselá. Aspoň na venek. Ale ty velké modrošedé oči jí prozradily.

     Miluje ho, a vždy bude. Ale chtěla to takhle? Bojovala o něj dlouho, a když to už už vzdávala, byli spolu. Ale je to tak dobře?

      Kamarád jí pozoruje se smutným úsměvem ve tváři. Je jí patnáct. Jemu dvacet pět. Deset let rozdílu není tolik. Ale teď...Teď ano. 

     Druhá výstava. On tam stojí s dobře vyvinutou blondýnou. On má zase ten černý oblek, jeho společnice červené, až moc vykrojené šaty.

     V pozadí stojí ONA. Nemá takovou postavu, ale přesto je daleko krásnější.

     On se na svou novou přítelkyni směje, ale v jeho pohledu není ta hřejivost. Akty té blonďaté slečny postrádají lehkost a jemnost. Maloval líp. Když měl JÍ. Šeptají si to všichni.

     A ONA? V jejích nádherných očích už není zoufalství. Je v nich klid. Čekala, že tu bude s jinou. Proto jí přece pozval. A proto celou výstavu nazval ZA KRÁSU SE PLATÍ.

     Kamarád se na ní usměje. Už ne smutně. Jako by říkal:"Je to tak lepší." A má pravdu. Jen do jejího srdce se zabodla další kudla. Hluboko. Hodně hluboko.