Z mojí mysli I

Místo abych se učil na zkoušku, na kterou tu vlastně čekám, moje mysl odplouvá tam,  kam  ji duše táhne. Nemohu se ovládnout. Tak moc mě to baví. Být mimo. Je tam tak krásně. Nemusím nic brát, abych se dostal mimo tuhle posranou realitu. Stav nekonečně volných plání a neuvěřitelně krásných mraků, nádherných barevných odstínů…a několika málo skutečných LIDÍ.

Je to ještě na dlouho. Za nějakou tu hodinu tam přijdu, řeknu mu, že stárnutí procesu se řešit dá! Stisknu magickou kombinaci kláves a sestřelím ho. Stárnutí tohoto procesu bude navždy vyřešeno. - A já se půjdu hlásit na další termín.

Nikdy nemůžeš dostat něco, co sám nevydáš. Ale někdy nedostaneš zpět ani to, co vydáš. Čest neexistuje.

Přišel jsem do svého oblíbeného antikvariátu a prohledával tam ty knihy. Narazil jsem na takovou malinkatou knížečku – Malé básně v próze nebo tak nějak. Hmmm Baudelaire! Líbila se mi, ale cena za ni byla příliš vysoká. Tak jsem si přečetl první a poslední báseň. Byly výborné…

Nejdříve přišla Černá a posadila se za mě. Lekl jsem se,  když jsem se jí podíval do očí. Ostatně jako vždycky.

Včera jsem se byl projít. Byl jsem navštívit svého mrtvého Anarchistu. Miluju to šero večera. Město září v dáli, ale ne dost silně na to, abych vrhal stín. Jsem rád sám. Všímám si věcí, kterých bych si s někým nikdy nevšiml. Všímám si myšlenek, které jsou jen a jen moje.

Jsem rád mimo civilizaci. Je tu míň lidí a pokud je den či měsíčná noc, vrhám jen jediný stín. Jsem jen Já a On a mám si s kým povídat. Je to doba, kdy si rozumím.

Nemám rád noční město. Násobí mé stíny a já se stávám nejednoznačným. Nerozumím si.

Jako druhá přišla TmavoModrá. Té jsem naštěstí do očí neviděl. Lhal bych, kdybych řekl, že to se mnou nic neudělalo. Její přítomnost. Skutečnost, že za mnou seděla Černá, přede mnou TmavoModrá a Já si mezitím psal s Rudou mi kreslila úsměv na mou druhou tvář. Přišlo mi to k smíchu. Je to k smíchu – myslet na někoho jiného, než sám na sebe.

Čím dál více si začínám uvědomovat, že jsem narcista. S Rudou jsem možná jen proto, že je mi tak podobná.

Jsi mi podobná – Sestřičko. Přitom ale sám sebou opovrhuji – schizofrenie. Opovrhuji svým árijským vzhledem a původem. Jsem xenofobní sám k sobě. Chtěl jsem svou krev povznést nad rasu. Nicméně mé dítě bude zase jen o něco čistější rasa, než Já. Je to smůla. Asi bych se měl zabít – v zájmu nečisté rasy.

Tak jsem mu to s tím procesem pěkně nandal. Ten doktor je píča. Nic jsem neuměl a on mi dal výbornou.

Když jsem k němu došel, zjistil jsem, že Anarchista přece jenom obživl. Obživl beze mne! Na kříži zůstaly jen červené trenýrky…