POŠTOVNÍ HISTORKY-3

Bylo horko na padnutí. Radek a Miloš měli stažená dveřní okénka a poněkolikáté už horko proklínali.

„To počasí se však zbláznilo. Začnu si tu za pár dní připadat jako v rovníkové Africe.“ Řekl Miloš.

„To jo. Chtělo by to nějakou sprchu.“ Mínil Radek.

„To chtěj všichni, co teď choděj po ulicích.“

„Hele, ty jsi na to kápnul!“

„Na co?“

„Je nádržka na ostřikovače plná vody?“

„No je. Proč?“

„Tak zastav! Bude legrace.“

Miloš zastavil, Radek vystoupil a natočil oba vstřikovače, které jinak míří na přední okno, co nejvíce do strany.

„Co blbneš?“

„No co. Cestou na poštu budeš stříkat na chodce. To budou reakce!“

„To je fakt. Trocha normální vody nikomu neublíží.“

  Vjeli do ulice, v níž se pohybovalo dost chodců. Radek jel co nejblíže k chodníku a ne moc rychle.

„Hele, ty holky, co jdou proti nám. Připrav se.“ Řekl Miloš. Radek ještě více zpomalil a v tu chvíli, kdy dvě dívky prošly kolem přední části dodávky, tak se vzduchem mihl dvojitý proud vody. Obě dívky vykřikly a leknutím upustily zmrzliny. Poštovní dodávka se rychle rozjela a vzdálila.

„Tak, to bylo dobrý!“ Řekl rozesmátě Miloš.

„Přesný zásah na milimetry. Hele támhle vystupuje nějakej kravaťák. To bude zásah!“ Mínil Radek, kterého tohle blbnutí začalo bavit. Hned na to dojeli vedle muže v obleku. Ten zrovna vystoupil z auta a chystal se zavřít dveře, když tu náhle byl zasažen prudce stříkající vody. Překvapením zapadl zpět do auta na sedačku.

„Júúú. Tak to bylo dokonalý.“ Vykřikl Miloš a zadíval se do zpětného zrcátka, ve kterém viděl, jak muž rychle vystoupil a začal zuřivě gestikulovat rukama.

„Do prkýnka! To jsme ho naštvali. Rozeběh se za náma. Šlápni na to!“

„Pozdě, padla nám červená.“ Zkonstatoval Radek. Vzápětí poté se u nich objevil hodně naštvaný muž.

„To jste udělali schválně!“ Rozkřikl se a v ruce se mu objevila nějaká průkazka.

„Ale trocha vody..“ Začal Miloš.

„Já jsem náměstek pošty. Zajeďte k chodníku!“

Oba otevřeli překvapením ústa a začali tušit, že tohle postříkání nebude bez následků.

Luboš poté co vyšel ze vchodu  domu se zastavil u stánku a koupil si noviny. Namířil si to směrem k zaparkované poštovní dodávce, která stála v kopci ulice. Už v chůzi se začetl do první stránky novin. Letmo přes okraj stránky postřehl, že dodávka před ním na ulici pomalu couvá.

„Sakra, proč couvá?!“ Pomyslel si a zadíval se pozorně na dodávku. Přes zadní sklo viděl jen siluety dvou sedaček a to mu  bylo divné.

„Hrome, že jí špatně zabrzdil!“ Proběhlo mu hlavou a sledoval, jak dodávka stále rychleji jede pozadu. Rozeběhl se okamžitě k ní a za chvíli se ocitl vedle dveří řidiče. Chtěl je odemknout, ale ke své hrůze zjistil, že nemá klíč. Přes dveřní okénko je uviděl položené na své sedačce.

„Do prkýnka!“ Řekl si, protože si uvědomil, že jsou i druhé dveře zamčené. Dodávka neodvratně směřovala ke křižovatce pod kopcem. Běžel vedle ní a vzápětí jí předběhl. Hned na to se jí pokusil rukama zapřít, ale dodávku nezastavil, načež před ní běžel opřený o její zadní dveře rukama.

  Těsně před křižovatkou pod kopcem se mu jí podařilo zastavit. Zapřen a opírající se vprostřed ulice sledoval, jak kolem něho jezdí automobily a někteří řidiči ho za nadávání musejí objíždět.

    O něco později Václav vyšel v klidu ze školy, kam doručil balíček a s kelímkem kafe, které získal v automatu, šel po chodníku, když tu náhle se mu naskytl pohled na dlouhé kolony tramvají stojící oběma směry na ulici. Uprostřed se nacházela poštovní dodávka stojící na kolejích obklopená postavami v modrých uniformách, z niž jen jedna patřila jeho kolegovi. Vytřeštil oči, upustil kelímek  a v běhu se snažil nevnímat  naštvaný dav cestujících.