Dospělá

Velmi pěkné....

pěkné...

Samozřejmě by si člověk měl najít nějaké vnější sluníčko, které by mu svítilo na cestu a zároveň, aby se člověk sám mohl stát i jeho sluníčkem, ale náhodní kolemjdoucí člověku stejně většinou nepomůžou.

Plést se druhým do života smysl určitě MÁ!!! Ano, každý se v tom musí plácat sám, ale oč to jde snáze, když máš na blízku někoho, kdo Tě chápe (nebo spíše snaží se chápat) a podporuje... To není o dobře míněných radách, ale o vnitřním sluníčku, které v nás hřeje a může hřát i druhé a jejich sluníčka zase nás... A k dílku samotnému: Předchozí se mi líbila víc :)

Připadá mi to jako nejpovedenější z tvých věcí...K debatě "above" se nepřipojuji....Všichni mají pravdu po svém....Ale já přecem nemám ni žádného práva někomu říkat, jak a co by měl cítit.....

Zapomněla jsem tipovat.....:-))

Máš pravdu, není rozumné se plést druhým do života, protože se v tom nakonec stejně musí každý plácat sám a dobře míněné rady zvenku mu v tom stejně nepomohou.

Astalavista: Tak jestli Tě to uklidní, tak tuhle báseň jsem psala zhruba před dvěma roky a tak dítětem jsem byla skutečně moc dlouho a to i v době, kdy jsem měla být už ženou a kdy se se mnou mělo jednat jako s ženou, tak jsem i nadále zůstávala v roli dítěte a plně mi to vyhovovalo.Je hezké objevit i ženu, nemyslíš? Teď už dávno jsou žena a dítě uvnitř mne v rovnováze a jsem hravá stejně jako dříve. Neboj se, mé dítě se má u mne vevnitř dobře a nikdo mu neubližuje a nebrání mu v občasném vnějším projevu, teď ho dokáže žena ochránit.

...mno, zvláštní i stou reakcí pod dílkem, jisté kvality to má, to určitě... jen dodatek ke kritikám: dítě je dítě-žena či dítě-muž. Nemůže býti dítě a z ní žena či muž. Dítě prostě zůstává dítětem a dospívá, ale pořád už od malička jsi dítě žena a já dítě muž, v tom to chtělo asi jiné přirovnání, ale dá se to pochopit. Vezmu li v potaz to, že jsem něčí dítě, tak jsem dítětem v podstatě slova do té doby, než moji rodiče umřou. Zvláštní to je, že má babička je ještě v tomto stylu dítětem, protože její matka žije. Beru li tedy tu onu dětskost v nás, ta v pravdě spát může, ale je to takový napůl náměsíčný, protože nás stále ovlivňuje a na onom dětství pak stavíme celý zbytek dospělosti, přesně dle mistra Freuda.......:-)))))

Já nebyla dítě-žena. Já byla dítě rodu středního. Byla jsem holčička s duší kluka a proto jsem o sobě mluvila ve středním rodě a holčičí a klučičí vlastnosti se ve mne čile snoubily a byly v rovnováze. Já jsem duální a proto bylo pro mne překvapením stát se nakonec přece jen ženou, v které dřímá zase jen dítě středního rodu.

Astalavista: Co Ty víš, co mohu a nemohu. Věčné dítě ve mne sice zůstává, ale přišla i žena a ta teď vládne nad mým životem.

Kodynie, můžeš jistě moc, ale jistě nemůžeš jít proti elementárním projevům přírody..:) Ale nemůžu se zbavit pocitu, že právě kvůli téhle básni, právě kvůli tvé reakci, mi to nějak nesedí... přijde mi, že příliš křečovitě lpíš na tom, že jsi žena, což ve mě vzbuzuje dojem, že tomu sama nevěříš,...:)) (ale neber mě vážně, já jsem teď poznamenanej četbou a studijem vývojový psychologie, tak mi to trochu leze na mozek....:)))

mě se nejvíc líbí první dvě sloky *

jako Jeanne :)

Mno, fakticky je to nesmysl, tedy ten začátek, neboť z psychologického hlediska své dětství nemůžeš nikdy uložit k věčnému spánku... například ve vypjatých situacích prostě člověk jedná jako dítě, projevuje se jeho vrozená infantilita...