Minuta

Pozor!!! Hluboký mužský hlas a potom jenom ticho.

Přestanu se věnovat dlažebním kostkám a zaostřím svůj zrak na auto,

stojící jen několik málo metrů přede mnou.

Jen pouliční lampy odhalují dění posledních vteřin. 

Všichni stojí jako němí, jen pohledy bloudí temnou ulicí.

Člověk.

Nejdřív mou pozornost strhne cosi v jeho rukách.

Potom ale ten pohled…

Jeho tvář.

Ústa pootevřená, trochu zkřivená, hýbou se, ale mlčí.

Krabatí čelo, kolem očí několik vrásek z přimhouření.

Zmatek, leknutí, nejistota, strach…

Ví co se stalo? Co mu asi běží hlavou? Je naštvaný na bezohledné lidi,

kteří se mu neustále pletou do cesty?

Nesnáší sebe,

nebo se jen soustředí na momentální chvíli

a snaží se co nejrychleji vzpamatovat a zmizet někam pryč?

Ten jeho výraz – svírá se mi celé tělo.

Mozek křičí:,, Jdi! Jdi! Rychle, no tak dělej! Jdi…“

Nohy ale vypovídaj službu.

Ta tvář… Tolik zmatená!

Zkřehlé ruce stále zmateně cosi převracejí.

Dlouhá, jakoby přelámaná – bílá hůl…

Chce se mi řvát!

Chce se mi řvát, jak nejvíc umím - jak jsme bezohlední jeden k druhému!

Chci jít k němu, promluvit na něj, narovnat mu zpátky jeho hůl,

odvést jej někam na chodník…

Tak do háje - proč stojím???

Přistoupí k němu muž a snad mu pomáhá.

Asi jako jediný viděl, co se tady vlastně stalo. Jdeme dál.

Všichni nadávají na řidiče bílé škodovky.

Asi to neudělal schválně, řeknu na jeho obranu - vlastně ani nevím proč.

Měl aspoň vylézt z auta a pomoct mu!

Jo, to měl.

Pomoct…

To jsme měli všichni,

kdokoli z nás a ne tam jen stát a zírat na toho, kdo nás nevidí.

Mlčím, snad ani nevnímám debatu.

Kritiku na Brňáky a srovnávání s Pražákama…

Prožívám jen pocit úzkosti, který teď cítím. Jsem Brňák, nebo Pražák??

Jsem člověk.

A přesto jsem tam stála jako sloup…

Nepomohla jsem mu a neumím se bránit pocitu sebe nenávisti,

bezmoci a lítosti…

Nevím jakou měl tvář, nepamatuji si jak vypadal

a už se to asi ani nikdy nedozvím.

Je to jedno.

Ale ten výraz, ten výraz mám vpálený hluboko v paměti.

Kdybych mohla změnit jen jedinou věc ve svém životě?

Nemám rády tuto otázku.

Neměnila bych nic!

Ale dnes si nejsem vůbec jistá…

Byla by to ta minuta,

kterou jsem prostála v Brně na náměstí,

kterou jsem chtěla věnovat jednomu muži,

který o ni možná hodně stál…