ČKM

Jestli se vam to zobrazi, tak to nectete, dik.

K.J., dítě holiče P.J.,

(1964-1967)

 

Moji rodiče stále vydechovali navzájem nenávist

Žil jsem neustále

v křiku a ubližování

 

Nenávist vytěsňuje ze života život

Sedal jsem ve svém koutku

Objímal svého maňáska

Maňásek se jmenoval Nitička

 

Byly mi tři roky

a měl jsem Nitičku Jen jeho Miloval ho

 

Jen jeho

 

Tiskl jsem si ho k tváři

a utíral si do něj slzy Do milovaného hadříku

 

Co jsem měl na světě Strach

a křik Koutek u dveří byl můj vesmír

Tam jsem měl svou stavebnici a dvě knížky

 

A strach

 

Jednou když rodiče ječeli

otevřel jsem dveře domu a vyběhl

Nevšimli si

 

Vzlykal jsem

a utíkal a říkal Nitičce ať se nebojí

 

Byl mráz a zasněžená krajina

Mrazivý úplněk

 

Šel jsem v pyžamku rychle od našeho domu

Sněžilo

V mrazu mi bylo tepleji než doma

 

Utíkal jsem a objímal Nitičku

 

Na zahradě byla stará studna zakrytá trouchnivými prkny

Nevšiml jsem si jí Byla zasněžená

 

Propadl jsem se

Padal šest metrů do zkřehlé tmy

 

Když mne našli

držel jsem Nitičku u rtů

Jako by mne maňásek líbal

 

 

J. v. K., voják Hitlerovy armády

(1925-1944)

 

Jaký já byl Němec? Byl jsem podle průkazu Rakušák

žijící v Čechách Můj český rod po dvě stě padestát let

žil na malém moravském zámku A já

byl poslední svého rodu

 

Jaký já byl nacista? Když pršelo moje matka

křičívala česky: "Zatracený Hitler Zase prší"

Posílali jsme z velkostatku jídlo rodinám vězněných

Pak mou matku udal její komorník

 

A já jsem rukoval Bylo nás v jednotce tolik kluků

co nenáviděli válku Střílel jsem do vzduchu

"Jít bojovat musíš" řekl mi zpovědní "To rozhodli jiní

Zabíjet nemusíš O tom rozhoduješ jenom ty"

 

Opustil

(jak prostě to slovo zní a jaká je v něm hrůza: opustil)

jsem svůj tichý lesnatý vesmír

Usměvavé stromy v zámeckém parku Chryzantémové ticho

Přítelkyně-květiny ve svém vyhřátém skleníku

 

Vešel jsem do ledového vesmíru

nad kterým planula hvězda smrti

Chroptící hvězda války

 

Každou noc jsem si na vrzající palandě nad sebou

promítal oblohu nad naším zámkem

Oči matky Líce domova

 

Na každou oblohu vykřikující ohněm a sténáním

jsem si promítal

tiše něžný blankyt oblohy

nad zámkem

 

Byl jsem raněn do nohy

Zmrzačen Jenže bolest mi otevřela cestu

domů Jak jsem byl štastný

 

Bolest mi přináší návrat Říkal jsem si tehdy

 

Když jsem se vracel z východní fronty domů

Skočil v jedné vsi před můj vůz chlapec

Šestnáct let mu mohlo být Držel nějaký granát

V očích mu plápolala nenávist

 

Vrhnul granát po mně Zřejmě doma vyrobená výbušnina

Vybuchla mu v rukou Rozmetala mne i jeho

 

Já i on

jsme se spojili v krvavé směsi

krvavé jednotě

 

Jsme pochováni oba v naší rodinné hrobce

na návrší na jiskávském hřbitově

 

Nešlo určit co jsem já a co on

Posbírali ostatky do jediné rakve

 

A tak tu ležíme

Vlastně už nejsme dva

 

Jsme jeden ostatek

 

Ostatek nenávidící válku

toužící po svobodě a míru

Oběť a vrah

Nebo jediná oběť?

 

Ležíme Spojeni v jednotě

 

 

L.M., partyzán

(1927-1944)

 

Když mi bylo dvanáct let musel jsem opustit

domov Chalupu na lučnaté stráni v pohraničí

Táhli jsme spolu s našimi sousedy

ze zabraného území

 

Opouštěli jsme rodný obzor a odjížděli k temnému obzoru

 

Matka i dědeček plakali Odjížděli jsme s vozem taženým

Hříváčkem

Naším koněm Jeho hříbě klusalo vedle

Dívalo se teskně a užasle jako já

Snažil jsem se neplakat

 

Otec neplakal Když byly Čechy okupovány

zapojil se do odboje Byl zatčen Za heydrichiády popraven

 

Nenáviděl jsem

Abych se nenávisti zbavil musel jsem zabíjet

anebo milovat

 

Na první jsem měl sílu na druhé ne

Když mi uvěznili matku sehnal jsem si výbušninu

(od kamaráda který pracoval v lomu a uměl

vyrábět pumy)

 

Čekal jsem celá odpoledne v zatáčce za vsí

Někdo pojede Nějaký nepřítel Nějaký živý

 

Snil jsem o tom jak hodím pumu a s ní odhodím nenávist

 

Pak jsem zahlédl vůz s bledým blondýnem v uniformě

 

Hodil jsem

Puma rozkvetla jako jedovaté slunce Světelná smrt

 

Mé roztrhané tělo se spojilo

s roztrhaným tělem bledého vojáka ve voze

 

Člověk je vždy nějak srostlý s tím co nenávidí

Srůstá s tím co zabíjí

 

Ležíme v jednom hrobě Jako bychom

se ve chvíli smrti vrah i oběť stali jedinou bytostí

Zoufalou bytostí

 

 

Úryvky ze slobomyslného dítěte

 

Vzpomínám na život

jako na příběh někoho jiného

 

Měl jsem pár hraček Myšku

Špalíček

Posunoval je na koberci Miloval je

 

I slabomyslní mohou být silnomilující

Mohou mít děsivou potřebu nebýt sami

Drtivou úzkost

 

Naše struna je kratší jenže hraje stejně

jako vaše

 

Díváte se na délku struny Smějete se nám

Mne milovala i matka

Jaké štěstí má ten kterého miluje matka

 

Zemřel jsem když mi bylo devět let

 

Ležel jsem v postýlce

držel jsem v ruce špalíček

ve druhé plyšovou myšku

 

Jak matka plakala

jsem slyšel až na druhý břeh času

 

Už jsem byl

jiný dokonale jiný Omytý její láskou

 

Usmíval jsem se na ni přes tmu bystrýma očima

a svítil děkujícím tichem

Jednou se sejdeme

 

Všechno ti oplatím

Všechnu lásku kterou jsi mi dala tam

nalezneš zde

 

Po smrti nám zbý¨á jen láska Kterou jsme vdechli

přes řeku tmy Do budoucího domova

 

Jen láska

nám nakonec zůstane

 

B.K., nevěstka

C.K., matka

---