Co říkal Kusák a co mě zajímá

Jsem v neustálém obležení cizích historek. Nemám čas prožívat nic svého a na tom není co závidět. Mám ženu, nemám děti a za děvkama nechodím. To si ho radši vyhoním. Což se rýmuje.

Jsem línej. Vstát, jít k umyvadlu, soustředit se, nezabalit to v polovině a ještě k tomu to pak po sobě uklízet. Říkám: Někdy Ti nepomůže, že umíš říct soulož v sedmi jazycích. Kusák je na tom úplně jinak. Nemá ženu, má děti, paroh si neleští a chodí za děvkama. V Holešovicích jsou prý strašně levný. „Vybere si tam každej. Nedávno jsem se tam stavil, dával jsem si jí vzadu za stánkama zezadu a najednou mi to vylítlo. Tak jsem jí ho tam znovu šoup´, šlo to docela v pohodě. Ona se najednou otočila a v tom předklonu, jak jsem přirážel, mi povídá: „Ale-to-ses- o-dí-ru-ne-tre-fil-chlap-če-to-je-pět-set-pří-pla-tek.“ To jsem fakt ještě nezažil. Rozumíš, ani nehnula brvou, jenom mi tohle řekla.“

O takových věcech mluvím až příliš často, zdá se. Snažili se přijít na to, jak je to možné a dokonce mě obvinili z panictví. Mě ale nezajímají historky samotný, spíš jakým tónem a způsobem jsou řečený. O lidech to leccos vypovídá.

Majka přišla o panenství v devíti letech. Se svým bratrancem ve svým pokojíčku. Máma spala přes zeď hned vedle. Všichni jim pořád říkali, ať si jdou spolu hrát a rodiče si vyprávěli, jak se ti dva mají rádi a jak se milujou. Dětsky. Milujou. Žádný trauma se ale nekonalo. Majka to překlenula a když jí bylo šestnáct, neviděli se několik let, pousmáli se nad tím, že je pořád dávají dohromady… Tentokrát ho ale přefikla ona. Osmnáctiletá dívenka. Prej to je celkem pěknej kluk.

Zástavy dechu ve mně vyvolává spíš to, když mám fotit děti, co na ulici prodávají hračky, aby měli aspoň trochu peněz. Nedomýšlím, co s nimi dělají. Každopádně se jim v očích zrcadlí jak krušný to doma maj´. Otec alkoholik, matka alkoholička. Koupil jsem si hopíka, dal jsem jim tři pětky, udělal pár fotek a pozoroval okolí. Lidi obcházeli tu lavičku, kde měly ty děcka autíčka a křídy a balonky a přívěšky a nálepky a kufřík, několikametrovým obloukem a prkenně se dívali někam jinam. Jako když si sednete do tramvaje, nad váma babička o berlích, moc dobře o ní víte, ale nechce se vám vstávat.  Děláte, že vás zrovna zaujalo něco venku a upřeně se díváte z okna. Po několika minutách, kdy už je vám to opravdu blbý, se teda jako podíváte a jako udiveně, že jste si jí nevšimli, se zvednete. Podobné to bylo s těmi lidmi. Děti, co symbolizujou, že s tou společností zřejmě není něco v pořádku, jsou jako nemoc. Ne žádná rýma nebo kašel. Klade si velký nároky – nutí přemýšlet a dívat se.

Jak jsem je fotil a bavil se s nimi, lidi si pohoršeně šuškali, co že jsem to za hyenu. Neříkám, že je to jednoduché, nepovyšovat se nad někoho, když máte v ruce foťák a on tváře od mouru, ale těm dětem bylo sedm a mně se špatně dýchalo.

Celou cestu jsem pak přemýšlel, kdy jsem přišel o panictví. Došel jsem jenom k tomu, kdy to jistojistě nebylo. Kateřině jsem říkal Cačenko a moje kamarádky si klepaly na čelo. U nich to byla Cachna, ale to se všechno mělo změnit.

To, že mě balí, mi došlo až den potom, co mě líbala. Neříkám, že jsem v tom byl nevinně, ale tohle mi přijde přesnější. Scházeli jsme se mezi skříňkami ve škole a neměli si o čem povídat. Tak jsme se líbali. Drželi se za ruce. Pokoušeli se odpanit jeden druhého. Nevydařilo se. Když jsme se po několika měsících od rozchodu viděli, prohodila, že nám to v posteli moc neklapalo. Rozesmálo mě to, ale dal jsem jí zapravdu. Opravdu nám to neklapalo. Bylo mi jako těm dětem u té zastávky dohromady. Čtrnáct je pro školou povinného raubíře požehnaný věk.

 Kolem Kateřiny byla taková parta. Po tom, co jsme se rozešli, zafungovala jako katalyzátor. Nedokázal jsem si s nikým z nich padnout do noty, smetla z mého dosahu určitý typ lidí. Začala si rozumět s mými kamarádkami. Přestaly jí říkat Cachno a já už jí neřekl jinak než Kateřino.

Pochopil jsem, že budu mít vždycky problémy vzpomenout si, kdy a jaké to bylo poprvé. Pochopil jsem, že se mi ještě dost dlouho budou klepat kolena, když uvidím dav po ulici tekoucích lidí, co se bojí podívat pravdě do obličeje. A taky jsem zjistil, že mě sakra zajímá, proč lidi mluví o reklamách a děvkách a kravinách s takovým zaujetím.