Výplod z Londýna

Omšelé chodníky, na tisíce lidí,

Všude plno nohou a těch očí, které všechno vidí!

Pletou se navzájem do cesty

A srážejí se na každém rozcestí.

Obrázky hodně klamou,

Skrývají pravé kouzlo budov, mostů a chrámů,

Starobylých uliček i obyčejných trámů.

Říkám si: co tyto památky asi už zažily?

Poznaly tolik lidí, co kolem chodili…

Někdy jim závidím ten jejich klid,

Kéž bych tak mohla aspoň krátký čas jimi být.

Proč jen člověk tak často dělá co nechce a co ho nebaví?

Měl by si užívat života plnými doušky s lidmi, co ho rádi mají.

Jenže život není žádné peříčko,

A proto k tomu patří i nějaké to bolavé srdíčko.

Každá bolest ale i růže nakonec přinese…

Každému, kdo tuto bolest unese.

Všechna odloučení jsou hrozná

A jen pravý kamarád se po takové době pozná.

Píšu tu páté přes deváté,

Ale zde aspoň ukázku mých zmatených myšlenek máte.