NETYPICKY NA ŘECE.

Při úklidu sklepa mě náhle něco spadlo na hlavu. Poněkud přiomráčen a s hlavou v tom něčem zaražen, jsem počal po sklepě vrávorat. Když se mi podařilo hlavu vyprostit, zjistil jsem, že to něco byla kánoe. Hned se mě zmocnila chuť jí vyzkoušet na vodě. A tak zanedlouho jsem i s ní kráčel k řece. Přitom mě však  znervóznila ta skutečnost, že nemám žádné pádlo. Já si však věděl rady. Z nedaleké stavby jsem si vypůjčil v nestřeženém okamžiku dvě lopaty, jejichž držadla se mi podařilo svázat k sobě a bylo hned dvojpádlo. Zanedlouho jsem došel k řece.

  Na řece plulo několik vodáků a tak jsem na ně zvolal: „Ahóóój! Hola , hola,  jaká je dnes voda?“

Oni na mě začali poněkud užasle hledět a asi si  mysleli své. To mi nevadilo a přes zábradlí jsem hodil kánoi do vody. Odněkud ze zdola se ozvala rána, což znělo poněkud jinak než dopadnutí kánoe do vody. Letmý pohled přes zábradlí mi prozradil, že kánoe zasáhla místního zmrzlináře pana Zmrzlíka a ten zapadl hlavou do jednoho ze dvou otvorů ve vozíku a vozík se s ním dal vzápětí do pohybu. Vozík i s ním brzo zmizel v řece, odkud ho zase vyvezl nadávající vodník. To už jsem se  raději klidil co nejdále.

  Když konečně kánoe byla na hladině, tak jsem do ní radostně vlezl. Sice se mě poněkud zmocnil pocit, že je v ní nějak vlhko, ale to mi nevadilo. A začalo pro mě pádlování lopatami. Šlo mi to celkem hezky, ale pak náhle spodek kánoe přestal existovat a já se propadl. Poněkud zapadnutý v otvoru kánoe jsem pokračoval v zoufalém pádlování a zároveň bylo mou snahou šlapat nohama vodu. Pak se přede mnou objevila loďka se spícím rybářem. Za chvíli nespal.

„Okamžitě mě vytáhněte ven!“ Rozkřikl se rybář nedobrovolně koupající se ve vodě,  zatímco jsem lezl na převrácenou loďku.

„Chytněte se konce toho pádla.“ Řekl jsem mu.

„Vždyť je to lopata!“ Vykřikl.

„Toho si nevšímejte.“
On se tedy chytil konce lopaty, ale takovým stylem, že já spadnul znovu do vody. Poté dost nadával a oba jsme se začali ve vodě ráchat.

„Sakra,  koupejte se normálně. Takhle mi jen plašíte ryby!“ Ozval se ze břehu na vrbě sedící vodník, který lízal zmrzlinu. Pak k nám dorazila dvojice lidí na šlapacím kole. Chtěli nám pomoci a především mojí zásluhou jsem jim pomohl do vody já. A tak mi  už nadávali tři. Pak nadával i  vodník a zároveň  byl iniciativní, což nikdo z nás nepochopil a v domnění, že nás chce utopit,  každý  plaval od něho pryč.

  Podařilo se mi vlézt na šlapadlo a na něm odšlapat pryč. Vypadalo to, že si v klidu pošlapu po řece, ale byla to mýlka. Při těsném míjení menšího parníku jsem se nějak zachytl zavěšené kotvy. Po chvilce vlání na ní, během níž mě zahraniční turisté považovali za atrakci a ostošest mě v této poloze fotografovali, se mi podařilo vylézt na palubu. Cestující sborově tleskali a viditelně se bavili. Já již méně. Houpající se parník mi rozhoupal i žaludek. Bledý jako ta svíce dovrávoral jsem do kabiny kormidelníka.

„Pane kapitáne, hlásím, že jsem muž na palubu a brzo hodím svůj oběd taky na palubu!“ Sdělil jsem muži za kormidlem a za neustálého cvakání spouští fotoaparátů se to také stalo. A tak náhle neměl, kdo parník řídit. Abych zabránil pozvolna vznikající panice,  bylo mou snahou kormidlovat.

  Šlo by to dobře, kdyby se parníku nepostavil do cesty nevelký jez. Proud nás na něho strhl. Asi ho ještě nikdo na parníku nesjížděl a mně i turistům bylo přáno být prvními nedobrovolnými odvážlivci. Moc to neocenili a po sjetí jezu se všude váleli po palubě a pořád křičeli: „Hilfé!“

  Poněkud zamotán v kormidle mi začínalo být jasné, že se mně kormidlováni trochu vymklo z rukou. Pak jsem uviděl před přídí blížící se břeh a na něm nad vodou tyčící se dřevěnou terasu se spoustou stolů a u nich velké množství občerstvujících se lidí, kteří vzápětí  prchali. A udělali dobře. Parník doplul. Já měl pak  tendenci vzdalovat se a přitom mou snahou bylo maskovat se za slunečníkem. Jenže mi to nebylo nic platné a brzo mě honil mnohonárodnostní dav.